Má hybridní válka „potenciál“ také v Asii?

12. prosince 2016  16:08
Jan Blinka, Asociace pro mezinárodní otázky
„Hybridní válka“ či „hybridní válčení“ je v současnosti jedním z nejvíce „trendy“ pojmů bezpečnostně-strategického slovníku. Přestože byl tento koncept poprvé užit už v nultých letech 21. století, prominentní postavení se mu dostalo až v souvislosti s ruskou anexí Krymu a účastí Moskvy ve vojenském konfliktu na východní Ukrajině. Nyní je již součástí strategických dokumentů Evropské unie, NATO i České republiky. Co to tedy je „hybridní válka“ a můžeme její výskyt sledovat i v jiných regionech, například v Asii?  
Čína je sice v přilehlých mořích vojensky aktivní, využívá ale spíš klasické způsoby (ilustrační foto) | foto: Ministerstvo obrany USA

Hybridní válka, nic nového pod sluncem

I když se může zdát, že svět v posledních letech zažil zcela nový typ ozbrojených konfliktů, pro něž musela komunita bezpečnostních expertů a vojenských stratégů vymyslet pojmenování, samotná podstata hybridního válčení je stará jako válka sama. Jde v ní totiž o kombinaci vojenských a nevojenských prostředků, které mají svým synergickým efektem přinutit protivníka k vykonání takových kroků, jež by dobrovolně neučinil.

Hybridní hrozby v České republice a jak jim čelit

Přečtěte si související text Miroslava Mareše na natoaktual.cz

Přestože ozbrojené konflikty tradičně kombinují několik dimenzí (kromě užití pravidelných vojenských sil to může být nejčastěji zapojení tajných a diverzních operací, či propagandistické a dezinformační aktivity v týlu nepřítele), hybridní válčení se od nich odlišuje tím, že klade důraz na dosahování cílů nevojenskými prostředky subversivní povahy.

Těmi jsou především, ale nikoli exkluzivně, zapojování speciálních sil, sabotáž, podpora lokálních jednotek odporu a separatismu, využívání štěpících linií ve společnosti, propaganda a dezinformační kampaně, ekonomický nátlak a teroristické aktivity. Kolegové Kříž, Ševčuk a Štefkov k tomu dále uvádějí, že vojenská síla, pokud je vůbec použita, je použita tzv. „na zapřenou“.

Nové tedy není zahrnování nevojenských prostředků do služeb války, ale úroveň jejich vzájemného propojování, důraz na nevojenskou složku a rozsah škod, jež může tato synergie díky technologické a sociální provázanosti současného světa napáchat.

Praktická aplikace konceptu

Destabilizační aktivity vedené Ruskem proti teritoriální integritě Ukrajiny v roce 2014 jsou ukázkovým příkladem hybridního válčení. V průběhu anexe Krymu a první fáze vojenských operací na východní Ukrajině, neboli do zahájení otevřené intervence ruských regulérních sil v létě 2014, použila Moskva takřka plný „arzenál“ prostředků, který hybridní válčení nabízí, a to v doménách politických, ekonomických, sociálních i vojenských.

Prostředky nevojenské povahy zahrnovaly podporu místním separatistickým oddílům, vyvíjení ekonomického nátlaku na Ukrajinu a propagandistické a dezinformační kampaně vůči ukrajinské i světové veřejnosti. Z vojenských prostředků pak bylo využito nasazení speciálních jednotek i pravidelných oddílů, avšak vojenská složka nebyla rozhodující pro dosažení kýžených cílů Moskvy.

Máme-li podobnou analýzu učinit také v Asii, lze prohlásit, že žádný z konfliktů nenaplňuje definici natolik, aby mohl být považován za hybridní.

Čína válčí klasicky

Čínské aktivity v jihočínském (a východočínském) moři také nelze považovat za příklady hybridního válčení, a to především proto, že nejsou ozbrojeným konfliktem. Přestože v letech 1974 a 1998 svedlo čínské námořnictvo s vietnamským dvě bitvy o vlastnictví atolů v jihočínském moři, jednalo se „ad hoc“ vojenské střety, které dále neeskalovaly a skončily přerozdělením správy nad spornými ostrůvky.

Ozbrojený konflikt mezi Indií a Pákistánem o oblasti Jammu a Kašmír je i přes určitý hybridní potenciál stále „tradičním“ teritoriálním sporem, v němž je důraz kladen na prostředky vojenské povahy a nevojenská dimenze má jen doplňující charakter. Pákistán se tak na indickém území angažuje v tajných operacích a podpoře terorismu i lokálních separatistických skupin, aniž by tyto aktivity byly rozhodující pro dosažení zamýšleného konečného stavu.

Čínské aktivity v jihočínském (a východočínském) moři také nelze považovat za příklady hybridního válčení, a to především proto, že nejsou ozbrojeným konfliktem. Přestože v letech 1974 a 1998 svedlo čínské námořnictvo s vietnamským dvě bitvy o vlastnictví atolů v jihočínském moři, jednalo se „ad hoc“ vojenské střety, které dále neeskalovaly a skončily přerozdělením správy nad spornými ostrůvky. O hybridní válčení se nejedná také proto, že Čína nemá proti komu vést subversivní nevojenské operace – spor se totiž vede o neobydlené skalní útvary, které získávají první obyvatele až s příchozími Číňany.

Akce Číny tak připomínají spíše chování velmocí při rozdělování nově objeveného území a daly by se popsat jako taktika „zaber, co můžeš“. Na zabraných atolech, které pomocí vytěžené zeminy mění na umělé ostrovy, buduje Peking letiště, radary a další vojenská zařízení, čímž stvrzuje svou faktickou nadvládu nad územím a vytváří nový status quo bez ohledu na legitimnost svého konání dle mezinárodního práva a námitek ostatních států. Prostředky nevojenské povahy, jako jsou mediální kampaně a historické a právní ospravedlnění čínských nároků, jsou využívány k „zlegitimizování“ těchto kroků před světovou veřejností.

Budoucí hybridní konflikty?

Nebezpečí z nerovnováhy

Na čínsko-indické hranici to je zatím jen slovní konflikt o Indií spravovaný Aranučal Pradéš a další menší regiony, které si nárokuje Čína. Jak jsou si vědomi i indičtí vojenští představitelé, hybridní potenciál vychází především z ekonomické nerozvinutosti indických regionů kontrastující s prosperitou sousedních čínských provincií, čehož by mohl Peking využít pro rozdmýchání separatistických nálad místního obyvatelstva.

Predikovat budoucí hybridní konflikty je složité, jelikož s využitím tohoto způsobu válčení Ruskem vůči Ukrajině budou ostatní státy mnohem obezřetnější vůči nevojenským subversivním aktivitám, které by mohly proti nim jejich soupeři vést. Moment překvapení byl ztracen, přesto mají některé spory potenciál přerůst v hybridní válku.

Na čínsko-indické hranici to je zatím jen slovní konflikt o Indií spravovaný Aranučal Pradéš a další menší regiony, které si nárokuje Čína. Jak jsou si vědomi i indičtí vojenští představitelé, hybridní potenciál vychází především z ekonomické nerozvinutosti indických regionů kontrastující s prosperitou sousedních čínských provincií, čehož by mohl Peking využít pro rozdmýchání separatistických nálad místního obyvatelstva. To má navíc etnicky a kulturně blízko k obyvatelům čínského Tibetu, což by mohlo být využito ve prospěch čínských operací.

Dalšími potenciálními „kandidáty“ pro hybridní válčení jsou dva dlouhodobé konflikty, a to spor mezi Jižní a Severní Koreou o nadvládu nad poloostrovem a konflikt mezi pevninskou Čínou a Tchaj-wanem. Oba jsou v současné době z vojenského hlediska zamrzlé a oba již zažily ve svém průběhu opakované užití nevojenských prostředků, jako jsou propagandistické a dezinformační operace, podpora občanských nepokojů a opozice či kybernetické a teroristické operace.

Zvážíme-li možnosti aktérů těchto dvou východoasijských konfliktů, jeví se jako nejpravděpodobnější aplikace hybridního válčení Čínou proti Tchaj-wanu, ostatní kombinace by neměly takovou šanci na úspěch jako v tomto případě.

Pravděpodobný scénář by se snažil využit politicko-společenské krize na Tchaj-wanu k nastolení takového režimu, který by přispěl k dosažení konečného cíle Pekingu, čímž je sjednocení ostrova s pevninskou Čínou. V první fázi by tak čínské subversivní akce zahrnovaly podporu protivládním a protisystémovým silám žádajícím zásadní politickou změnu Tchaj-wanu, které by měly mít celospolečenskou podporu.

Ve druhém kroku by se Čína snažila prosadit do vedení tohoto opozičního hnutí jí nakloněné lidi, či podporovat ideologicky blízké skupiny. Cílem by bylo prosadit tyto síly do vedení země. Třetí fází by ideálně bylo prosazení sjednocení s pevninskou Čínou „legální“ cestou, tedy rozhodnutím nové tchajwanské vlády či parlamentu.

Pokud by se nevyvíjelo vše podle plánu, mohlo by dojít také k angažmá „mírových“ čínských jednotek, které by svou aktivitou přímo na místě pomohly prosadit zájmy Pekingu. Hlavní váha by však spočívala na podpoře lokálních opozičních hnutí, manipulaci s veřejným míněním, kybernetických útocích a dezinformačních kampaních, tedy na nevojenských složkách moci.

Zní to povědomě? Mělo by, podobného scénáře totiž použila Moskva při destabilizaci Ukrajiny a náchylné jsou k jeho opakování všechny nepřipravené státy se sousedy snažící se změnit současný status quo, který otevřeným vojenským agresím nepřeje. Jelikož klíčovým momentem je určit, zdali se daný stát nestává terčem hybridního útoku, pozornost, kterou tomuto fenoménu věnují bezpečnostní experti dané země i její obyvatelé, je zásadní.

Nutná je popularizace tohoto tématu a případných „hybridních“ útočníků mezi širokou populací, jejíž uvědomělý postoj především při nakládání s informacemi je zásadní. Jak píše Mareš, „nejdůležitější zbraní proti těmto hybridním hrozbám je sebevědomá demokratická společnost, která je ochotná bránit demokratické hodnoty i svou národní identitu.“

Jan Blinka
autor je spolupracovníkem Asociace pro mezinárodní otázky

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2018

Výroční Dny NATO v Ostravě letos vidělo 220 tisíc návštěvníků.

Yankee od mariňáků

Září 2018

Premiéra amerického UH-1Y Venom, jednoho z kandidátů na přezbrojení českých vrtulníků.

Cvičení Sky Avenger

Červen 2018

Jak doplňují palivo americké stíhačky nad Českem z létajícího tankeru.

Army test u výsadkářů

Červen 2018

Pět disciplin dokonale prověří, zda by vaše fyzička stačila na přijetí do armády.