Nejdříve je na místě připomenout některá prohlášení, která konferenci předcházela a jež měla formovat její průběh. Generál Stanley McChrystal, velitel sil v Afghánistánu, prohlásil, že jednání s Tálibánem jsou nevyhnutelná. Anders Fogh Rasmussen, generální tajemník NATO, v podobném duchu vyzýval k založení fondu pro reintegraci, aby "lidé měli lepší alternativu pro obživu než bojování."
Objevily se zprávy, že Kai Eide, zvláštní vyslanec OSN pro Afghánistán, se měl v prosinci minulého roku sejít se zástupci Tálibánu. Jen devět dní před konferencí pak zažil Kábul jeden z největších útoků ze strany Tálibánu. Dalo se tedy očekávat, že otázka vyjednávání s Tálibánem byla ústředním tématem.
Konference toho ovšem přinesla více. Především při čtení závěrečného komuniké si nelze nevšimnout, jaký důraz je přikládán přenosu zodpovědnosti za vývoj země na afghánskou vládou. Slovíčko tranzice je skloňováno velmi často, a to především v části věnující se bezpečnosti. V tomto kontextu je třeba vnímat i navýšení počtu příslušníků armády a policie na 170 a 130 tisíc (v tomto pořadí).
V mnoha provinciích (dále nespecifikováno) by do přelomu roků 2010, 2011 měly afghánské ozbrojené síly převzít velení a zodpovědnost nad oblastmi a ISAF by zde již měl jen působit jako podpora. Sečteno a podtrženo tranzice má probíhat "tak rychle, jak jen bude možné."
Jako pomoc tomuto přesunu zodpovědnosti bude afghánské vládě smazán dluh ve výši 1,6 miliard dolarů. Zároveň však mezinárodní společenství hned několikrát zmiňuje nutnost snížení korupce v afghánské administrativě. Státní představitelé nezapomněli na neregulérní průběh prezidentských voleb a také jejich negativní vliv na rozvoj země. Jako políček Karzáímu působí paragraf 25, kde je výslovně uvedeno, že se mezinárodní společenství poučilo z chyb z minulých voleb a podobný průběh voleb by nebyl tolerován.
Podobné iniciativy zde již byly a odezva nikdy nebyla příliš silná. Jednání s Paštúny by měla být vedena z pozice síly, což ovšem současný důraz na tranzici a postupný odchod ze země, ale také současný úspěch Tálibánu dost dobře znemožňuje. Snad v každé příručce o proti-vzbouřenectví je poučka o nutnosti vyjednávání se vzbouřenci, už jen proto, aby bylo možné povstalce rozdělit, o tom, jak přesně to provést, se tam už bohužel tak často nemluví. Neočekávejme za těchto podmínek převratné výsledky, pokud se nějaké dostaví půjde pravděpodobně o řadové bojovníky v řádu stovek či desítky výše postavených velitelů. To rozhodně na zvrácení průběhu války nestačí a tato vyjednávání by měla sloužit pouze jako doplňková strategie. Pragmatismus, nikoli snaha co nejdříve ukončit působení v zemi, by měl sloužit jako vodítko při rozhovorech. Do jaké míry je právě druhé jmenované cílem, se kterým chtějí západní státy na jednání přistoupit, není zatím jasné, domácí politický tlak je ovšem v tomto nekompromisní.
Další texty Petra Zelinky psané pro natoaktual.cz: |
Nemělo by však zapadnout, že Obamova strategie výrazného navýšení počtu amerických a spojeneckých vojáků, doprovázená neméně důležitým rozšířením řad civilních expertů v misi, má největší šanci na úspěch, pokud se zároveň podaří kooptovat alespoň část sil hnutí Tálibán. Vzájemnou kombinací obou přístupů tak lze doufat v zásadní obrat v dosavadním průběhu války.
Petr Zelinka
autor je studentem Masarykovy univerzity
a University of Aberystwyth