Záhy začal provádět protiamerickou a protiizraelskou politiku, při které hledal a nacházel oporu ve východním bloku.

Jeho politika vedla nakonec i k roztržce s nejsilnějším arabským státem, s Egyptem. Aby Libye získala potřebné mocenské zázemí, přistoupila k masivním nákupům zbraní. Prostředků díky ropnému bohatství měl Kaddáfí vždy nadbytek.

Sovětský svaz a jeho spojenci (včetně ČSSR) se klíčovým způsobem podíleli na vyzbrojování libyjské armády, přičemž menší počty zbraní dodávaly i země západní Evropy. Libye se dokonce začala vyzbrojovat zbraněmi hromadného ničení a jejich nosiči, což sama přiznává.

Na vybudování civilní infrastruktury země, rozvoji školství, zdravotnictví, budování ropných rafinerií a terciální sféry atd. se podílel jak východní blok, tak země Západu (70. léta). Potud se nejedná o nic neobvyklého.

V první polovině 80. let Kaddáfí usilující o vůdcovství v arabském světě vyprovokoval několik incidentů s americkými jednotkami dislokovanými ve Středomoří. Libye se totiž rozhodla svévolně rozšířit pásmo pobřežních vod nad mezinárodně uznávanou hranici a USA tento krok nerespektovaly.

Jako jeden z mála oficiálních arabských vůdců Kaddáfí v 80. letech rozpoutal sérii bombových útoků na západní cíle. V dubnu 1986 zaútočili - dle výsledků vyšetřování německé justice - libyjští agenti na diskotéku La Belle navštěvovanou americkými vojáky v Západním Berlíně. Zahynuli tři lidé a 260 jich bylo zraněno.

Tento úder západnímu imperialismu se ale pravděpodobně nezdál být dost účinný a proto z popudu Libye následovaly akce s mnohem dalekosáhlejšími důsledky. V roce 1988 zahynulo při atentátu na letadlo společnosti Pan Am nad skotským Lockerbiem 270 lidí a v roce 1989 170 lidí při atentátu na letadlo francouzské společnosti UTA.

Kaddáfí má kromě těchto nejznámějších akcí na svědomí přímo či nepřímo řadu dalších operací, o kterých svět příliš neví a nebo nechce vědět - např. zastřelení britské policistky v z oken libyjského velvyslanectví v dubnu 1984. Kaddáfí si svým bojem s imperialisty a sionisty vysloužil obdiv arabské ulice. Chování Libye bylo tak neakceptovatelné, že i OSN - jinak shovívavá k diktátorům všeho typu - uvalila na  Libyi počátkem 90. let ekonomické sankce. 

Spojené státy v 80. letech odpovídaly na libyjské provokace silou, protože právě síle Kaddáfí dobře rozumí. Při velkém námořním cvičení v březnu 1986 v mezinárodních vodách v zálivu Velká Syrta byl potopen libyjský hlídkový člun a byla bombardována radarová zařízení v odvetě za raketové útoky na cvičící jednotky.

Několik libyjských pilotů se přesvědčilo o vysoké kvalitě sovětských katapultážních sedaček. Jako odplatu za útok na diskotéku v Západním Berlíně provedla americká letadla v dubnu 1986 sérii úspěšných náletů na vojenské cíle v Libyi, při kterých bohužel zahynul neověřený počet nevinných civilistů včetně blízkých Kaddáfího příbuzných. Kaddáfí totiž sám patřil mezi hlavní cíle.

Spojené státy vynaložily enormní úsilí na prosazení ekonomických sankcích proti Libyi. Nyní se americká politika proti Libyi částečně mění. Proč ale Libye právě v dnešní době přistoupila na odškodnění a proč Američané a Britové jsou ochotní tolerovat libyjský režim? Boj s mezinárodním terorismem je přece dle nejnovější bezpečnostní strategie USA základní prioritou americké zahraniční politiky a lepší causus beli než přiznání se k terorismu lze stěží najít.

Američané a Britové se nechtějí zaplétat do dalšího zahraničního angažmá, protože jejich síly jsou vázány v Afghánistánu a Iráku a na obzoru je další a tentokrát mnohem nebezpečnější válka, totiž možná válka s KLDR. Operace USA, Velké Británie, Austrálie a Polska v Iráku byla zase výstrahou pro Tripolis.

Lze stěží předpokládat, že libyjská armáda by si vedla lépe než irácká. A pokud patroni Iráku v Moskvě a Paříži nezachránili režim před zničením, proč by měli uchránit režim v Tripolisu? Nota bene když Paříž mezi patrony Kaddáfího nepatří. Tím se vytváří politický prostor pro kompromis, který ale s morálkou nemá nic společného.
Kaddáfí de facto přiznal, že je zločinec, tak proč s ním vůbec jednat? Z hlediska morálky měl být spíše poctěn návštěvou námořní pěchoty. Přijaté řešení je ale zcela pochopitelné z hlediska chladné mocenské kalkulace.

Libyjský vůdce přizná vinu - čímž se znemožní před civilizovaným světem a připomene své hrdinské činy arabské ulici, které po pádu Husajna chybí vůdce - odškodní pozůstalé a bude odměněn zrušením sankcí OSN (nikoli sankcí amerických). Všechny strany tím v tento okamžik vydělají. Kaddáfí by ale do budoucna neměl zapomínat, že boží mlýny melou pomalu ale jistě a že anglosaské národy mají dobrou paměť.