Další státy Asie a Pacifiku

Ještě jedna asijská země dnes provozuje letadlovou loď se stroji Harrier. Jde o Thajsko, avšak jeho nosič Chakri Naruebet se k opravdovým vojenským operacím využívá zřídka. Vzhledem k faktickému smyslu většiny plaveb je někdy terčem vtipů, že je to vlastně "největší královská jachta na světě". O to zajímavější jsou však ambice řady dalších zemí v oblasti východní Asie a Pacifiku. A je opravdu příznačné, že se u nich s největší pravděpodobností jedná o reakce na mocenské posilování Číny. Na prvním místě je nutno zmínit Japonsko, které již provozuje dvě plavidla Hyuga a Ise, která se oficiálně označují jako "vrtulníkové torpédoborce" a zatím mají na palubě "jen" protiponorkové vrtulníky, ovšem konstrukčně jsou to naprosto jasně letadlové lodě. Je také známo, že Japonci chtějí zařadit do výzbroje ještě přinejmenším dva další nosiče (první se již staví), které budou podstatně větší a zřejmě budou plně uzpůsobené i pro operace letounů F-35B typu STOVL. Je každopádně jasné, že Japonsko pomalu, ale jistě odstupuje od dřívější deklarace, že již nikdy nezavede do výzbroje letadlové lodě. V podstatě se ale nejedná o žádné překvapení, neboť nenápadná remilitarizace Japonska je již delší dobu běžící proces a faktická ekonomická moc země si svým způsobem vynucuje i získání adekvátních vojenských prostředků k obraně či prosazování zájmů. Podle řady odborníků byly japonské letadlové lodě vlastně jen otázkou času.

Dalším asijským státem, který si zaslouží zmínku, je Jižní Korea. Ta vlastní moderní vrtulníkovou výsadkovou loď Dokdo, prakticky největší plavidlo svého druhu v Asii a rovněž potenciální platformu pro letouny F-35B. Původně bylo plánováno zhotovit až čtyři kusy této třídy, avšak Jižní Korea nyní přepracovává svou námořní strategii a nejspíše dojde k redukci těchto záměrů. Poslední zemí v regionu, o níž je nutno se zmínit, je Austrálie. Ačkoliv jejímu vojenskému angažmá a ambicím se zde nevěnuje příliš pozornosti, skutečností je, že jde o vojenskou velmoc nejen regionálního, ale téměř světového významu, která už dnes de facto plní úlohu jednoho z hlavních garantů bezpečnosti v oblasti Pacifiku. A tomu odpovídají plány rozvoje australského loďstva, které si objednalo dvojici univerzálních plavidel Canberra a Adelaide, což budou sesterské lodě španělské Juan Carlos I.

Také Austrálie zvažuje pořízení letounů F-35B, a dokonce se objevil záměr objednat třetí plavidlo třídy Canberra, jež by podle některých spekulací mohlo dostat záchytná lana, možná i katapulty, takže by z něj poté mohly operovat i letouny F-35C, popř. F/A-18E/F Super Hornet.

Otázka palubních letadel

Kromě samotných letadlových lodí je samozřejmě nutno řešit problematiku palubních letadel, na prvním místě nadzvukových víceúčelových bojových letounů. V této chvíli jsou na trhu tři palubní stíhačky 4,5. generace, a sice americký Boeing F/A-18E/F Super Hornet, francouzský Dassault Rafale M a ruský MiG-29K. Ale zatím jediný, který má jistotu, že se dostane na lodě mimo zemi svého původu, je posledně uvedený, jelikož právě ruský letoun si pro svoje nosiče zvolila Indie.

Spektrum palubních strojů se však zcela jistě bude rozšiřovat. Největší ambice v tomto smyslu má nadnárodní program F-35, z něhož vzešlý stroj má existovat nejen ve verzi F-35A pro "pozemní" vzdušné síly, ale i jako letadlo pro letadlové lodě kategorie CATOBAR jménem F-35C a konečně stroj s kolmým vzletem F-35B, de facto konstruovaný zejména jako nástupce velmi úspěšných Harrierů.

Proto se očekává, že právě letadla F-35B si pořídí většina dnešních provozovatelů Harrierů, ale je nutno dodat, že celý projekt provází řada technických, finančních i časových problémů, z nichž některé se týkají speciálně varianty F-35B. Není tedy divu, že se řada potenciálních zákazníků chová opatrně a alespoň "pro všechny případy" se poohlíží po alternativě k tomuto ambicióznímu, ale nespolehlivému řešení. Ostatně také proto vznikly oficiální koncepty palubních modifikací letadel Eurofighter Typhoon a SAAB JAS-39 Gripen. Další motivací je fakt, že se dá očekávat poptávka ze strany nejméně dvou států, které hodlají omladit svůj námořní letový park. Indie se sice rozhodla pro MiG-29K a v současnosti testuje palubní variantu svého lehkého stíhače Tejas LCA, je však docela dobře možné, že pro své budoucí nosiče bude mít zájem o výkonnější stroje. Druhou zemí je Brazílie, jejíž loď Sao Paulo dnes disponuje jen starými útočnými letouny A-4 Skyhawk. O očekávanou zakázku pro brazilské námořnictvo se zřejmě budou ucházet typy Super Hornet, Rafale M a Naval Gripen.

Aby byl výčet současných a budoucích palubních bojových letounů kompletní, je samozřejmě třeba zmínit ruské Su-33 (alias Su-27K), jež ale svojí technickou úrovní již značně zaostávají. Ruské námořnictvo si objednalo nová letadla MiG-29K, která zřejmě nastoupí na palubu lodě Admirál Kuzněcov po její očekávané modernizaci. Ve vzdálenějším výhledu se pak počítá, že vznikne i palubní verze nové stíhačky Su-50 PAK FA. Na čínské letadlové lodi bude hlavním typem J-15 Flying Shark, což je bezlicenční kopie Su-33, ale je možné očekávat, že také ČLR vyvine pro své budoucí nosiče letoun nové generace.

Potřeba doprovodných lodí

Sama letadlová loď s moderními palubními letadly však stále nestačí na to, aby byla skutečně účinným nástrojem pro "projekci síly". S výjimkou specifických tříd sovětského původu totiž letadlové lodě zpravidla nesou jen lehkou výzbroj, a proto musejí spoléhat na ochranu, kterou jim poskytují doprovodná plavidla. Potenciál operačních skupin US Navy tedy spočívá v tom, že nosič má kolem sebe vždy několikavrstvou ochranu v podobě desítky lodí, mezi nimiž jsou protiletadlové křižníky, víceúčelové torpédoborce, protiponorkové fregaty a v neposlední řadě ponorky s nukleárním pohonem. Pro další země je však vybudování srovnatelné síly prakticky nemožné, a proto se postupně etabloval konsensus, že ideální doprovodnou lodí je univerzální torpédoborec (popř. velká fregata) vyzbrojený účinným protivzdušným systémem středního či dlouhého dosahu. Příkladem moderního plavidla tohoto druhu je britská třída Type 45 Daring nebo francouzsko-italská třída Horizon.

Výbornou pozici má také Japonsko, jež v podobě čtyř desítek lodí vlastní druhou největší flotilu torpédoborců na světě. Naopak spíše problémová je situace Ruska, jež po SSSR zdědilo množství speciálních protilodních nebo protiponorkových torpédoborců, jejichž využitelnost k doprovodu letadlových nosičů je dosti omezená. Z tohoto důvodu začala modernizace obřích jaderných křižníků Projekt 1144 Orlan (nyní v provozu jen jedno plavidlo Petr Veliký) a roku 2016 má začít stavba prvního z univerzálních torpédoborců (snad Projekt 21956). Rozhodně největší dynamiku však v současnosti má rozvoj nových lodí v Číně, která konstruuje moderně koncipované protivzdušné torpédoborce Type 052 a fregaty Type 054. Mnoho analytiků varuje, že tato plavidla se už po některých stránkách mohou měřit i s novými západními třídami.

K doprovodu velkých letadlových lodí jsou třeba také ponorky, vzhledem k předpokládané vzdálenosti působení od vlastních břehů optimálně nukleární. Není proto překvapivé, že přibývá i zemí, které s jadernými ponorkami ve svých loďstvech počítají. Indie si nedávno od Ruska pronajala ponorku Chakra-II třídy Projekt 971U (západní označení Akula-II), Brazílie avizovala (s francouzskou podporou) stavbu jaderných ponorek a Austrálie zvažuje pořízení nukleárních ponorek od USA. Z toho všeho je evidentní, že "nové mocnosti" (jako Čína, Indie, Brazílie či Austrálie) si uvědomují důležitost operačních skupin letadlových lodí, které se výrazně podílejí na mocenské pozici USA.

Závěrečné shrnutí perspektiv

Nabízí se možná otázka, jaká bude situace v oboru letadlových lodí na konci druhé dekády 21. století. Lze předpokládat, že i v roce 2020 si US Navy uchová jasnou dominanci vůči "zbytku světa", jelikož bude provozovat jedenáct velkých letadlových nosičů s nukleárním pohonem a navíc desítku obojživelných výsadkových lodí, schopných sekundárně plnit úlohu letadlových lodí. Pokud sečteme kapacity dalších čtyř států NATO (neboli Velké Británie, Francie, Itálie a Španělska), dostaneme přibližně desítku dalších plavidel pro "projekci síly", přesné číslo však bude záležet na tom, jak bude postupovat stavba britských lodí a francouzský projekt PA2.

Co se týče pohonu, tak mimo USA bude nosič(e) s nukleárními reaktory vlastnit stále jen Francie. Pokud jde o další země západní polokoule, občas se vynoří spekulace, že by si nějaké plavidlo pro letecké operace mohla znovu pořídit Argentina. Rusko bude v roce 2020 nejen disponovat renovovaným nosičem Admirál Kuzněcov, ale snad už bude vlastnit také první dvě výsadkové lodě třídy Mistral francouzské výroby a bude stavět další licenční kus. Čínské námořnictvo by už podle některých zdrojů mohlo kolem roku 2020 mít (kromě ex-sovětského plavidla Varjag) též první plavidla domácí stavby (výsadkovou loď pro helikoptéry i "pravou" letadlovou loď). Indové budou v té době mít dva až tři nosiče.

Thajsko si svůj nosič nejspíše ponechá, byť jeho praktická využitelnost je malá a jde spíše o reprezentační a symbolickou záležitost. Japonci by mohli vlastnit až čtyři nosiče, Austrálie bude mít dvě až tři lodě třídy Canberra, kdežto u Jižní Koreje ještě není jasná budoucnost třídy Dokdo. U těchto tří posledních zemí je také otázkou, zda (resp. kdy) si pořídí letouny F-35B. Souhrnně se tedy dá říci, že dominantní postavení si i nadále udrží USA, zatímco zbývající západní státy (snad s výjimkou Francie) relativně oslabí.

Dále lze konstatovat opětovný (byť pomalý) vzestup Ruska, ale co je bezesporu nejvýraznější a nejdůležitější, to je veliký vzrůst síly zemí asijsko-pacifického regionu, zejména Číny, Indie, Japonska a Austrálie. Jmenované velmoci budují ozbrojené síly, jež se soustřeďují zejména na působení v rámci svého regionu, kde mají chránit a prosazovat ekonomické a politické zájmy, lze však předpokládat, že některé z nich už hledí dále a usilují o možnost globálního působení (lze připomenout angažmá Číny v Africe).

Oslabování námořnictev států NATO, s výjimkou US Navy, by tak mohlo v extrémním případě vést až k situaci, v níž západní země prostě nebudou schopné prosazovat své zájmy nebo ochraňovat své vzdálené spojence.

Lukáš Visingr
autor je spolupracovníkem redakce časopisů ATM a Střelecká revue