Nejprve se ve stručnosti stručně vraťme na počátek právě skončivšího roku.

Kdo počátkem ledna předpovídal, že za jen několik pár týdnů bude zahájena úplně nová operace NATO v Libyi? Kdo předpovídal, že za rok bude neohrožený egyptský vůdce Mubarak v cele čekat na verdikt soudu a že vítězem egyptských voleb bude strana Svoboda a spravedlnost, jejíž kandidátku sestavilo ještě před pouhým rokem (!) zakázané hnutí Muslimské bratrstvo a hned za nimi se umístí ultrakonzervativní islamistická strana Núr s více než dvaceti procenty?

Po velkých, rovněž ne zcela předvídatelných změnách se však nemusíme rozhlížet pouze mimo Evropu. Kdo před rokem předpověděl německý odklon od jádra a britský postoj k euru?

Uvedené chronicky známé změny neuvádím pro osvěžení paměti, nýbrž jako hmatatelný fakt nové dynamiky v bezpečnostním prostředí, jež nás bezprostředně obklopuje a ovlivňuje.

Dnes zkrátka čelíme několika novým a vážným potenciálním krizím, které ještě před rokem nebyly na stole a současně ještě nevidíme jejich finální fázi. Nejdůležitější teď není diskutovat, proč jsme je neuměli předpovědět.

Musíme začít žít s vědomím, že se v našem okolí mohou dít zásadní změny, které nebudou vždy predikovatelné a ani z naší strany ovlivnitelné. Podstatné však je, abychom byli připraveni na řešení jejich případných dopadů.

Tedy pokud registrujeme v našem bezprostředním bezpečnostním okolí novou dynamiku změn, měli bychom v našem vlastním nejbytostnějším zájmu rovněž dynamicky se připravovat na situaci, že vzniklou bezpečnostní situaci budeme muset řešit.

Nejsložitější scénář, a bohužel nikoliv ne zcela nepravděpodobný, totiž je, že se tyto krize mohou spolu vzájemně propojit a jejich dopad tím znásobit.

Jako příklad si stačí představit konflikt v oblasti Blízkého východu. Mimo jeho primárního vojenského dopadu by totiž zcela jistě automaticky vyvolal raketový růst ceny ropy. Unesla by dnešní eurozóna a ekonomika Evropské unie ještě jeden takovýto významný šok, anebo by šlo o ránu z milosti?

Jednou z nejvýznamnějších plánovaných bezpečnostních událostí bude summit NATO v Chicagu. Nebude významný pouze místem konání, když se summit po třinácti letech bude konat opět v USA. Zejména pak tím, že místo i termín jsou z velké části koordinovány s prezidentskou kampaní prezidenta Obamy, který dělá vše proto, aby byl znovu zvolen. Dá se proto logicky předpokládat, že chicagský summit tak bude v jeho režii sloužit k oslovení jeho voličů a pak až amerických spojenců.

A co budou dnešní američtí voliči od Obamy více chtít slyšet? Že Amerika bude i nadále doplácet na evropskou bezpečnost, když sama je donucena sáhnout k radikálním úsporám ve vlastní armádě, letectvu i námořnictvu? Anebo, že Amerika bude spolupracovat pouze se spojenci, kteří sami aktivně prosazují a realizují svou obranyschopnost a nechovají se jako černí pasažéři?

Když ještě tuto zimu nastane sněhová kalamita, tak si nikdo nedovolí nechat cesty neprohrnuté, i kdyby rozpočty byly sebenapjatější. Bude zajímavé sledovat, jak silná a jak blízka pomyslná vánice na poli mezinárodní bezpečnosti by musela nastat, aby politická reprezentace začala jednat stejně rychle, jako v případě té přírodní.

Na závěr však dvě dobré zprávy. Stejně jako nikdo před rokem nečekal výše uvedené změny, tak málokdo očekával dopadení Usámy anebo široké protiputinovské demonstrace.

Hlavní dobrou zprávou však je, že zatím stále máme naši bezpečnost v našich rukách. Tedy pokud si my v Evropě stále nebudeme nalhávat, že se nám nemůže nic stát a že na dynamiku změn v našem okolí nebudeme reagovat stejně dynamickou ztrátou pudu své vlastní sebezáchovy.

A můžeme začít tím, že do Chicaga jako Evropané přijedeme s konkrétními návrhy, jak na evropské straně přispět k utužení euroatlantické bezpečnosti. A nikoliv s nataženou rukou a žádostí o pochopení, trpělivost a odpovědnou americkou ochranu evropské nezodpovědnosti.

Zbyněk Pavlačík
autor je předsedou sdružení Jagello 2000
a editorem sekce "Analýzy, komentáře" portálu natoaktual.cz