Na počátku následujícího desetiletí – v době, kdy po reálném kolapsu jugoslávského státu plnou silou propukly občanské konflikty v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině – se však situace v Kosovu poněkud uklidnila. Albánské obyvatelstvo zvolilo jinou formu odporu proti srbské nadvládě. Od stávek a bojovných demonstrací přešlo k pasivní rezistenci. Na pokyn své elity se stáhlo do dobrovolného ghetta, maximálně omezilo své kontakty se srbskými úřady.

Volba navenek ghándíovské taktiky nebyla v žádném případě výrazem koncepční změny ve smýšlení albánské nacionální elity. Způsobil ji především ohled na stávající zahraničněpolitickou situaci. Svět byl plně pohlcen snahou zastavit války v Bosně a Chorvatsku. Ve srovnání s nimi nesprávně považoval kosovský problém za méně významný. Se zájmy zhruba dvou miliónů kosovských Albánců navíc kolidovala koncepce kontrolovaného rozdělení druhé Jugoslávie. Jeden z jejích základních principů představovala neměnnost vnitřních hranic republik bývalé federace. Případné uznání požadavků kosovských Albánců na samostatnost by znamenalo nebezpečný precedent v přístupu vůči obdobným nárokům chorvatských či bosenských Srbů.

Od násilného odporu upustila albánská nacionální elita jen dočasně, a to z taktických důvodů. Ani na okamžik nerezignovala na klíčový cíl. Tím v žádném případě nebylo vytvoření etnicky tolerantní společnosti, ale samostatnost Kosova ovládaného většinovým národem. Za stávající situace se navíc ještě prohloubil segregační prvek – vždy silně přítomný – v albánském národním hnutí. Důsledkem nebyla jen restrikce dosavadních, beztak sporadických, neformálních vazeb s nealbánskými menšinami a stažení se albánské komunity do vlastního světa. Pokračovaly i drobné ústrky namířené proti slovanskému obyvatelstvu. Jejich důsledkem byl pokračující trvalý odchod dalších a dalších Srbů a Černohorců z regionu.

Zlom ve vývoji Kosova přinesl konec roku 1995. Po podepsání dohod o míru v Bosně se ukázalo, že Západ má nejen zájem na udržení stability v celém regionu, ale dokonce začíná respektovat Miloševiče jako relevantního partnera. V albánském národním hnutí se rychle prosadili radikálové, kteří pochopili, že svých cílů nikdy nedosáhnou bez razantních akcí. Sílící guerilla vyvolala v Kosovu standardní důsledky: na obou stranách se rychle zvyšoval počet civilních obětí, narůstaly zástupy uprchlíků. Na prohlubování krize a všeobecné labilitě, která by mohla ohrozit nejen okolní regiony, ale i západní země (albánští uprchlíci), mělo logicky zájem albánské národní hnutí. Bělehradské úřady dokázaly rezistenci tlumit, opakované ofenzívy policie a armády však nemohly albánské hnutí odporu nikdy vykořenit.

Západní mocnosti do krizové situace dlouho nezasahovaly. Následné angažmá mělo modelově mnoho společných rysů s jejich kroky v době konfliktů v Chorvatsku a v Bosně: zjednodušený přístup k neobyčejně složité problematice, pragmatismus, utilitárnost, nepromyšlenost, nekoncepčnost, jednostrannost. Stejně tak jako ve válkách v první polovině 90. let Západ nezaujal vyvážený postoj a nehledal kompromisní, dlouhodobé řešení, ale víceméně se ztotožnil se zájmy jedné ze znepřátelených stran, kterou začal vehementně podporovat.

Ve srovnání s první fází konfliktů provázejících rozpad Jugoslávie se tentokrát ještě více zostřil nátlak na Srbsko. Dodnes zůstává nejasné, co tehdy Západ sledoval návrhem mírové dohody, kterou v březnu 1999 předložil reprezentantům kosovských Albánců a představitelům Srbska při jednáních na francouzském zámku Rambouillet. Připomeňme jen, že tato dohoda nejen vycházela dalekosáhle vstříc zájmům albánského národního hnutí, ale především předpokládala volný pohyb jednotek NATO na srbském území. Hodlal Západ přinutit Bělehrad k totální poslušnosti; svrhnout Miloševičův režim a nastolit svůj protektorát nejen v Kosovu, ale i v Srbsku? Chtěly USA současně několikadenním (jak předpokládaly) bombardováním demonstrovat před světem svoji moc a sílu? Vysvětlení lze zřejmě hledat v průniku kladných odpovědí na uvedené otázky.

Skoro tříměsíční obrana proti zahraniční agresi měla přes tehdy již mizivou Miloševičovu popularitu podporu velké většiny srbské populace. Za cenu značných lidských i materiálních ztrát minimálně vedla k zachování suverenity Srbska. Stojí za to hledat odpovědi na otázku, jak by přítomnost vojsk NATO v Srbsku ovlivnila další směřování Balkánského poloostrova i celé Evropy, jaké důsledky by měla pro vztahy mezi Ruskem a Spojenými státy.

Vývoj v Kosovu v deseti letech následujících po ukončení bombardování odráží nejen složitost zdejší situace, ale také nepřipravenost a nekompetentnost protektorů i jejich neochotu pokoušet se o komplexní řešení problémů. Z hlavních hesel a sloganů, které byly obsahem propagandy provázející nálety na Jugoslávii, bylo naplněno jen málo. Skončily boje, je konec s diskriminací albánské komunity. V Kosovu však v žádném případě nevznikly ani zárodky multietnické, národnostně tolerantní společnosti. Místo nich sledujeme razantní proces nacionální homogenizace, provázené ghetty, segregací, uprchlíky. Nic na tom nezměnilo ani vyhlášení samostatnosti Kosova.

Politici, kteří dnes Kosovo řídí, odmítají připustit, že vyhlášení samostatnosti Republiky Kosovo není počátkem závěrečné etapy doznívání krize, ale jen mezidobím, po němž konflikt v nových teritoriálních obrysech zřejmě znovu nabude na síle. Budoucnost zbytků srbské populace, která tvoří většinu ve třech okresech na severu nejmladšího státu Evropy, je přitom v tomto ohledu nepříliš významná. Mnohem závažnější je skutečnost, že kosovská otázka se mění v problém celoalbánský. Spíše dříve než později se na pořad dne dostane nejen budoucí statut početné albánské populace v Makedonii, ale i forma vztahů mezi dvěma albánskými národními státy (tedy Republikou Albánií a Republikou Kosovo). Pravděpodobnost možnosti nekonfliktního řešení zmíněných problémů se blíží nule.

Západní (a ovšem i česká) média záměrně ignorují náznaky přibližující se krize. Bez jakéhokoliv zájmu proběhla například informace o vytvoření sdružení hospodářských komor Albánie, Kosova a západní Makedonie (tedy albánských podnikatelů z Makedonie). Stejně tak se nedostalo komentářů zprávě o návrhu otevřít hranice Kosova, Albánie a Makedonie pro volný pohyb obyvatel.

Jan Pelikán
Autor je historik, působí na Ústavu světových dějin FF UK.
Je autorem řady odborných publikací k dějinám Balkánu
a jedním z předních odborníků na tento region.