EU se dostává do role kontrolora kosovské nezávislosti a suverénnosti, a proto bude zajímavé pozorovat, jak tuto roli, včetně případné kritiky, EU zvládne.

Nezávislost na Srbsku bez vlastní suverenity
Kosovští Albánci sice získali nezávislost na Srbsku (i když nezávislosti de facto se těšili od června 1999), ale nikoliv vlastní suverenitu. V dohledné době ji ani nezískají. O vojenskou bezpečnost se budou i nadále starat jednotky NATO. Fungování politiky, včetně konečného, absolutního práva v jurisdikci, legislativě a v exekutivě nebudou mít kosovské instituce, ale opět mezinárodní správa, respektive zvláštní zmocněnec EU pro Kosovo, jenž podle návrhu Ahtisaariho plánu má stát v čele civilní mise. Na místě je otázka, zda to bude přijatelné pro kosovskoalbánskou společnost ze střednědobého hlediska?

Do 17. března 2008 totiž kosovskoalbánští politici v Prištině ospravedlňovali sociálně-ekonomické problémy právě nevyřešeným statusem. Existoval názor nejen mezi politiky, ale také mezi zastánci nezávislosti v zahraničí, že hlavní brzdou ekonomiky je status quo. Podstata věci spočívá v tom, že vysoká nezaměstnanost (různé zdroje uvádí 40-70 %), velice nízké přímé zahraniční investice a špatný rozvoj infrastruktury nebyly důsledkem nevyřešeného statusu.

Tíha problému je mnohem hlubší a „pouhým“ osamostatněním se nevyřeší. Sliby politiků a velká očekávání místního obyvatelstva můžou vyústit v ještě větší zklamání, přičemž se vina za nezlepšující se situaci už nebude svalovat na Srbsko, ale na evropskou civilní misi.

Zásadní úkoly pro Evropskou unii
Hlavní prioritou, kterou bude muset mezinárodní, respektive evropská, správa primárně řešit, je transformace a modernizace celé společnosti. Kosovská společnost nepotřebuje pouze finanční pomoc, ale také pomoc politickou, právní, sociální.

Problémem je, že kosovskoalbánská společnost je velmi tradicionalistického typu, založená na rodinných, příbuzenských a klanových vazbách, kdy autoritou není psaný zákon, centrální nebo mezinárodní instituce, ale tradičně nepsaná pravidla a zvyky, místní autority, často tvořené vlivnými místními rodinami nebo osobami napojenými na organizovaný zločin, a velice silná náklonnost ke korupci, jenž je patrná ve všech balkánských společnostech. Taková společnost bude muset projít bolestivým procesem tranzice a právě v Kosovu se toto nemusí dařit bez velkých problémů.

Slabost v prosazování vlivu se ukázala také v Srby kontrolovaném severním Kosovu a jiných enklávách. Zde má výrazný vliv srbská vláda, která financuje paralelní sociální systém zdravotnictví a školství a svoji působnost rozšiřuje stále víc, neboť odmítá ztratit kontrolu nad oblastmi, které de facto ovládá. Tím realizuje částečný vliv a prezentuje svoji působnost v Kosovu.

Převezme EU roli Srbska?
Tato duplicita a nepřehlednost může mít negativní konsekvence pro evropskou misi. Evropská mise se může lehce stát terčem kritiky a možná i fyzických útoků motivovaných nezlepšující se sociální a ekonomickou situací. Kromě nezaměstnanosti tomuto scénáři přispívá také sociální složení obyvatelstva. Velké procento obyvatel tvoří mladí lidé. V kombinaci s nezaměstnaností, chudobou, izolovaností a nemožností vycestovat ven z Kosova, tvoří tato skupina radikální směs.

V jistém smyslu by EU získala roli Bělehradu, kdyby za všechny potíže politického a nepolitického rázu byla obviňována právě EU, obzvlášť v porovnání s popularitou USA v Kosovu. Pokud Brusel chce stabilní Balkán v EU, bude tentokrát muset mnohem aktivněji projevovat svou ochotu a vůli skutečně vtáhnout tento region do Unie. Uznáváním nezávislosti Kosova nastává pro EU nová etapa přístupu k Balkánu, a to především ke Kosovu a Srbsku.

Srdjan Prtina
Autor je doktorandem mezinárodních vztahů
na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity