Využili k tomu mimo jiné i nabídky společnosti PriceWaterhouseCoopers (PWC) „připravit výběrové řízení dosahující nejvyšších mezinárodních standardů“, poskytnout „právní poradce, kteří budou řídit a kontrolovat procesy za účelem zajištění průhlednosti“, atd. Za úhradu 70 mil. Kč se tak zrodilo slibné  „partnerství“ a zdálo se, že je úspěch na dosah.

Úskalí výběrového řízení
Pak se ale rozběhl proces výběrového řízení ve známé armádní rutině, poznamenán od samého začátku řetězcem obtíží. Ty se projevily již v předběžném kvalifikačním kole, dodatečných změnách pravidel soutěže a konečném výběru dodavatele. Dále pokračují pochybnostmi o vybraném vozidle, vznesením námitek proti výsledku tendru konkurenční společností, nejasnostmi kolem offsetových dohod a soudním řízením vyvolaném dalším vyřazeným výrobcem. To vše vyústilo nejen v odklady pro uzavření kontraktu ale i v dohady, kdo jej má za českou stranu podepsat, což je pro evropské průmyslové manažery zpráva jistě těžko uvěřitelná.

Všechny tyto u nás již nezbytné doprovodné lapálie armádní akvizice však zastiňují jeden zásadní a dodnes přesvědčivě nevyjasněný problém, jež se může během krátké doby vynořit v celé své závažnosti: Je správné za současných úkolů bezpečnostní politiky ČR a cílů armádní reformy opatřovat pro AČR zbrojní monokulturu více než 230 (včetně opce) kolových obrněných vozidel/transportérů 8x8? K tomu, abychom si plně uvědomili podstatu otázky, je nutno se ohlédnout asi sedm let zpět, na vývoj v americkém a euroatlantickém vojenství, v němž kola pro armádu sehrávají významnou roli.

Kolový transportér a „revoluce ve vojenství“
V roce 1999, v rámci rodící se vojenské doktríny RMA (Revolution in Military Affairs – jinak řečeno – kvalitativní přeměny amerických ozbrojených sil), byla mj. přijata strategická plánovací směrnice, jejímž původcem se stal náčelník generálního štábu armády USA generál Eric Ken Shinseki. Hlavním cílem tohoto dokumentu bylo všestranné zvýšení schopností strategického rozvinutí amerických ozbrojených sil v celosvětovém měřítku. Za jednu z cest k jeho dosažení považoval Shinseki zavedení nové generace bojových vozidel, pohotově přepravitelných vzdušnou cestou, se zvýšenou taktickou mobilitou, odolností na bojišti a odpovídající palebnou silou. Jeho představám o takovém prostředku nevyhovovala žádná pásová vozidla ve výzbroji USA. Hlavními uváděnými důvody byla nemožnost jejich přepravy letouny C-130 a velké nároky na logistické zabezpečení.

Volba tak padla na kolová bojová vozidla, jež se ve světle uvedených požadavků jevila jako optimální východisko. Shinseki se netajil tím, že byl ve svých úvahách inspirován též zkušenostmi ze sovětských (ruských) intervencí za použití kolových obrněných transportérů BTR a BRDM. Tak vznikl v USA program Stryker Interim-Force Brigade Combat Teams; bojovým prostředkem těchto brigádních uskupení se stala vozidla LAV-III Stryker (kanadská verze kolových obrněných vozidel Piranha 8x8 švýcarské společnosti MOWAG, dnes součásti americké skupiny General Dynamics). Tento program, jak jeho název napovídá, má představovat přechodné řešení, zatímco definitivním budoucím bojovým prostředkem amerických mechanizovaných brigád se má stát FCS - Future Combat System, jehož vozidlo je vyvíjeno v kolové i pásové verzi.

Shinsekiho program tak přivodil „hvězdnou chvíli“ kolových obrněných vozidel, neboť tento krok USA při řešení nových požadavků na intervenční bojové prostředky samozřejmě ovlivnil i záměry ve vyzbrojování (nikoliv všech) armád NATO. Za tohoto vývoje dorazil tento vyzbrojovací boom, byť se zpožděním, i k našim armádním plánovačům. Předtím, po celá 90. léta a na počátku současné dekády AČR nejevila, přes opakované nabídky domácího průmyslu, o nová kolová obrněná vozidla zájem. Záměr vybavit mechanizované jednotky reformované AČR tímto prostředkem byl oznámen, pokud je známo, teprve před dvěma lety.

Americké zkušenosti z irácké války: pásy nebo kola?
Mezitím se však na světové scéně vývoj ve prospěch kolových bojových vozidel poněkud změnil. Nejen tím, že odešel Shinseki a v USA se ozvaly mnohé kritické hlasy k jeho transformačním koncepcím, ale přibyly i reálné poznatky, především z iráckého „asymetrického“ bojiště (tento matoucí výraz se již v USA téměř nepoužívá; byl nahrazen vhodnějším termínem non-linear battlefield). Zkušenosti z denního zasazení LAV-III Stryker v bojích s iráckými skupinami odporu jsou bohaté a výmluvné. Nejen z hlediska takticko-technických vlastností, ale i z dalších důvodů se bojové použití těchto vozidel stalo předmětem sporu štábních stratégů, velitelů brigád Stryker, jejich praporů a rot, ale i bojových osádek. To lze jistě vysvětlit lišícími se poznatky z bojů v odlišných podmínkách, atd. Je ale zřejmé, že se váha argumentů znatelně posunuje na stranu kritiků, a to i za stavu, kdy výrobce intenzivně pracuje na zmírnění (nikoliv odstranění) řady zjištěných problémů a nedostatků.

Není zde možné se podrobněji zabývat jejich podstatou; podotkněme pouze, že k nim zejména patří:
- nižší než požadovaná odolnost vozidla; hlavní hrozbou pro ně se staly především (40 let staré, ale i modernizované) ruské pancéřovky RPG-7, miny a trhavinové nálože; avšak i v palbě ručních zbraní neodolá boční pancéř vozidla ani střelám ráže 12,7 mm;
- nutnost vozidlo dodatečně vybavit řadou přídavných ochranných prvků (jsou to např. tzv. bird cages (ochranné klece kolem korby vozidla, jež mají přivést hlavici pancéřovky k detonaci před dopadem na pancéř, aj.).  Důsledkem je především podstatně vyšší hmotnost vozidla, překračující i parametry srovnatelných pásových prostředků;
- tím vozidlo ve stavu pohotovém k boji přestalo být přepravitelné letounem C-130; před letem z něj musí být přídavné prvky sejmuty, dopraveny zvlášť a namontovány na vozidlo po opuštění letounu;
- v plném vybavení pro boj je přetížen motor i převodovka, což vede k jejich rychlému opotřebení a nutnosti nákladných výměn v polních zařízeních; 
- nejslabším místem vozidla jsou pneumatiky; vzhledem k jeho zmíněné vyšší hmotnosti je nutno jejich dohušťování několikrát denně; za pohybu v bojovém prostředí plném trosek se často poškodí a jejich výměna je mimořádně náročná; jsou odkryty a po zásahu RPG se vznítí a požár ohrozí celé vozidlo; při letecké přepravě promačkávají podlahy letounů, jež musí být kryty speciálními rohožemi;
- řada příkladů a snímků svědčí o horší průchodivosti terénem ve srovnání s pásovými vozidly (písek, bahno, porosty); přesuny se tedy uskutečňují převážně po silnicích, kde jsou  vozidla snadnějším cílem útoků z léček;
- evidována je řada dalších, zde méně podstatných problémů.

Především pro nedostatečnou balistickou ochranu osádek před lehkými zbraněmi iráckých skupin je LAV-III mnoha polními veliteli považován za pouhý přepravní prostředek („náklaďák“ pro pěchotu). Nedocenitelné zůstávají v jejich očích pásové prostředky – bojové vozidlo M2/M3 Bradley a obrněný transportér M113A Gavin. Není divu, že jsou brigády Stryker ve slangu účastníků bojů nazývány Slacker Truck Brigades; opakovaně pak zní jejich otázka: Byli jsme skutečně určeni jen k udržování míru?

To vše velení americké armády samozřejmě dobře ví; považuje, jak jsme již uvedli, LAV za přechodný prostředek, jehož později nahradí FCS. Nový systém má přinést vysokou odolnost na bojišti při udržení přijatelné hmotnosti a rozměrů vozidla. Připomeňme znovu, že otázka kol či pásů zůstává otevřená a o volbě varianty (či obou) se rozhodne v blízké budoucnosti.

Evropští spojenci a problém obrněného vozidla
Též vyzbrojování evropských armád má v tomto smyslu svůj vývoj. Pro udržení kombinované škály prostředků (pásových a kolových) se již rozhodli Němci, jejichž průmysl patří k nejzkušenějším výrobcům bojových vozidel. Nelze přitom přehlédnout, že základním prostředkem německé mechanizované pěchoty se stane (opět) pásové obrněné vozidlo Puma, o jehož sériové výrobě již bylo rozhodnuto. Existují rovněž náznaky, že se touto cestou vydají i další armády.

Nelze tedy vyloučit, že české přezbrojení dvěma sty třiceti v podstatě nevyzkoušenými kolovými obrněnými vozidly 8x8 se setká nejméně se všemi uvedenými problémy. Navíc, při všech dosud nedořešených otázkách je jisté, že objednaná vozidla začne AČR používat někdy na počátku příštího desetiletí, kdy již bude konjunktura kol na sestupu. K položkám české zbrojní monokultury by tak vedle nevyužitých a těžko prodejných letounů L-159 mohlo přibýt několik desítek přebytečných kolových obrněných vozidel. Těm, kdož o tom pochybují lze připomenout, že i o zmíněných letounech se před necelými deseti lety vyjádřil tehdejší čelný představitel AČR jako o bitevnících pro 21. století.

Josef Fučík
nezávislý expert na zbrojní problematiku,
externí spolupracovník Ústavu mezinárodních vztahů v Praze