Nezávislost Kosova – stabilizace či destabilizace?
Mezinárodní společenství vybudovalo samo sobě past tím, že kosovskou otázku otevřelo příliš brzy, soudí politolog Dejan Jović, který působí na skotské univerzitě Stirling. Tím, že ji otevřelo, vyvolalo zvýšená očekávání kosovských Albánců, že k uznání nezávislosti Kosova dojde co nevidět. Pokud by se tak nyní nestalo, mohlo by dojít k explozi nespokojenosti kosovskoalbánských nacionalistů. Podle Joviće se s kosovskou otázkou mělo ještě počkat, možná i do doby, než v Srbsku a v Kosovu přijdou nové generace, nezatížené nedávnou konfliktní minulostí.

Podle některých západních expertů na balkánskou problematiku si není třeba dělat iluze, že Ahtisaariho plán přinese definitivní řešení kosovské otázky. Podle analytika Centra Woodrow Wilson ve Washingtonu Martina Sletzingera není tvrzení amerických představitelů, že řešení kosovského problému povede k stabilizaci regionu, pravdivé: „Jak něco takového může vést ke zmírnění napětí, když se Srbsko, které je čtyřikrát větší než Kosovo, rozhodně staví proti kosovské nezávislosti?“ táže se Sletzinger v rozhovoru pro Rádio svobodná Evropa. 

Jeho kolega Gordon Bardos z Institutu Harriman Kolumbijské univerzity v New Yorku upozorňuje, že se nacionální problémy nemohou udržet v hranicích určitého regionu. Argumentuje rozpadem bývalé Jugoslávie, který ukázal, jak se konflikty snadno přelévají přes hranice. Z tohoto důvodu se obává, že by řešení kosovské otázky mohlo mít vliv na další podobné případy v regionu.

Kosovští Albánci jsou naopak toho názoru, že nezávislé Kosovo bude na Balkáně faktorem stability. Profesor mezinárodního práva na Právnické fakultě v Prištině Hajredin Kuci připomíná, že se kosovská válka v letech 1998-1999 nikam „nepřelila“, a nevidí důvod, proč by k „přelévání“ došlo teď. Podle něj nezávislost Kosova vytvoří na Balkáně nové vztahy a nové podmínky pro spolupráci a rovnoprávné partnerství, včetně lepších podmínek pro integraci Balkánu do euroatlantických struktur. 

Sever Kosova a jih Srbska
Po kosovské krizi v 1999 mnoho kosovských Srbů provincii opustilo. V její severní časti však i nadále zůstává početná srbská menšina, podporovaná Bělehradem, kterou se prištinským institucím již osm let nedaří integrovat. Někteří experti se domnívají, že by v případě jednostranného prohlášení nezávislosti Kosova mohli Srbové odtrhnout severní část provincie a připojit ji Srbsku. Kladou si i otázku, jak si s tímto problémem poradí mezinárodní společenství. Pokusí se o reintegraci kosovského severu nebo ponechá status quo a uchýlí se k kyperskému modelu?

Na jihu Srbska však žije podstatná albánská menšina, která varuje, že případě oddělení severu Kosova má rovněž legitimní právo připojit se ke Kosovu.

Podle všeho by však mezinárodní společenství na „obchod“ mezi jihem Srbska a severem Kosova nepřistoupilo. Něco takového by situaci pouze ještě více zkomplikovalo, protože by se nepříznivě odrazilo na sousední země – Bosnu a Hercegovinu, Makedonii a dokonce i Černou Horu.

Hrozící domino efekt
V Makedonii totiž Albánci tvoří téměř čtvrtinu obyvatelstva. Jak uvádí Gordon Bardos, podle optimistického scénáře si je albánská populace v Makedonii vědoma toho, že setrvání v tomto státě je pro ni ekonomický výhodnější a že se takto rychleji ocitnou v Evropské unii. Podle pesimistického scénáře však Albánci v Makedonii mohou uvažovat i takto: pokud mají dva milióny jejich soukmenovců nezávislý stát v Kosovu, tři milióny v Albánii, proč by oni setrvali ve státě, ve kterém budou pouhou menšinou?

Největší dopad nezávislosti Kosova se však očekává v Bosně a Hercegovině, státu, který byl po občanské válce v letech 1992-1995 rozdělen na dvě entity – Federaci Bosny a Hercegoviny (BaH) a Republiku srbskou. Předseda vlády Republiky srbské Milorad Dodik totiž v polovině minulého roku, po referendu o nezávislosti v Černé Hoře, začal trvat na právu srbského národa v Bosně a Hercegovině na sebeurčení.

Ředitel Centra pro mezinárodní vztahy v Banja Luce (Republika srbská) Miloš Šolaja v rozhovoru pro Rádio svobodná Evropa upozorňuje: „Pokud by se Kosovo stalo nezávislým státem, posílilo by to podobné tendence u bosenských Srbů, které existují od začátku devadesátých let. Pokud by však Kosovo nezávislost nedostalo a setrvalo v Srbsku (s posílenou autonomií), zmírnily by se i bosenskosrbské separatistické tendence.“ Dodává, že by nezávislost Kosova mohla vyvolat podobnou separatistickou náladu i u bosenských Chorvatů.

Co na to sousedé?
Pokud se Kosovo stane nezávislým, jak budou reagovat sousední země? Budou následovat většinu států Evropské unie, do níž chtějí co nejdříve vstoupit, nebo se budou snažit oddálit své vyjádření, aby nepoškodily vztahy s Bělehradem?

Černá Hora se pokouší zaujmout neutrální pozici. Její představitelé se snaží zdržet jakéhokoli komentáře na toto téma. Tento nejmladší balkánský stát má totiž na jedné straně albánskou menšinu, se kterou má dobré vztahy, a na straně druhé zde žije přes 30 procent Srbů, kteří chtějí, aby Kosovo zůstalo v Srbsku.

Zatímco se Makedonie teoreticky víc přiklání k přijetí kosovské nezávislosti, prakticky však spíč takticky vyčkává na rezoluci OSN o statusu Kosova, než se definitivně vyjádří, snadné přijetí nezávislosti Kosova ze strany Bosny a Hercegoviny je málo pravděpodobné, protože v tomto státě jsou rozhodnutí na státní úrovní vždy výsledkem konsenzu tří konstitutivních národů (Bosňáků, Srbů a Chorvatů), a tudíž se očekává blokáda uznání kosovské nezávislosti ze strany bosenských Srbů.

Jedině Chorvatsko nezávislost Kosova podporuje otevřeně (asi proto, že se ho kosovská otázka moc vnitřně nedotýká). Zde totiž nežije ani významná albánská menšina, ani jakákoli jiná, která by projevovala silné separatistické tendence (separatistické úsilí chorvatských Srbů bylo odstraněno vojenskými akcemi „Bouře“ a „Blesk“ v roce 1995, kdy většina srbského obyvatelstva z Chorvatska před postupující chorvatskou armádou uprchla).

Jak se však domnívá většina expertů a chorvatských politických představitelů, Chorvatsko by se nemělo tlačit dopředu, když dojde k samotnému aktu uznávání nezávislosti Kosova. Mělo by se přiklonit většině v Evropské unii, neprojevovat větší nadšení v této otázce než ostatní a nezávislost uznat nejlépe spolu se zeměmi střední Evropy jako jsou Maďarsko a Rakousko.

Vyjádřeno slovy profesora na Fakultě politických věd v Záhřebu Damira Grubiši: „Pokud je Chorvatsko kandidátskou zemí EU, je úplně přirozené, aby jednalo v souladu s vytvářející se společnou zahraniční a bezpečnostní politikou EU.“

Podle slov amerického analytika Sletzingera, někdejší členové jugoslávské federace si budou počínat zvlášť opatrně, pokud nezávislost Kosova nebude výsledkem rozhodnutí RB OSN, ale unilaterálního uznání jednotlivých států. Budou si dávat dobrý pozor, aby nezhoršily vztahy se Srbskem, protože na rozdíl od USA nebo Německa se Srbskem přímo sousedí, a navíc jde o země malé a závislé na regionální spolupráci. Nemluvě o tom, že jsou vztahy po nedávných balkánských konfliktech i nadále velmi křehké a k jejich rozbití stačí i sebemenší otřes.

Reakce Srbska
Srbský premiér Vojislav Koštunica koncem minulého roku pohrozil, že by jeho země mohla zvážit i přerušení diplomatických vztahů s těmi státy, které nezávislost Kosova uznají. Představitelé Srbské radikální strany dokonce varují země, které se chystají Kosovo uznat, že by Srbsko mohlo reagovat uznáním jejich problematických území nebo či separatistických hnutí (Baskicko, Korsika, severní Itálie…).

Srbský historik Čedomira Antić se domnívá, že by přerušení diplomatických styků s významnými členy mezinárodního společenství, a nejen s nimi, Srbsko odvedlo zpět do mezinárodní izolace, ve které bylo v devadesátých letech: „Myslím, že by to byla chyba, protože Srbsko není ani Rusko ani Čína. My musíme najít nějakou jinou cestu.“

Antić však upozorňuje i na nebezpečí jednostranných uznávání nezávislosti Kosova. V souvislosti s tím připomíná podobný precedens z let 1991-1992, kdy Německo unilaterálně uznalo nezávislost Chorvatska a Slovinska, což následně přineslo na území bývalé Jugoslávie hodně škody. 

Podle všeho se nezávislost Kosova, ať už „pod dohledem“ či jakákoli jiná, pomalu stává realitou, s níž by se Srbsko mělo smířit a namísto hrozeb izolací se snažit existující situaci obrátit ve svůj prospěch – a to tak, že ji využije k obnovování a posilování vztahů s Evropskou unií a Spojenými státy.

Mnozí se domnívají, že vznik kosovského státu ukončí od začátku devadesátých let trvající proces rozkladu bývalé Jugoslávie, ze něhož vzešlo zatím šest nových zemí na Balkánském poloostrově, přičemž Kosovo bude posledním kouskem v balkánské skládance. Může tomu tak ale být pouze dočasně, neboť formování nových států je nekončící proces jak na Balkáně, tak na celém světě. Vyjádřeno slovy profesora Joviće: „Na Balkáně jsou státy ,sezónním zbožím‘ – přicházejí a odcházejí. Nabízí se však otázka, jak po nich mají zůstat jejich obyvatelé.“

Tatjana Jakšičová
Autorka je doktorandkou na katedře mezinárodních vztahů
Institutu politologických studií FSV UK v Praze