natoaktual.cz

Summit NATO 2023

Speciální příloha
k summitu ve Vilniusu

  • natoaktual.cz
  • Zpravodajství
  • Informační centrum o NATO
  • nato.idnes.cz

  • Kam kráčí povolební Rusko?

    17. prosince 2007  13:37
    Pro ruské i vnější komentátory vnitropolitické situace jsou volby do dolní komory parlamentu, Státní dumy, vždy především předehrou voleb prezidentských. Oficiální zveřejnění výsledků ruskou centrální volební komisí 10. prosince přitom pouze potvrdilo skutečnost, která byla zřejmá poměrně dlouhou dobu před konáním vlastního hlasování.  

    Možná se na základě předvolebních průzkumů nečekalo natolik drtivé vítězství strany Jednotné Rusko a dalších elementů stranicko-politického spektra, které de facto tvoří často zmiňovanou „putinovskou většinu“ v legislativním tělese. Ke 64,3 % hlasů Jednotného Ruska (v přepočtu 315 křesel v 450-členné Dumě) lze spolehlivě připočítat 7,7 %, jež získalo hnutí Spravedlivé Rusko, prezidentův tábor má na své straně i co do počtu hlasů třetí Žirinovského LDPR.

    Ani druhá KPRF nepředstavuje pochopitelně autentickou či neproblematickou opozici. Ve volbách naopak zcela propadli roztříštěné a zdecimované pozůstatky někdejšího liberálního pólu ruského stranického spektra (Javlinského Jabloko či Němcovův Svaz pravých sil), „novější“ politické strany i hnutí vedená osobnostmi, které se pokoušejí reprezentovat i navenek jakousi protiváhu personifikovanému symbolu současné ruské exekutivy (někdejší premiér Michail Kasjanov či na západě oblíbený šachový velmistr Garry Kasparov).

    Vzhledem k blížícímu se konci „Putinovy éry“ se dnes více než dříve spekuluje o dalším vývoji, jsou předkládány různé jeho scénáře. Převaha Putinova tábora v ruském parlamentu (včetně horní komory Rady federace, která je díky změnám výběru zdejších exekutivních zástupců regionů nominační cestou též více „putinovská“ než kdy dříve) může usnadnit  změny konstituce. Buďto směrem k dalšímu posílení prezidentské pozice, nejen de facto, ale i de jure, pokud by se Putin do nejvyšší funkce opět nějakým způsobem vrátil. Anebo naopak směrem k jejímu oslabení a posílení funkce jiné, kterou by Putin mohl jako „šedá eminence“ zastávat (zřejmě funkci premiéra coby osobnost spjatá s nejsilnější parlamentní stranou), zatímco do prezidentského křesla by „posadil“ slabší osobnost, již by se pokusil do značné míry kontrolovat. Pro tuto variantu svědčí už deklarovaná Putinova podpora prezidentské kandidatuře vicepremiéra Medveděva. Ten by byl i navenek na prezidentském postu na první pohled přijatelnější než třeba někdejší favorizovaná Putinova pravá ruka Sergej Ivanov.

    Březnem 2008 „Putinova“ éra neskončí
    Ať již bude budoucnost prezidentského postu v Rusku i úloha Vladimira Putina jakákoli, na jaře 2008 „Putinova éra“ bezprostředně neskončí. Na to Vladimir Putin vtiskl současnému politickému režimu Ruské federace po stránce jeho praktického fungování i po stránce právní (změny volebního zákona a způsobu voleb do Radě federace, zákony upravující fungování politických stran či nevládních organizací v Rusku, jež se dotkly i stávající opozice, změny konstituce, právního řádu i úpravy platné bezpečnostní doktríny v souvislosti s bojem proti terorismu, doktrína informační bezpečnosti apod.) příliš pevné rysy ve směru centralizace a obnovení kontroly nad sférami, jež během 90. let „upadly do chaosu“, tedy nebyly pod úplnou kontrolou mocenského centra a chovaly se do značné míry autonomně (především ekonomická sféra, regiony).

    Dvě funkční období Vladimira Putina v úloze ruského prezidenta přinesla ve vnitropolitické rovině posilování exekutivní moci na úkor dalších složek moci státní (pacifikace Dumy a značné podřízení moci soudní, i když zde byla převaha exekutivy patrná již v předchozím období), posilování centralismu z hlediska horizontální dělby moci, změny reálného fungování stranicko-politického systému, o jehož soutěživosti lze dnes v praxi úspěšně pochybovat, a také posilování ingerence a kontroly státní moci v různých formách zasahující do sféry tzv. občanské společnosti (ovládnutí mediální sféry, ovlivňování činnosti nevládních organizací, potírání opozice).

    Na rozdíl od svého předchůdce, jehož „slabost“ demonstrovaly i konflikty mocenského centra (prezidenta) s opozicí, které byly poměrně stálým rysem režimu Jelcinova Ruska, Putinovi se podařilo efektivně zpacifikovat oponenty nejen na politické scéně a získat na svoji stranu i výraznou podporu veřejnosti. Jakkoli je tato „podpora“ vykoupena také umlčením opozičních hlasů, bezalternativní prezentací „putinovské volby“, zastrašováním či diskutabilní regulérností proběhnuvších voleb, nelze zastřít, že existuje.

    Putinovo působení v roli prezidenta přineslo (a opět zejména v druhém funkčním období) i změny v zahraniční politice, zaměřené na maximální posílení mezinárodního statusu RF v mezích existujících možností, ve spojení s příznivými charakteristikami ekonomického vývoje. I to do značné míry spoluurčuje způsob, jakým je Putinův režim přijímán ruskou veřejností, proto je třeba značnou část, zejména rétorických kroků prezidenta vnímat jako namířenou nejen vůči potenciálnímu partneru či protivníku na mezinárodní scéně, ale i dovnitř ruské společnosti.

    Asertivní zahraniční politika ve vztahu k USA (zejména v bezpečnostní rovině) či Evropě (zejména v politické a ekonomické, do značné míry však též v bezpečnostní rovině), spojovaná bohužel nezřídka i s vnitřní propagandou pomáhá zakrýt skutečnost, že za makroekonomickým růstem Ruska stojí z velké části státní protekcionismus a monopolizace sektoru a nikoli tržní faktory s dlouhodobější perspektivou či otevřenost zahraničním investicím.

    Ruské kroky v zahraniční či bezpečnostní politice nelze ovšem z těchto důvodů ani podceňovat. Nelze nevidět postupnou demontáž postbipolárního smluvního systému odzbrojování a kontroly zbrojení, včetně jednostranného ruského moratoria na plnění podmínek Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE) z roku 1990. Ve spojení s rétorikou namířenou vůči plánované instalaci systému protiraketové obrany na území někdejšího východního bloku a občasnými demonstracemi vlastní vojensko-technologické potence je tento vývoj znepokojivý, i když ruská strana si ve svých krocích ráda ponechává „zadní vrátka“. Nedemonstruje je jako definitivum, ale spíše jako snahu zvrátit nerovnovážný stav nastolený v „temném“ období 90. let a rozdat znovu karty, pokud možno ve svůj prospěch. V případě smlouvy CFE Rusko rádo poukazuje na fakt, že dosud nevstoupila v platnost revidovaná verze, kterou pod vlivem rozšíření NATO prosadila ruská strana na summitu v Istanbulu v roce 1999 (členské státy NATO ovšem platnost revize podmínily úplným stažením ruských jednotek z území Gruzie a moldavského Podněstří, k čemuž dosud nedošlo).

    Další často deklarovanou hrozbu odstoupení od smlouvy o raketách středního a krátkého doletu INF z roku 1987 ruská strana spojuje s americkými aktivitami stran protiraketové obrany či s přechodným vzrůstem vlivu USA v postsovětském prostoru po 11. září 2001 (zejména ve střední Asii).

    Jen zdánlivě méně znepokojivý se může zdát vývoj evropské dimenze ruské zahraniční politiky, již vzhledem k známému faktu, že Evropa už za časů studené války tvořila v rámci „západního bloku“ kvůli geografické blízkosti zranitelnější „předpolí“. Podobné uvažování ve „studenoválečných kategoriích“ bývá nezřídka kritizováno, aktivity i rétorika ruské strany však k tyto reminiscence často samy vyvolávají.

    Evropa je dnes vůči Rusku zranitelnější i z hlediska ekonomické závislosti na importu energetických zdrojů a může za to nejen politický akt rozšíření EU na východ, ale i politika bývalých vlád některých západoevropských států a potažmo charakteristiky EU jako aktéra, který je v první řadě tržním prostorem, žádostivým surovin, a v druhé řadě také velmi slabým mezinárodněpolitickým hráčem. Brusel si to začal uvědomovat více než jindy, když se s Ruskem střetl o výklad a dodržování platné i připravované legislativy v energetické oblasti, případně když si povšiml, že ruská strana občas s jistou dávkou ironie využívá proti Unii a jejím členům jejích vlastních zbraní („obchodní válka“ s Polskem o kvalitu masa a masných výrobků, v níž Rusko hrozilo jejím rozšířením na celou EU po vstupu Rumunska a Bulharska do Unie).

    Rusko chce hrát roli aktivního oponenta někdejšího západního bloku i jeho současných spojenců a dává to najevo širokou škálou aktivit, která je pozoruhodně přizpůsobena specifikám aktéra, s nímž právě jedná. Vůči USA vysílá tvrdou rétoriku, v níž cvičně „řinčí zbraně“, přičemž doufá, že její efekt bude účinný hlavně ve vždy zranitelnější Evropě. Právě s ní pak Rusko hraje do značné míry poziční hru, ve které využívá jednak strategickou slabost a nejednotnost tohoto aktéra (to se projevuje např. v otázce budoucího statusu Kosova), jednak vlastní síly a možností, které může postavit jako protiváhu. To se projevuje především v energetické oblasti, kde se německé předsednictví Angely Merkelové v první polovině roku 2007 poměrně hrdě hlásilo k rozchodu se „schröderovskou“ politikou a razilo hledání alternativních cest energetické diplomacie (černomořská synergie, spolupráce se státy střední Asie). Rusko na tyto aktivity ovšem okamžitě reagovalo nabídkou smluvních závazků státům střední Asie, Kazachstánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu, mj. v energetické oblasti, a to právě v době, kdy EU pořádala v Krakově konferenci věnovanou energetické bezpečnosti (jehož se měl zúčastnit, a kvůli Putinově návštěvě se nezúčastnil kazašský prezident) a krátce před rusko-unijním summitem v Samaře.

    Moc a právo v ruském pojetí
    Putinovo Rusko uplatňuje nejen v zahraniční politice stále asertivnější postoj, který se může trochu zmírnit po prezidentských volbách a ukončení kremelské „kampaně“, tento trend je však příliš zřetelný a poměrně silný na to, aby tvořil jen jakousi přechodnou „předvolební etapu“ vývoje ruské zahraniční politiky. Pokud Putin zvolí po parlamentních volbách variantu podpory „svého člověka“ v prezidentské funkci a vlastní silnou přítomnost v pozadí, lze předpokládat, že v zahraniční politice nedojde alespoň krátkodobé perspektivě k fundamentálním změnám.

    Pokud dojde i na příslušné změny ústavy, bude ihned jasné, kdo zůstává v Rusku pánem. A nebude to dobrý signál, i když nelze zapomínat na skutečnost, že i někdejší „symbol demokracie“ (v očích Západu), prezident Jelcin, uvedl své první funkční období oktrojováním ústavy z roku 1993. Tehdy byl tento krok akceptován jako snaha zabránit uchvácení moci antisystémovými silami v politickém spektru tehdejšího Ruska. Dnes má prezidentský tábor tyto síly do značné míry na své straně a není to proto, že by Žirinovský či KPRF fundamentálně změnili svůj názor na optimální podobu ruské politiky, včetně jejího externího rozměru.

    Od té doby se Jelcinovo a později i Putinovo Rusko (zejména v prvním funkčním období) vyznačovaly rozevírajícími se nůžkami mezi formálně více méně demokraticky formulovanými systémovými mantinely a reálným fungováním tohoto systému. Dnes již by se dalo říci, že Rusko postupně rezignuje i na tyto formální mantinely a přizpůsobuje je realitě, žádoucí ze strany mocenského centra. Další ústavní změny umožněné volebními výsledky a přizpůsobené povolebním rošádám by jen zpečetily toto nepříliš uspokojivé konstatování.

    Petra Kuchyňková
    Autorka je analytičkou Centra pro studium demokracie a kultury

    natoaktual.cz

    Barista i záchranář u kanónu

    Říjen 2019

    Poprvé v historii nechala armáda záložáky pálit z kanónů ostrými

    Dny NATO v Ostravě

    Září 2019

    Dny NATO navštívilo 220 tisíc lidí, ukázaly i nové vrtulníky pro armádu.

    Továrna na instruktory

    Červenec 2019

    Britský poradní tým s pomocí Čechů vyškolil už přes 9 500 vojenských instruktorů.

    Mraky prachu, vedro a léčky

    Červen 2019

    Jak vypadá příprava českých vojáků na misi v africkém Mali.

    Partneři portálu

    NATO PDD iDnes.cz Newton Media