Poláky Macron posléze urazil tím, že jim ze své další zastávky v Bulharsku (!) vzkázal, že by si možná mohli zvolit jinou vládu. Na to mu polská premiérka Beata Szydlová odpověděla anglicky (!), že do domácí polské politiky se nemá co míchat a že polská ekonomika je v lepší kondici než francouzská a ať si nejprve udělá pořádek doma.

Když hlavy trochu vychladly, tak Szydlová volala Ficovi a potom španělskému premiéru Marianu Rajoyovi, aby s nimi otázku vyslaných pracovníků probrala. Polsko jich má v EU zdaleka nejvíc ze všech, a pokud se v říjnu v Bruselu prosadí jakékoli zpřísnění direktivy umožňující jejich vysílání do jiných států EU, tak na tom bude Varšava bita nejvíc.

Česká vláda a diplomacie novou přestřelku sledují s jistým nuceným klidem a potměšilostí. Jednak je před volbami a čeští diplomaté nevědí, zda za pár týdnů nebudou muset obhajovat trochu jiné pozice, ale hlavně Polsko se kvůli agresívní domácí politice začalo v Evropě dost zásadně izolovat.

České diplomacii se teď hodí původně stranický sociálně demokratický projekt „slavkovského trojúhelníku“, tedy myšlenky užší spolupráce Česka, Slovenska a Rakouska, když agendu Visegrádské skupiny čím dál víc ovládají maďarské a polské nápady, které jdou často proti duchu prosazovaném českou diplomacií, jenž charakterizuje především úzká spolupráce s Německem v evropských otázkách.

Také třetím – nebo možná prvním – pilířem české středoevropské politiky je strategické partnerství s Berlínem. Slavkov se v Salzburgu dostal na druhé místo a Visegrad do pozadí, ačkoli o smrti Visegradu je nesmyslné se i bavit – spolupráce, kontakty a pragmatismus s ním spojený ve středoevropském prostoru hluboce zakořenily.

Emmanuel Macron si přes Polsko a střední Evropu nepochybně řeší a bude i nadále řešit část svých domácích problémů. Zároveň se ale bude snažit posouvat společnou evropskou agendu – a jak ukázal jeho výlet do Rakouska, Rumunska a Bulharska, zanechá v regionu možná výraznější francouzskou stopu, než jsme byli doposud zvyklí.

I když se hovoří o oživení francouzsko-německého evropského motoru, tak především během německého volebního podzimu bude Berlín spíše jen tiše sledovat, co všechno francouzská hlava státu bude v evropských otázkách podnikat.

Salzburg ukázal Čechy v této situaci opět jako pragmatiky, kteří ale navíc mají svázané ruce nadcházejícími volbami. O to důležitější je pak role slovenského premiéra Roberta Fica (jako jediný si třeba před schůzkou s „Emmanuelem“, jak řekl během tiskové konference, telefonoval). Fico totiž v obecném evropském marasmu středoevropských států vyrostl do role Evropana, který je pro Brusel záchrannou kotvou v čase rostoucího populismu a nacionalismu.

Ne, že by Ficovi ani jedna z těchto věcí nebyla cizí, ale jeho opakovaná prohlášení (naposledy při výročí začátku Slovenského národního povstání), že jediná možnost pro Slovensko je stát se členem jádra evropské integrace, staví slovenského premiéra do úplně jiného světla než jeho kolegy z ostatních visegrádských zemí – a to nikoli jen proto, že Slovensko jako jediné ze čtyřky platí eurem.

Není ještě jasné, jak to s kompromisem kolem zpřísnění pravidel pro vyslané pracovníky dopadne, ani není jasné, jak moc bude Macronovu evropskou politiku i nadále ovlivňovat propad jeho preferencí doma. Pomocí francouzského prezidenta jsme si ale názorně ukázali, jak jednotliví středoevropští členové Evropské unie nahlížejí na svůj vztah ke společným pravidlům a jakou roli v Evropě chtějí a hlavně jsou schopni hrát. Slováci ukázali ambice, Poláci neumětelství, Češi pragmatické vyčkávání s využitím nových nástrojů typu Slavkov. Jen Maďaři byli ticho – i když právě Visegrádu předsedají.

Martin Ehl
autor je šéfem zahraničního oddělení Hospodářských novin