Nový kabinet, který se právě ujal funkce, se podle svých vlastních slov hodlá soustředit na tvorbu státního rozpočtu. V médiích se nejvíce diskutuje o ministrech financí, vnitra nebo spravedlnosti a poněkud stranou zůstávají ministři, již budou mít v příštích dvou měsících práce pravděpodobně nejvíc a bude na nich záležet, jestli se ČR podaří zlepšit svůj poněkud pošramocený obraz v Evropě – ministři zahraničních věcí a pro evropské záležitosti. To jen odráží dlouhodobý nezájem českých politiků, médií a potažmo i veřejnosti o zahraniční a bezpečnostní politiku, reflektovaný nedávno na tomto serveru i Jiřím Schneiderem

 Ten můžeme vykládat řadou důvodů, jako je například ze strany zákonodárců nedostatečná znalost problematiky nebo prostá skutečnost, že se v zahraniční politice nerozdělují významnější finanční prostředky, jako tomu například je na ministerstvu pro místní rozvoj nebo zemědělství. To ovšem nijak neumenšuje fakt, že nezájem a nepochopení politiků zásadním způsobem poškozuje zájmy České republiky.

Problém je v parlamentu a politických stranách
Od nových ministrů se navíc asi rychlé nápravy nedočkáme, protože problém vězí zejména v parlamentu a v politických stranách.

V posledních několika měsících se sice v České republice po delší době o zahraničně-politických tématech dosti mluvilo, od sporu o české uznání nezávislého Kosova, přes postoj k rusko-gruzínské válce, debaty o další účasti české armády v zahraničních misích, až po české předsednictví v Radě EU, se ale vždy ukázalo, že politická reprezentace nemá vyjasněné své zahraničně-politické priority, není si jistá, kde by mělo být místo ČR ve světě a co od venkovního světa očekávat. Politické strany vždy reagovaly pozdě a nebyly připraveny na debatu, kterou potom nedokázaly (a možná ani nechtěly) udržet v racionální rovině a podloženou argumenty. Zájem o dlouhodobější debatu ale chybí. Zahraniční politika státu ale nemůže být dlouhodobě úspěšná, pokud straničtí experti nebudou pravidelně konzultovat své názory a hledat společné pozice. I priority českého předsednictví, jakkoli vhodně zvolené a přijaté partnery v EU, tak odrážejí pouze názory jedné politické strany, případně jedné koalice, avšak nejsou výsledkem dlouhodobé koncepční diskuse nad zájmy České republiky.

Během patnácti let vstupování do Severoatlantické aliance a Evropské unie se zahraniční politika ČR do značné míry podřizovala přístupovým jednáním. Pod heslem „Zpátky do Evropy“ jsme se účastnili zahraničních operací, podporovali demarše nebo se připojovali k hlasováním v mezinárodních organizacích. Klíčem k rozhodování ale často nebyl obsah, nýbrž forma – snaha ukázat, že jsme schopni vstoupit do EU i NATO, že naše členství nezkomplikuje rozhodování obou organizací, protože zastáváme stejné názory jako původní členové. Krátce po dovršení obou přístupových procesů se ale ukázalo, že po celou dobu zcela chyběla debata o tom, co si s členstvím v EU a NATO naše zahraniční politika počne. Členství je totiž více než cokoli jiného nástrojem zahraniční a bezpečnostní politiky jednotlivých členů. Nástrojem, pomocí něhož stát může dosahovat svých zahraničně-politických cílů a prosazovat své klíčové zájmy v dynamicky se měnícím světě.

Bez důvěry partnerů v NATO a EU nic zásadního neprosadíme
Během posledních let se totiž svět kolem nás zásadně proměnil. Rusko upevnilo své postavení a vede asertivní zahraniční politiku, s růstem Číny, Indie a dalších, dosud méně rozvinutých států relativně klesá vliv Západu na světové dění. Postupně se přehodnocuje pohled na to, jak definujeme bezpečnost, co ji ohrožuje a co jsou legitimní nástroje k jejímu zajišťování. Navíc se proměňuje role obou organizací, do nichž jsme vstoupili. Evropská unie se stále více profiluje jako politický aktér, od roku 2003 už provedla více než 20 vojenských, policejních nebo administrativních zahraničních misí a Lisabonskou smlouvou (pokud vstoupí v platnost) dále posílí jednotnou prezentaci na globální úrovni. Severoatlantická aliance přehodnocuje své úkoly, přizpůsobuje se novým hrozbám a mění se z vojenské instituce na instituci obecně bezpečnostní. Obě organizace navíc pracují na strategických výhledech do budoucna – v EU byl poslední takový dokument schválen na prosincovém summitu, NATO oficiálně zahájilo práci na novém strategickém konceptu minulý měsíc.

V tomto kontextu by měla Česká republika aktivně vystupovat v obou organizacích a ovlivňovat jejich vývoj. Měli bychom si být vědomi toho, co považujeme za hrozby v současném světě, měli bychom mít jasno v tom, kde chceme své priority a postoje prosazovat skrze tyto organizace, a naopak, na kterých tématech nám tolik nezáleží a můžeme je proto používat jako žeton v probíhajících jednáních. Měli bychom být také schopni vytvářet koalice podobně smýšlejících zemí. Jedině ve spolupráci s ostatními dokážeme prosadit své cíle v NATO i v EU a jedině skrze EU a NATO dokážeme své cíle prosazovat i na širší regionální nebo i globální úrovni.

Blokovat dohodu je v obou organizacích relativně jednoduché, stačí k tomu jediný hlas. Ale pro Českou republiku jakožto pro středně velký stát znamená neshoda zároveň také ztrátu jakéhokoli vlivu na další vývoj, a nemůže proto být naším cílem. Naopak, naší snahou musí být dosažení shody (co možná nejpodobnější naší pozici) a k tomu nestačí jen jasné a přesvědčivé argumenty, ale je zapotřebí mít důvěru partnerů. Základní podmínkou úspěšné zahraniční politiky tak jsou jasně definované cíle a priority a důvěra partnerů v EU a NATO. A v obou bodech bohužel česká politická elita zoufale selhává.

Politiky v České republice zahraniční politika nezajímá. Český parlament o zahraniční politice téměř nejedná a když, tak pouze v souvislosti s jednotlivostmi, nekoncepčně. Poslední bezpečnostní strategie byla přijata v roce 2003, poslední koncepce zahraniční politiky byla přijata pro léta 2003-2006 a na obzoru není jejich aktualizace nebo náhrada. Zahraničně-politická rozhodnutí jsou ve vleku domácích témat, jak to ostatně nejlépe ukázalo prosincové hlasování o zahraničních misích Armády České republiky a snaha spojit v jednáních prodloužení mandátu a poplatky ve zdravotnictví. Dlouhodobé souvislosti a kontinuita nehrají žádnou roli. Ministerstvo zahraničí sice určitou kontinuitu zajišťuje, ale jeho úředníci sami nemohou určovat cíle a priority České republiky .

To je přece práce politiků, kteří k tomu mají mandát od občanů. Strategické myšlení a dohoda v co nejširším politickém spektru je samozřejmě žádoucí ve všech veřejných otázkách, ale v zahraniční politice je bezpodmínečně nutná. V názorech na výši daní nebo potřebě státních maturit se mohou jednotlivé vlády lišit a přijímat protichůdná rozhodnutí. Nestane se nic horšího, než že budeme muset sáhnout hlouběji do kapsy a zaplatit lepšího daňového poradce nebo zmařenou práci desítek lidí. V obou případech ale problémy zůstávají doma. V zahraniční politice se pozice tak rychle měnit nesmějí, protože jejich prosazování není jen otázkou přijetí jednoho nebo dvou zákonů, ale dlouhodobého přesvědčování partnerů. A to netrvá týdny nebo měsíce, ale často roky. Jediným zaručeným výsledkem často se měnících pozic je potom to, že ČR neprosadí ani jednu z nich.

S tím úzce souvisí i systematické budování důvěry mezi partnery. Své partnery v Evropské unii a v NATO budeme schopni přesvědčit jen tehdy, když nám budou naslouchat. A náš názor je bude zajímat jen tehdy, když bude konzistentní a navíc konstruktivní.

Poškozujeme pouze sami sebe
Konstruktivní v tomto smyslu znamená, že česká reprezentace dá jasně najevo, že chce dosáhnout dohody a dostát svým závazkům. Události posledních měsíců jsou proto těžkou ranou pro zahraniční politiku ČR. Sám o sobě není rozdíl v názorech prezidenta a vlády na válku mezi Ruskem a Gruzií, odlišný pohled na působení českých vojáků v zahraničí nebo pád vlády uprostřed předsednictví v Radě EU žádnou velkou katastrofou. Ve všech případech se jedná o zcela normální politické situace. To, jakým způsobem se s nimi čeští politici vypořádali, ovšem naši důvěryhodnost v zahraničí zásadně poškozuje.

Česká republika je unitární hráč na mezinárodní scéně. Musí proto prezentovat jedno jediné stanovisko a musí si také být vědoma svých závazků a plnit je. Co se děje uvnitř nikoho nezajímá a partneři by se o tom neměli dozvědět. Ať si po sobě prezident s premiérem v soukromí třeba házejí vázami nebo kalamáři, ale na závěr musejí prezentovat jednotné stanovisko. Ať si opozice myslí, že naši vojáci nemají v Afghánistánu co dělat, ale před jejich stažením musíme dát spojencům čas, aby se přizpůsobili. Ztratí-li vláda důvěru parlamentu, musí odstoupit, ale máme-li povinnosti vůči partnerům, musíme mít předem připravené náhradní řešení, abychom je ujistili, že je o naše závazky postaráno.

Zahraniční politiku nelze dělat na stranické nebo osobní bázi. Aby Česká republika mohla prosazovat své zájmy, potřebuje k tomu intenzivní spolupráci politických stran a pravidelný, dlouhodobý dialog mezi jejich experty. Jen tak bude schopna ovlivňovat dění v Evropě a ve světě. Naše členství v NATO a v EU je tím nejlepším nástrojem pro zesílení našeho hlasu. Musíme s ním ale umět pracovat. Je nejvyšší čas, aby se naši politici začali učit.

Tomáš Weiss
Autor je analytik Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM,
přednáší na FSV UK