Tvrzení, že teď je třeba vybudovat nové, zcela moderní ozbrojené síly, které budou kdykoli schopny rychle a aktivně zareagovat na měnící se situaci kdekoli na světě, a to včetně kyberprostoru a kosmického prostoru, totiž neposkytují ani náznak toho, že se ambici podaří uskutečnit.

Putin tvrdí, že je třeba vyjít z těch pozitivních změn, k nimž již došlo: bude pokračovat přestavba pozemního vojska do podoby sta moderně vyzbrojených vševojskových (vysoce mobilních) brigád, schopných nasazení do akce v průběhu 24 hodin. Páteří jejich výzbroje by měly být zbraně domácí provenience, včetně těch nejmodernějších tanků a bojových letounů.

První reakcí na novou realitu bylo zřízení – k 1. prosinci 2011 – zcela nového druhu ozbrojených složek – vojsk vzdušné a kosmické obrany. V realizaci již je i kompletní restrukturalizace systému velení, jež se bude nově skládat ze čtyř posílených vojenských okruhů: Západního, Jižního, Středního a Východního. Putin nenechává nikoho na pochybách, že ruská pozice ve světě se i nadále bude opírat o jaderný arzenál, díky němuž se netřeba bát války ve velkém měřítku, neboť ta by přinesla zkázu celému lidstvu.

O to více je však důležité, aby Rusko disponovalo všemi moderními prostředky, které mu umožní reagovat nejenom na současné krize, ale i na ty, které mohou přijít za dalších 30 – 50 let. K tomu je třeba vyvíjet, nebo nakupovat, ty nejmodernější zbraně, založené na výsledcích současného vědecko-technického vývoje, tedy systémy rozmístěné a operující ve vesmíru, prostředky boje/obrany v kyberprostoru. Vedle toho je třeba vyvíjet zbraně založené na nejnovějších vědeckých a fyzikálních poznatcích v oblastech geofyziky, genového výzkumu, psychofyziky či výzkumu paprsků a vln. Plnohodnotnou součástí ozbrojených sil se znovu musí stát námořnictvo, neboť je třeba, aby ruská vlajka byla vidět ve všech oceánech, zejména na Dálném východě a v Arktidě.

Podle Putina je třeba udržet klid na ruských hranicích a v zásadě i v celém euroasijském prostoru, kde síly NATO a USA, neschopné se zbavit starého blokového myšlení přicházejí s politikou vedoucí ke konfrontaci a zvyšující nejistotu. Nejlépe se licoměrnost Západu dá ukázat na problematice lidských práv. Rusko souhlasí s tím, že lidská práva jsou důležitější než státní suverenita, a jejich porušování je třeba přísně trestat před mezinárodním soudem. Sympatie Ruska byly, a vždy jsou, na straně těch, kdo se domáhají demokracie.

Současně však je zcela nepřijatelné, aby se tato problematika řešila zvnějšku a selektivně a aby v procesu jejich "ochrany" docházelo k porušování lidských práv, a dokonce toho nejdůležitějšího – práva na život, u jednotlivců i celých skupin. V takových případech se nejedná o ochranu lidských práv, ale o čistou demagogii. To se zejména a viditelně projevilo v souvislosti s "barbarskou popravou M. Kaddáfího".

Právě tak je třeba zdůraznit, že Rusko nepřipustí, aby jeho společnosti v důsledku událostí, jakými je například arabské jaro, ztrácely pozice na trzích, které si trpělivě budovaly v minulých desetiletích. Je totiž zřejmé, že Západ usiluje o nové rozdělení trhů. A konečně je v souvislosti s touto problematikou třeba říci, že Rusko nepoužívá cizí nevládní organizace k tomu, aby jejich prostřednictvím narušovalo spokojený život cizích společností, a rozhodně se staví proti tomu, aby jiné mocnosti tímto způsobem postupovaly vůči Rusku. Nečiní tak ani Brazílie, ani Indie, ani Čína…

Základem problémů v současném světě je tedy představa o bezpečnosti, jak ji chápou NATO a USA. Američané se snaží, díky technickému a technologickému náskoku, samy sebe učinit nezranitelnými, což jim má umožnit diktovat všem ostatním. Právě proto se řada zemí snaží získat jadernou zbraň, neboť v ní vidí jedinou záruku, jak se vyhnout "humanitární intervenci". V této souvislosti Rusko nikomu jinému, včetně Teheránu, nepřiznává právo na vlastnictví jaderné zbraně. V souvislosti s íránským jaderným programem však Putin opakuje, že Írán má mít právo na civilní jaderný program, ale současně zdůrazňuje, že jaderná KLDR je neakceptovatelná.

Místo nátlaku a hrozby silou, jak činí USA, chce Rusko přispět ke stabilitě a míru ve světě vytvářením zón bez zbraní hromadného ničení, první z nich by měla vzniknout na Blízkém východě. Tam chce Rusko přispět k řešení složité situace mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy tím, že v rámci blízkovýchodního kvartetu posílí svou pozici díky koordinaci aktivit s Ligou arabských států. Díky tomu, že v Rusku žije spousta muslimů a má vynikající vztahy s představiteli umírněného islámu, jenž je tak blízký myšlení ruských muslimů, se prostor pro iniciativu otevírá i jinde. Zejména lze tohoto potenciálu využít v Afghánistánu, kde politika USA a NATO vedly především k tomu, že se ze země stal hlavní producent drog, což Rusko velmi trápí. Jediným způsobem, jak lidu Afghánistánu pomoci je naučit je hospodařit, ale k tomu je třeba, aby byli skutečnými hospodáři ve své vlastní zemi.

Růst čínské ekonomiky pro Rusko nepředstavuje hrozbu, ale výzvu a impulz k vlastnímu rozvoji. S Čínou jsou všechna důležitá témata vyřešena, včetně dlouhodobého problému se státní hranicí, a mezi oběma státy se podařilo nastolit zcela bezprecedentní úroveň důvěry. Putin je přesvědčen, že kvetoucí a stabilní Čína je v ruském zájmu a právě tak je v čínském zájmu stabilní a úspěšné Rusko.

Obdobně výborné jsou i vztahy s Indií, jež se opírají o dlouhodobé, strategické partnerství a vše naznačuje, že tuto dimenzi bude možné i nadále intenzívně rozvíjet. Čína a Indie s Brazílií tvoří spolu s Ruskem skupinu BRIC, která je v současnosti rozšířena i o JAR, v těchto zemích žijí 3 miliardy lidí a podílejí se na 25% celkového světového HDP. Právě toto uskupení je nejlepší cestou k multipolárnímu světu. Protože se Rusko těší obrovským sympatiím a důvěře v Latinské Americe a Africe a jelikož se blíží doba, kdy bude předsedat skupině G20 (2013), a zároveň je stálým členem RB OSN a skupiny G8, otevírá se možnost zefektivnit činnost všech těchto uskupení/institucí a přispět k vytvoření vskutku demokratického systému řízení světových financí i globální ekonomiky.

Rusko je nedílná a důležitá část velké Evropy. Nově navrhuje vytvoření gigantického Evropského svazu, jež by se rozprostíral od Lisabonu až k Vladivostoku. Aktivní a rovnoprávné partnerství s EU, největším obchodním partnerem, je nezbytné pro to, aby se Rusku dobře dařilo i v nové Asii, na jejíž dynamické trhy se je třeba orientovat. Jen tak může Evropa i Rusko uspět ve stále ostřejším konkurenčním boji s těmi ekonomikami, které rychleji zvyšují svou konkurenceschopnost.

Důležitou roli hrají USA, ale v Americe mnozí dosud nepochopili, že Rusko již není SSSR. Je třeba, aby se Kongres zbavil starého myšlení a aby vzájemné vztahy byly nově položeny na silných ekonomických základech. Tomu však vůbec nepomáhá, když Američané neustále kritizují vnitřní záležitosti Ruska, včetně voleb, ani když budují protiraketový systém. Budeme se iniciativně zabývat situací našich krajanů všude ve světě, ale zejména v Evropě – nikdo si nesmí přivlastnit agendu lidských práv, jako Západ, jenž je tak netečný k tomu, co se našim krajanům děje v Estonsku nebo Litvě.

I proto naše Ministerstvo zahraničí v loňském roce prvně vytvořilo vlastní zprávu o stavu lidských práv ve světě, a bude v tom pokračovat. Budeme se snažit, aby významné kulturní, společenské, sportovní i politické akce, jejichž budeme hostiteli, ukázaly, že Rusko je silné, spolehlivé, moderní a vyspělé. A příležitostí k tomu již brzy bude celá řada. Ve Vladivostoku proběhne již letos summit APEC, a v dalších dvou letech bude Rusko hostit summity G20 a G8. V Kazani bude roku 2013 univerziáda, v Soči o rok později zimní olympijské hry. V letech 2016 a 2018 bude Rusko pořádat mistrovství světa ve dvou nejpopulárnějších kolektivních sportech – v hokeji a fotbale.

Co říci závěrem? Je krajně nepravděpodobné, že by se v oblasti zahraniční a vojensko-bezpečnostní politiky cokoli podstatného změnilo. Rusko i nadále bude vnímat svět mezinárodních vztahů jako prostor intenzivní mocenské soutěže, a to jak v oblasti bezpečnostní, tak v oblasti ekonomické (důraz na ekonomiku je možná jedinou alespoň trochu podstatnou změnou). Jediné, co mu k tomu může pomoci je silná státní moc, se silným a rozhodným mužem v čele. Jen ten zaručí, že Rusko před nikým nebude klopit zrak a všichni s ním budou jednat s úctou a respektem, jež mu náleží.

Pokud jde o aktéry, které Putin vnímá jako důležité je zřejmé - a to i díky četnosti jejich výskytu ve všech materiálech – je jasné, že navzdory všem halasným deklaracím o obratu do Asie stále zůstává tím nejdůležitějším a měřítkem ruského (ne)úspěchu nadále Washington.

Z ostatních tradičních aktérů jsou občas zmiňovány Británie, Francie a Německo, ale jistě není náhodou, že se tak čím dál tím více děje v situaci ekonomické, zatímco v oblasti vojensko-bezpečnostní o nich explicitní zmínka vlastně není. Jediný další stát (mimo USA), jenž je zmiňován v širším kontextu, je Čína.

Dá se tedy předpokládat, že se Rusko i nadále bude snažit využívat čínskou kartu ve svůj prospěch, tedy proti USA. Nedá se však předpokládat, že by v tomto ohledu mohlo být nějak výrazně úspěšnější, než je teď, tedy v podstatě vůbec, neboť Čína i nadále bude hájit své a nikoli ruské zájmy.

Vzájemné vztahy obou mocností tedy i nadále zůstanou založeny primárně na ekonomických vztazích a dokud Rusko nezačne Číně konkurovat na světových trzích (zatím nemá čím a ve střednědobém horizontu se ani nic takového nerýsuje) a dokud bude dodávat suroviny, zůstanou jejich vztahy v zásadě stejné, jako jsou dosud.

Ponecháme-li stranou Čínu, tak z dalších nových hráčů jsou zmíněny Indie i Brazílie, ale vedle obecného konstatování, že mají hodně obyvatel a velké trhy, se tak většinou děje v souvislosti s možností dodávat jim zbraně, tedy rovněž pokračování stávajícího kurzu.

Co však v Putinově vojensko-bezpečnostním rozboru chybí úplně je Brusel, respektive Evropská unie (pochopitelně si však uvědomuje její hospodářskou nezastupitelnost) a dále všichni malí aktéři, jako třeba Česko či Slovensko, neboť pro ruský pohled do světa je důležité nejenom to, aby samo před nikým zrak neklopilo, ale také to, aby ho nemuselo sklápět k těm, jež nejsou důležití…

Michael Romancov
autor působí na Metropolitní univerzitě Praha