Vůbec však nebylo jasné, jak přijme tuto skutečnost veřejnost a zda po zkušenostech s masivními protesty při zasedání Mezinárodního měnového fondu, kdy se do Prahy sjely skupiny extrémistů, nebude jednání narušeno. V sázce byla tedy i prestiž ČR. Otazník také visel nad tím, zda je Česká republika schopna zajistit vlastní organizaci summitu a vysoké požadavky na bezpečnost účastníků. Jen připomenu, že se summit konal rok po úderech teroristů na "newyorská dvojčata" v září 2001. Již v té době probíhala odvetná operace v Afghánistánu, ale také ještě nebyly zaceleny rány po operaci NATO nad Kosovem.

Summit byl také významný tím, že nejenom měl potvrdit správnost rozhodnutí přijmout Českou republiku, Polsko a Maďarsko za rovnoprávné členy NATO, ale měl se stát summitem, který otevře dveře další skupině států, bývalých členů Varšavské smlouvy ke vstupu do Aliance. Jednalo se o největší vlnu rozšiřování NATO v jeho historii, která vyvrcholila 9. března 2004 přistoupením sedmi států - Bulharska, Estonska, Litvy, Lotyšska, Rumunska, Slovenska a Slovinska do organizace Severoatlantické smlouvy.

Pro Severoatlantickou alianci byl Pražský summit důležitý i z jiného hlediska a pravděpodobně i větší důležitosti než dříve uvedené. Po zrušení Varšavské smlouvy a rozpadu Sovětského svazu i Severoatlantická aliance procházela řadou diskusí, hledajíc svůj smysl a následně procházela jednotlivými fázemi transformace do nových podmínek změněného bezpečnostního prostředí. Tím, že zmizel hlavní nepřítel v podobě Varšavské smlouvy a Sovětského svazu se začaly projevovat tendence k omezování obranných rozpočtů většiny členských států NATO.

Především evropské státy redukovaly své obranné rozpočty. Odpovědi na tento fakt byla iniciativa, která byla vyhlášena na Washingtonském summitu v roce 1999, tzv. DCI (Defense Capability Initiative).

Jestliže v roce 1990 mimo Luxemburgu žádný stát nevydával na obranu méně než 2,0 % HDP, v druhé polovině 90. let a počátkem tisíciletí byl trend snižování rozpočtů evidentní, přičemž řada států se dostala pod 2 % HDP.

Cílem DCI bylo zaměřit pozornost na pět hlavních kategorií, které byly vyhodnoceny jako klíčové pro zlepšení schopností NATO reagovat na nové bezpečnostní výzvy: nasaditelnost a mobilita, efektivní nasazení, konzultace, velení a řízení, schopnost přežít na bojišti, schopnost udržet vojska na bojišti a logistika.

I když DCI přispěla ke zlepšení schopností Aliance v řadě důležitých oblastí, členské státy nebyly povinny dokládat postup v dosahování schopností a progres v postupném dosahování deklarovaných schopností byl proto nevýrazný. Následné hodnocení této iniciativy dospělo k závěru, že je nutné soustředit pozornost na čtyři klíčové oblasti, které jsou nejdůležitější pro úspěšné mise NATO, včetně boje proti terorismu.

Závěry vedly k poznání, že další postup musí být svázán mezinárodní spoluprací, a to i spoluprací s EU. Musí respektovat ekonomické možnosti států a jednotlivé státy by měly svá rozhodnutí deklarovat formou svého závazku.

Iniciativa představená na Pražském summitu NATO dostala název "Prague Capabilities Commitments - PCC" (Pražské závazky ke schopnostem) a znamenala závazky přijaté na nejvyšší úrovni ke zlepšení operačních schopností – jak individuálních, tak kolektivních.

Představitelé států NATO a předsedové vlád se dohodli na pevných cílech, ale i termínech pro zlepšení stávajících a vývoje nových schopností. Nově Aliance zavedla opatření ke sledování a monitorování postupu realizace závazků. Iniciativa PCC tak sehrála a stále sehrává svoji významnou roli.

Ve většině států se nepodařilo zastavit snižování obranných rozpočtů, především jako důsledku vážné ekonomické krize. Soustředění se na oblasti, ve kterých má daná země předpoklady zajistit požadovanou schopnost však zastavilo, nebo alespoň omezilo, snižování celkových schopností NATO. Nepodařilo se ale snížit závislost NATO na schopnostech USA, jako hlavního tahouna Severoatlantické aliance.

Česká republika pojala svoji roli summitu velmi velkoryse. Nejenom, že splnila excelentním způsobem povinnosti hostitele, ale předložila velmi ambiciózní seznam svých závazků v rámci PCC.

Je nutné uvést, že řada našich závazků se stala realitou a ČR svými schopnostmi účasti na zahraničních aktivitách NATO dokazuje, že Pražské závazky nebyly pro ČR jen líbivým, politickým gestem. Bezesporu je Česká republika expertem na obranu proti zbraním hromadného ničení v oblasti chemických zbraní. Bohužel "biologickou část", i když byly do ČR vkládány velké naděje, jsme nesplnili. Jen zčásti se podařilo naplnit očekávání v závazku pasivních systémů. Poslední vývoj ovšem dává naději, že se posuneme v této naší specializaci o něco kupředu.

Aniž bych hodnotil jednotlivé závazky a jejich realizaci, je zřejmé, že se také České republice řada závazků nepodařila splnit a velmi pravděpodobně je již nesplní. Od řady z nich jsme v tichosti odešli, nebo si s nimi nevíme rady. Typický příklad je závazek I/2 – Specializovaná infekční nemocnice. Do současné doby nedobudovaná investice v miliardách, kterou Česká republika pravděpodobně "odepíše". Podobně ambiciózní byl závazek IV/14 – Dopravní letouny. Nejenom tyto, ale i jiné závazky trpěly neschopností ČR najít vhodného partnera pro realizaci tak rozsáhlých projektů a v případě Těchonínské nemocnice i "přehozeni horkého bramboru" na ministerstvo obrany, ačkoli se jednalo o závazek státu.

Pražský summit měl význam i z hlediska akceschopnosti rozhodnutím o vytvoření sil rychlé reakce (NATO Response Force - NRF). Členské státy vytvořily sbor vysoce akceschopných, technicky dobře vybavených a samozřejmě dobře vycvičených jednotek. Ačkoli summit předpokládal 21tisícihlavý sbor, již v září 2004 vedení NATO oznámilo počáteční schopnosti 17 tisíc vojáků a v roce 2006 dosáhly síly rychlé reakce operačních schopností 25 tisíc vojáků. Do současné doby se jedná o projekt, který posílil schopnost NATO reagovat na rychle se měnící bezpečnostní prostření. Koncept se osvědčil v obou následných rozsáhlých operacích v Iráku a Afghánistánu.

I Armáda České republiky se značně změnila. Ač se nepodařilo naplnit všechny závazky, které jsme v roce 2002 deklarovali, armáda udělala značný pokrok téměř ve všech oblastech a armáda v roce 2012 je úplně jiná než v roce 2002. Nejenom proto, že je profesionální, ale i proto, že armádu vede zkušený a schopný velitelský sbor, který sbíral zkušenosti v tak komplikovaných misích, jako je především ta v Afghánistánu.

Drtivá většina našich útvarů má za sebou úspěšná nasazení na Balkáně (Kosovu), Iráku i zmiňovaném Afghánistánu nebo stíhači v Pobaltí. I když naše politická reprezentace poněkud odsouvala roli armády na území České republiky do pozadí, ani při nasazení v nouzi nejvyšší ve prospěch našich obyvatel armáda neselhala. Pražský summit byl přelomový i pro Českou republiku a především pro armádu.

Pražský summit je významným mezníkem ve vývoji Severoatlantické aliance a i když se po deseti letech se stává historií a "PCC" je nahrazována projektem "Smart Defense", bude vždy považován za přelomový summit, ve kterém Česká republika sehrála roli, jež se od ní očekávala.

armádní generál (v záloze) Jiří Šedivý
autor byl v letech 1998-2002 náčelníkem Generální štábu Armády České republiky