Exportní pozice ČR v ohrožení
Česká republika v současnosti vyváží nevyužitý přebytek vyrobené energie do okolních států. Podle údajů Ministerstva průmyslu a obchodu jde o 25 % celkové produkce. K hlavním odběratelům přitom úřad řadí v prvé řadě Slovensko, následuje Německo a poté Rakousko s Polskem.
„Tuto svoji exportní pozici můžeme udržet do roku 2015, prolomením limitů těžby uhlí můžeme oddálit rozhodnutí o dalším řešení do roku 2025. Ale rozhodně už nelze počítat s exporty v současné úrovni,“ shrnul horšící se situaci ředitel sekce energetiky Ministerstva průmyslu a obchodu Ladislav Pazdera.
Téměř dvě třetiny elektrické energie vyrobené v ČR přitom pochází z fosilní paliv, valná většina z uhlí vytěženého na našem území. Tento pramen ale s největší pravděpodobností vyschne do dvaceti až šedesáti let - odhad nemůže být přesnější, protože nejsme schopni předvídat budoucí energetickou strategii a, jak již bylo řečeno, situaci může ovlivnit těžba uhlí za stávající limity. Zároveň je třeba počítat s faktem, že nebude možné elektřinu nakupovat z okolních států, protože ty mají již dnes vyrovnanou bilanci výroby a spotřeby.
Současný instalovaný výkon | |
Uhlí |
10 705 MW |
Jádro |
3 792 MW |
Zemní plyn |
833 MW |
Voda |
2 164 MW |
Vítr |
72 MW |
CELKEM |
17 566 MW |
Hledání alternativ
Při zvážení skutečnosti, že všechny známé alternativní a obnovitelné energetické zdroje (větrné a vodní elektrárny, sluneční konektory, spalování biomasy, geotermální zdroje) nemohou být z důvodů své nákladnosti, nespolehlivosti či malé výkonnosti pro ČR hlavními zdroji elektrické energie, je to spolu se současným zvyšujícím se tlakem na snižování emisí CO2 a docházejícími zásobami uhlí signál k většímu využití energie získávané štěpením atomu. Tuto myšlenku podporují také závěry Františka Pazdery, ředitele Ústavu jaderného výzkumu Řež , který byl jedním z účastníků zmíněné konference.
„V zájmu stabilní a udržitelné energetické koncepce je výraznější přechod na jaderné elektrárny, pochopitelně s postupným využíváním reaktorů čtvrté generace. Ty by měly být dostupné mezi léty 2040 a 2050,“ podtrhl Pazdera. Zmiňované reaktory patří k zařízením s daleko menší spotřebou uranu, navíc jako palivo mohou využívat tak zvaný jaderný odpad, tedy vyhořelé palivo z jaderných elektráren.
Česko: Energetický vazal Ruska?
Valná většina zemního plynu a ropy se do České republiky dováží z Ruska, stejně tak palivo pro jaderné elektrárny Dukovany a od roku 2010 i pro JE Temelín. Kritici proto často připomínají, že výstavba dalších jaderných elektráren by pouze zvyšovala naší energetickou závislost na této zemi. Celý argument ale pramení z pouhé neinformovanosti. Jaderné palivo má tu výhodu, že se s ním dá poměrně bez problémů předzásobit na dlouhou dobu a velká naleziště uranu se nacházejí například také v Austrálii nebo Kanadě. Stačí proto technologická inovace a české jaderné elektrárny budou schopny používat palivo z jiných zemí. Závislost na Rusku tak přestává být argumentem.
Zatím v teoretické rovině se pohybuje možnost použití uranu z domácích zdrojů. Jeho těžba a využití jako palivo by si vyžádalo značné finanční prostředky. V současnosti přitom není zmíněná investice potřebná, jelikož lze jaderné palivo bez větších problému nakupovat.
Jádro už není pro EU tabu
Také Evropská unie dala jasný signál, že se k atomové energii nehodlá stavět zády. „Členské země se nemohou otázce jaderné energie vyhýbat,“ uvedl například v říjnu minulého roku předseda Evropské komise José Manuel Barroso. Je proto jen dobře, že se Česko a Slovensko staly hostitelskými zeměmi Evropského jaderného fóra, které bylo založeno na základě summitu EU konaného na začátku roku 2007 v Bruselu. Jeho úkolem je vést diskusi o možnostech a rizicích využití jaderné energie. Ambice Česka stát se jednou z hostitelských zemí tohoto fóra v neposlední řadě ukazují vůli české politické reprezentace zabývat se otázkou renesance jaderné energie.
Čas není na naší straně
Co tedy stojí v cestě budování jaderných elektráren na českém území? Dalo by se očekávat, že snaha o budování dalších bloků bude společností odmítána, průzkumy veřejného mínění ale dokládají, že česká veřejnost „protijaderná“ není. Například z průzkumu agentury STEM vyplynulo, že 60 % české populace je rozvoji jaderné energie nakloněno. Hlavní překážky je třeba tedy vidět ve finanční náročnosti projektu, nedostatečné výrobní kapacitě podniků, které komponenty pro jaderné reaktory vyrábějí a v neposlední řadě také odporu parlamentní Strany zelených.
Poměrně alarmující je ale skutečnost, že i kdyby byla započata stavba nového reaktoru v tomto roce (což je z výše uvedených ekonomický a politických důvodů vyloučeno), byl by nový reaktor uveden do provozu kolem roku 2020. Pokud tedy chceme, aby Česká republika byla v budoucnu energeticky soběstačná, je potřeba rozhodovat se rychle.
Jan Čulík
Autor je pracovníkem Energetická sekce
Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy univerzity