Následovaly první vstřícné kroky. Íránský ministr zahraničí vyjádřil ochotu zvážit otevření amerického diplomatického zastoupení v Teheránu a obnovu přímého leteckého spojení. Poslední výzkumy veřejného mínění prokazují, že většina Íránců je unavena z dlouhodobé konfrontace, která oddaluje realizaci životně důležitých ekonomických reforem a zlepšení sociální situace. Skeptičtí pozorovatelé ale varují, že demokratické administrativy jsou tradičně úzce propojeny na židovské lobbistické skupiny a mnohem aktivněji prosazují proizraelské postoje. Byla to Clintonova administrativa, která prosadila doktrínu dvojího zadržování a sankce proti Íránu. Personální složení Obamovy administrativy nedává podle nich velké šance na zásadní změnu postojů.

Írán není Sovětský svaz
Prezident Obama i jeho viceprezident jsou stoupenci jednání s Íránem na všech úrovních a bez jakýchkoli podmínek, což je postoj přijatelný pro značnou část íránského politického spektra. Nepokládá Írán za bezprostřední hrozbu USA ani jeho spojenců s ohledem na jeho technický rozvoj i lidský potenciál. Írán není schopen ani ideologické hegemonie, protože jeho doktrína veláját-e fakíh nezískala významnější podporu na Blízkém východě a v islámském světě. Ekonomicko-sociální model íránského islámského státu není přitažlivý. Přesto je íránské vedení nadále přesvědčeno, že teokratický, islámský politický systém je dokonalý a vykazuje výraznou převahu nad liberálními demokraciemi v etické oblasti. Šíření komunismu v poválečné Evropě a částečně i v rozvojovém světě bylo daleko intenzivnější a nebezpečnější pro západní demokracie. Sovětský svaz byl v době studené války existenční hrozbou pro USA, ale přesto jsme s ním zahájili rozhovory, řekl Obama v jednom ze svých předvolebních vystoupení. Stojí rovněž za zmínku, že Írán je jedním z mála států na Blízkém východě, který nemá žádné územní požadavky vůči svým sousedům na rozdíl od revizionistického Iráku. Přes dvě stě let nevedl žádnou útočnou válku, ale stal se naopak obětí zahraniční agrese ze strany jiných států, naposledy ze strany Iráku. 

Proč Írán vzbuzuje obavy
Důvodem amerických obav je radikální postoj Iránu k řešení blízkovýchodního konfliktu, který mu získal podporu velké části arabského veřejného mínění nespokojeného s výsledky blízkovýchodního mírového procesu. Nepřijatelná je jeho podpora radikálním antiizraelským skupinám, jako je Hamás či Hizbulláh, a rovněž i postoje zpochybňující samotnou existenci Izraele. Západ má obavy, že Irán konvertuje svůj civilní jaderný program na vojenský, podaří se mu vyrobit jadernou zbraň a technicky vyspělé raketové nosiče dlouhého doletu. Nastartuje proces šíření zbraní hromadného ničení, kterých se mohou zmocnit i teroristé.

Írán od dob islámské revoluce nerad formuluje národní zájmy, ale jeho přístupy k regionálním konfliktům, sporům spolehlivě dokazují, že se v praktické mezinárodní politice neřídí ideologickými schématy, ale pragmatickými zájmy státu. Prioritním zájmem všech Íránců je bezpečnost, územní celistvost a svrchovanost země. Potenciální hrozba vnějšího zásahu ze strany Bushovy administrativy spolehlivě spojila všechny vrstvy bez ohledu na politické, náboženské přesvědčení či etnickou, sociální příslušnost. Silová politika posílila vliv radikálních konzervativců a antireformních sil zdůrazňujících prioritu bezpečnostních zájmů.  Fikcí byla i představa, že silný ekonomický tlak zvenčí urychlí změnu nepohodlného režimu. Obyvatelstvo je ale unaveno revolučním aktivismem a preferuje pozvolné, reformní změny, které budou zaváděny zevnitř a nikoli ze zahraničí. Navíc struktura moci brání politické turbulenci. Vládnoucí elita mohla své ekonomické neúspěchy pohodlně svádět na sankční politiku nepřátel revoluce.  Ekonomické sankce, které nemají podporu celého mezinárodního společenství, buď posilují íránskou autarkii, nebo uspíší definitivní vytlačení západních zemí z lukrativního trhu v době, kdy Írán  uděluje dlouhodobé těžební koncese a plánuje výstavbu strategických ropovodů a plynovodů směřujících do Asie.

Vedení státu se snaží již od roku 1989 o posílení íránské regionální role na úroveň, jakou měl Írán před revolucí, což souvisí s bezpečnostními zájmy země. Zpočátku byla vyvážena islámská revoluce, později byl jeho vliv v regionu posilován nekompromisními postoji k palestinské otázce, Izraeli, politice USA a k jaderné kauze. Podezření, že Írán tak činil proto, aby odvrátil pozornost vlastního obyvatelstva od neúspěšného prosazování ekonomicko-sociálního vývoje, je jen zčásti pravdivé. Běžní Íránci totiž nejeví velký zájem o osud Palestinců, ale mírové využívání jádra je konsensuálně přijímáno jako národní zájem. Proto Obamovo vyjádření, že Írán by měl ukončit proces obohacování, nebylo pozitivně přijato celým spektrem politických sil. Naprostá většina íránského vedení i obyvatelstva si nepřeje z mnoha důvodů jadernou zbraň, ale nezanedbatelná část z nich by souhlasila, aby byl Írán blízko její výrobě pro případ agrese ze zahraničí. 

Jak na Írán
Co by měla dělat Obamova administrativa, aby byla ve vztahu k Íránu úspěšná? Taxativně vyjmenuji tyto hlavní kroky: 

• akceptování teokratického politického systému a neusilování přímo či nepřímo o jeho destabilizaci či svržení-přijmout a podporovat princip evolučního, dlouhodobého reformismu zevnitř;
• uznání regionální role Íránu a zahájení všestranného dialogu o klíčových, především bezpečnostních otázkách, např. o budoucnosti Iráku a Afghánistánu, Libanonu, energetické politice, společném boji proti terorismu;
• prosadit spolehlivý regionální bezpečnostní systém, který vytvoří u Íránu pocit bezpečí a zahájit proces postupného regionálního odzbrojování;
• dosáhnout výrazného pokroku při řešení blízkovýchodního konfliktu a palestinské otázky;
• uznat právo Íránu na obohacování, ale za předpokladu jeho souhlasu s velmi důslednou mezinárodní kontrolou ze strany MAAE, OSN.

Vzájemná nedůvěra USA a Íránu je hluboká a historicky podmíněná.  Proces uvolnění bude dlouhodobější, ale lze ho výrazně zkrátit realizací výše zmíněných kroků.  Pozitivně lze hodnotit fakt, že míra antiamerikanismu v Íránu je v současnosti nejmenší na Blízkém východě bez ohledu na tvrdý konfrontační kurz předchozí Bushovy vlády. Rovněž značná část íránských politických elit, především z řad umírněných konzervativců, pragmatiků a pochopitelně i reformistů si přeje ukončení mezinárodní izolace. Reformnímu procesu napomáhá značné rozšíření nových médií v Íránu, zvláště internetu.  Slibný je vysoký podíl moderně, kosmopoliticky orientovaných mladých lidí a proreformně naladěné feministické hnutí. Lze také očekávat intenzivnější spolupráci mezi EU a USA, neboť jejich postoje se po nástupu nové americké administrativy sblížily.  Nabízí se například možnost koordinace při odbourávání ekonomických sankcí proti Íránu a jeho následného odměňování v návaznosti na změnu chování íránského vedení; nalezení spolehlivého mechanismu pro důslednou kontrolu jaderného programu aj. Obě mocnosti nesmí v žádném případě pustit ze zřetele otázku lidských práv. 

PhDr. Jaroslav Bureš
Ústav mezinárodních vztahů