Účast na rozhovorech je pro Českou republiku nepochybně úspěchem a může zvýšit šance participace českých firem na obnově Iráku, není však jasné, z jakých důvodů byl český postoj k irácké válce označen za konzistentní.

Přední čeští státníci se totiž ve svých vyjádřeních o Iráku diametrálně liší. Stačí zmínit stranický sjezd sociální demokracie a vyhlášení prezidenta Klause, které nekorespondují s oficiálními názory vládní garnitury.

Právě Klaus jako nejvyšší ústavní činitel České republiky s novým "imidžem" lidového politika se dal na velmi riskantní cestu, která může vážně narušit vztahy ČR se Spojenými státy.

Rozhovorů o obnově Iráků se naopak nezúčastnily některé evropské země, které na rozdíl od ČR bezvýhradně a konzistentně podporovaly tažení USA v Iráku. Jedná se především o Itálii, ale taktéž Rumunsko a Slovensko.

Právě Slovensko přispělo relativně početnou jednotkou chemiků do společné česko-slovenské protichemické brigády, která stále operuje v oblasti a čelní představitelé státu nikdy nezpochybnili útok USA, proto by mohla vyvstat otázka, proč nebyla tato země pozvána na konferenci o budoucnosti Iráku.

Otázku neúčasti Slovenska a dalších zemí by však jistě nebylo vhodné přeceňovat: rozhovory, které proběhly se týkaly téměř výhradně vzniku dočasné irácké vlády a ne hospodářské obnovy země. 

Všechny státy, které útok na Irák podporovaly (vojensky, humanitárně či verbálně) určitě budou mít příležitost k aktivnímu zapojení v hospodářské přestavbě a demokratizaci Iráku.

Nevyjasněnou otázkou také zůstává, do jaké míry se podaří civilnímu správci Iráku Jay Garnerovi sladit různé proudy irácké opozice s postojem Spojených států.

Prvním varováním je avizované setkání významných šiitských a kurdských organizací bez přítomnosti zástupců Spojených států. Úspěšnost jakéhokoli přebudování Iráku je závislá právě na schopnosti USA nalézat kompromis s iráckou opozicí a ve vhodném čase přenechat vládu samotným Iráčanům.