Indie a jaderné zbraně

4. srpna 2005  7:41
Státy se v anarchickém mezinárodním systému snaží zajistit své přežití tím, že si opatřují nejlepší možné prostředky ke své obraně. Případ Indie však svědčí o tom, že je tato podmanivě přehledná a logická rovnice poněkud diskutabilní.

:: Série článků: Druhý jaderný věk ::  

Sovětský svaz vyvinul své jaderné zbraně v obavě ze Spojených států. Čína vyvinula své jaderné zbraně v obavě ze Sovětského svazu. Indie vyvinula své jaderné zbraně v obavě z Číny. Pákistán vyvinul své jaderné zbraně v obavě z Indie. Tato „řetězová reakce“ by měla dokládat ono výše uvedené tvrzení. Indie ovšem tuto logiku poněkud narušuje. 

Ambivalentní vztah k jaderným zbraním
Až do jaderných testů v roce 1998 byla Indie jedním z nejhlasitějších propagátorů globálního jaderného odzbrojení. Do určité míry jím zůstala i dnes. Po většinu své novodobé historie se Indie snažila na nejrůznějších mezinárodních fórech prosazovat myšlenku úplného a spravedlivého globálního jaderného odzbrojení a zároveň od konce 60. let 20. století (někdy více, někdy méně intenzivně) rozvíjela svůj vojenský jaderný program. Tato hra na dvou scénách není (jak by se na první pohled mohlo zdát) projevem indické proradnosti a neupřímnosti. Indický postoj má zřetelnou, ale specifickou logiku.

V roce 1995 odmítla Indie přistoupit ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT). Její dlouhodobě artikulované odůvodnění tohoto kroku říká, že NPT je založena na diskriminačním základě, když legalizuje vlastnictví jaderných zbraní pěti velmocí, zatímco ostatním upírá právo na nejlepší možné zajištění své bezpečnosti. NPT je podle Indie snahou o „institucionalizaci jaderného apartheidu“. Indie svůj jaderný arzenál vnímá jako prostředek ke spravedlivému jadernému odzbrojení. Nátlak ze strany signatářů NPT, kteří volají po tom, aby se Indie svých jaderných zbraní vzdala, je pro Indii akceptovatelný, ovšem pouze v tom případě, že tak učiní i ostatní jaderné mocnosti. Tento přístup je zohledněn i v indické jaderné doktríně.

Proč vlastní Indie jaderné zbraně?
Při obhajování svého jaderného programu se Indie nejčastěji odvolává na bezpečnostní hrozbu, kterou pro ni představuje Čína. Od dob čínského obsazení neobydleného výběžku Aksaj Čin v roce 1962 však Indie s Čínou žádný vážný konflikt neměla a národní zájmy těchto dvou mocností se nijak zásadně nestřetávají ani mimo oblast společných hranic. Spíše než skutečnou bezpečnostní hrozbu představuje Čína aktéra, který ohrožuje postavení Indie v mezinárodním systému či přesněji, ohrožuje naplňování indických globálních a regionálních ambic. Pro demonstraci rovnocennosti s takovýmto rivalem jsou jaderné zbraně přirozeně atraktivním nástrojem.

Vzhledem k tomu, že indický jaderný program (na rozdíl od pákistánského) vycházel výhradně z domácích zdrojů (po personální i materiální stránce), byl dalším důležitým impulsem deklarovaný rozvoj celé indické vědy. Indický jaderný program je ve svém důsledku symbolem indického vědeckého úspěchu, stejně jako symbolem odpoutání se od koloniální minulosti. Nezanedbatelným faktorem rozvoje celého programu bylo i působení vědecké komunity jakožto úspěšně zájmové skupiny, která propagovala jadernou energetiku jako zásadní krok ekonomického rozvoje. Nejvýznamnější osobností této komunity byl Homi J. Bhabha.

Jaká rizika z indického vlastnictví jaderných zbraní vyplývají?
Rizika vyplývající z vlastnictví jaderných zbraní můžeme rozdělit do dvou základních skupin. Tou první je selhání jaderného odstrašování, které bude následováno jadernou válkou. Druhá skupina rizik se váže k samotnému faktu držení jaderných zbraní, kdy může dojít k nehodě, náhodnému užití, krádeži či jinému druhu zneužití. Pokud jde o fungování odstrašování, je zřetelné, že přes všechny oficiální deklarace jsou indické jaderné zbraně namířeny především proti Pákistánu a skutečně aktivní forma odstrašování je činná výhradně proti této zemi. Oproti zkušenostem, které byly zformovány fungováním odstrašování v době studené války, je odstrašování  mezi Indií a Pákistánem dosti odlišné.

Zásadním faktorem, který toto odstrašování odlišuje je skutečnost, že Indie a Pákistán sdílejí společnou hranici a že spolu již před zavedením jaderných zbraní do svých arzenálů vedli několik válek. Důsledkem těchto dvou faktorů je skutečnost, že odstrašování (tak jak jej známe ze studené války) selhává. Toto selhávání však má určité limity. Jak ukázaly události zejména kárgilské války z roku 1999, odstrašování selhává v tom smyslu, že se oba aktéři vůbec dostanou do přímé vojenské konfrontace. Tato konfrontace je ale ohraničena použitými prostředky a rozsahem operací.

Druhým zásadním omezením je území, protože se zřetelně ukazuje, že oba aktéři jsou ochotni selhání odstrašování akceptovat pouze v prostoru Kašmíru. Komplikovanost situace v této oblasti naznačuje, že Kašmír zůstane i v budoucnu zdrojem napětí a možné konfrontace (a to i přes nadějně vyhlížející mírový proces započatý v roce 2004).

Pokud jde o druhou oblast bezpečnostních rizik (možné nehody, krádeže a zneužití) je stav opatření, která by tato rizika měla snížit na neporovnatelně nižší úrovní, než je tomu například u Spojených států amerických. Na druhou stranu jak Indie, tak i Pákistán zatím skladují jaderné hlavice a jejich nosiče odděleně. Toto jednoduché opatření zásadním způsobem snižuje všechna zmíněná bezpečnostní rizika.

Jak se tato rizika dají snížit?
Ke snížení bezpečnostních rizik plynoucích z držení jaderných zbraní existují v zásadě dva základní přístupy. První přístup klade na Indii normativní požadavek přistoupit ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT) a svého jaderného arzenálu se vzdát. Indie říká, že je ochotna tomuto požadavku dostát, nicméně tak učiní až v okamžiku, kdy se svých jaderných zbraní vzdají i všechny současné jaderné mocnosti. Druhý přístup je založen na postupné implementaci tzv. nástrojů na budování důvěry (CBM) do vzájemných vztahů. Tato technická opatření (např. horké linky, informování se o pohybech sil či úplné vyloučení určitého typu vojenských operací) jsou však výhradně závislá na vůli zainteresovaných stran tato opatření respektovat. Jinými slovy CBM mohou být skutečně funkčními opatřeními pouze v případě, že obě strany mají v úmyslu vyhnout se konfliktu. V opačném případě je jejich význam mizivý. Vzhledem k postavení Indie (a Pákistánu) v systému mezinárodních vztahů je při snižování napětí a řešení vzájemných konfliktů velmi významná rovněž role třetích stran. Svědčí o tom vliv Spojených států na výsledek kárgilské války v roce 1999, kdy Pákistán na nátlak USA stáhl své jednotky z Indií okupované části Kašmíru.

Vlastnictví jaderné zbraně Indií bylo faktem již před jadernými testy v roce 1998. Hysterie, která po nich zavládla má sice zřetelné opodstatnění, nicméně reakce mezinárodního společenství v podobě sankcí a neschopnosti akceptovat faktický stav věcí se ukázala jako neudržitelná. Jedním z mála pozitiv, které testy z roku 1998 přinesly, je zvýšený zájem mezinárodního společenství o indicko-pákistánské vztahy a zejména pak problematiku Kašmíru. Mohl by to být především zájem třetích stran (jmenovitě USA), který regionu přinese stabilitu, spíše než logika vzájemného jaderného odstrašování.        

Ondřej Rojčík
Autor je doktorandem na Katedře mezinárodních vztahů
a evropských studií FSS MU v Brně

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2018

Výroční Dny NATO v Ostravě letos vidělo 220 tisíc návštěvníků.

Yankee od mariňáků

Září 2018

Premiéra amerického UH-1Y Venom, jednoho z kandidátů na přezbrojení českých vrtulníků.

Cvičení Sky Avenger

Červen 2018

Jak doplňují palivo americké stíhačky nad Českem z létajícího tankeru.

Army test u výsadkářů

Červen 2018

Pět disciplin dokonale prověří, zda by vaše fyzička stačila na přijetí do armády.