Hybridní války dávno známe, přesto je musíme objevit a popsat

14. července 2015  15:03
Lubomír Světnička, natoaktual.cz
Ruská anexe Krymu a konflikt na Ukrajině pro Západ „znovuobjevily“ pojem hybridní války či hybridního způsobu boje. Fenomén hybridního válčení ale není žádnou revoluční novinkou. Z dávné i nedávné historie známe mnoho jeho příkladů. S postupem času a moderními technologiemi se však vyvíjí, a stává se tak nebezpečnější a hůře odhalitelný.  
Ozbrojenec bez označení před základnou ukrajinských sil na Krymu | foto: Wikimedia

Česká bezpečnostní komunita se pustila do náročného úkolu. Popsat a definovat takzvané hybridní konflikty a vytvořit určitou šablonu pojmů, které by mohly třeba i prostřednictvím médií vysvětlovat veřejnosti, co se pod fenoménem hybridního válčení skrývá, a zároveň takto vlastně hybridnímu boji i čelit.

“Chceme nadefinovat pro české prostředí terminologii vážící se k pojmu ‚hybridní‘ v bezpečnostním kontextu. Není to krátkodobé téma a bohužel se s ním budeme asi setkávat v horizontu mnoha let,“ konstatuje skupina expertů. Výsledky chtějí představit už v září během tradičních Dnů NATO v Ostravě.

Jak hybridní boj poznat?

Nevědomost a neschopnost takový boj rozpoznat je jedním z hlavních principů úspěšného vedení hybridního konfliktu.

Z označení „hybridní válka“ se v souvislosti s ruskou anexí Krymu a konfliktem na Ukrajině stal tak trochu „módní“ pojem zaznívající z úst kdekoho, ovšem obecné povědomí o tom, co představuje, je u široké veřejnosti pramalé.

Přitom z podstaty věci moderního hybridního způsobu válčení, jaké například na východě Ukrajiny Rusko předvádí, je nevědomost a neschopnost takový boj rozpoznat jedním z hlavních principů úspěšného vedení hybridního konfliktu.

Hlavním rysem hybridního konfliktu totiž je, že při něm dochází ke stírání hranice mezi mírem a válkou a není jasné, kdo je agresor a proti komu zasáhnout. Jak to ostatně výstižně popsal náčelník generálního štábu ruských ozbrojených sil Valerij Gerasimov už v roce 2013, tedy rok předtím, než Moskva takový postup prakticky bez jediného výstřelu uplatnila na Krymu.

Gerasimov tehdy v magazínu Vojensko-průmyslový kurýr publikoval článek o nové koncepci nelineárních neboli hybridních válek, který experti dnes označují doslova za přesnou kuchařku i s popisem ingrediencí, z nichž Rusko „uvařilo“ konflikt na Ukrajině.

Hybridní konflikty už tu byly

Hybridní konflikt lze zjednodušeně definovat jako souběžné použití konvenčních prostředků vedení války s nekonvenčními technikami.

Jako kombinaci klasického ozbrojeného konfliktu doplněného o guerillovou taktiku boje, teroristické útoky na velké množství cílů včetně civilistů s cílem zastrašit je, využívání kriminálních band s úkolem destabilizovat společnost, ale také o psychologické operace nebo stále nebezpečnější kybernetické útoky.

Zapojeny mohou být různé typy jednotek současně. Od pravidelných ozbrojených sil, přes speciální síly až po nepravidelná paramilitantní uskupení či maskované neoznačené ozbrojence, takzvané „zelené mužíčky“ jako loni na Krymu. Ruku v ruce s nimi může útočník v napadené zemi aktivně rozdmýchávat a podporovat místní nepokoje, vést ekonomickou i diplomatickou válku, útočit v kyberprostoru a rozpoutat informační a propagandistickou záplavu.

„Hybridní konflikt se jeví jako nový fenomén, ale jde o kontext, se kterým máme zkušenost. Třeba v roce 1938 se zabráním pohraničí. To byl hybridní konflikt jako z učebnice, kdy útočník využil vojenské, politické, ekonomické, humanitární a informační prostředky,“ vysvětluje Libor Frank z Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany.

Podle politologa a historika Zdeňka Kříže z Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy univerzity samotný pojem hybridního boje zřejmě poprvé použil William J. Nemeth v analýze rusko-čečenské války.

Tam však podle jeho výkladu šlo o střet moderního státu (Ruska) s „hybridním“ státním uskupením (Čečenskem). „Čečenci byli v boji proti ruským jednotkám schopni sloučit západní i sovětské vedení boje s guerillovým bojem a mezi těmito způsoby podle potřeby přepínat. Zároveň byli schopni umně provádět psychologické operace a obyvatelstvo postavit proti ruské vládě,“ popisuje Kříž.

Od roku 2003 pak podle něj Rusko postupně zásadně přetváří své vojenské plánování a operační způsoby. Ne, že by Moskva zcela rezignovala na „tradiční válčení“, ale pomalu přidává a vylepšuje nové komponenty boje.

„Všechny komponenty, které bychom mohli dnes označit za součásti hybridního boje, jsme už u Ruska viděli v minulosti. Jen se změnilo pořadí priorit,“ konstatuje Kříž.

Zatímco v dobách Sovětského svazu a těsně po jeho rozpadu lpěla Moskva v prvé řadě na tradiční porážce protivníka silou, poté na nahrazení vlády a posléze na sociálním inženýrství. V novém pojetí od roku 2003 jsou priority obráceny s tím, že pro konečné rozbití protivníka nemusí vlastně ke skutečnému bojovému nasazení jednotek ani dojít. Podle Kříže jde tedy o staronový koncept sovětské subverze, tedy podvratné či rozvratné činnosti, jež byla v minulosti klíčovou součástí aktivit KGB, s cílem delegitimizovat společnost a zlomit její schopnost se bránit. „Čemuž otevřená demokratická společnost Západu vlastně nahrává,“ dodává Kříž.

Velkým testem byla Gruzie

V létě 2008 si Rusko nové komponenty boje prakticky vyzkoušelo během války s Gruzií o Abcházii a Jižní Osetii. Podle analytičky Zinaidy Ševčuk z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně totiž Rusko během relativně krátkého konfliktu uplatnilo konvenční bojové akce v kombinaci s řadou nekonvenčních, které přesně zapadají do dnešního popisu hybridního válčení.

Rusko tehdy kromě pravidelné armády nasadilo také speciální síly a další skupiny ozbrojenců, ekonomické i diplomatické nástroje. Krátce před propuknutím konfliktu začalo například jihoosetským obyvatelům přidělovat ruské pasy. Poprvé také spustilo intenzivní kybernetický boj, jímž byly během několika hodin zcela ochromeny či pozměněny internetové stránky gruzínského prezidenta, vlády i úřadů.

Ve větším měřítku se Moskva podle Ševčuk v souvislosti s Gruzií rovněž poprvé pustila do informační války, kdy se „snažila vnutit světu i domácímu publiku svůj názor záplavou prohlášení, informací i dezinformací“.

„Moskva tehdy získala velmi flexibilní nástroj pro dosažení svých cílů. To, co vyzkoušela v Gruzii, pak v přístupu vůči Ukrajině ještě vylepšila,“ konstatuje Ševčuk.

Rusko si totiž od té doby pro takový boj připravilo podmínky i v legislativě, tvrdí její kolega Peter Števkov, který analyzuje konflikt na Ukrajině. Jako jeden z drobných avšak nikoliv nepodstatných důkazů o tom, že režii konfliktu na Donbase má pevně v rukou Moskva, uvádí mimo jiné přítomnost pravidelných vojenských jednotek Burjatů v řadách proruských separatistických sil. „Což nejsou zrovna typičtí obyvatelé Ukrajiny,“ dodává.

Boj už možná začal, jen o něm nevíme

Experti se shodují v jednom podstatném - pro úspěch hybridního válčení je potřeba mít příhodné podmínky. A Ukrajina je splňovala přímo ideálně. „Obávám se, že to, čeho jsme svědky na Ukrajině, nebude nakonec jen otázkou Ukrajiny. Rusko si vytvořilo vizi o kruhu nepřátel kolem sebe a živí ji. Šanci uspět na Ukrajině mělo, protože Ukrajina byla slabý stát. Nemyslím, že by měl hybridní konflikt šanci v silné demokratické zemi,“ tvrdí například bývalý eurokomisař a někdejší velvyslanec při NATO Štefan Füle.

Roztříštěná a zbídačená společnost, ekonomické problémy, dlouhodobá frustrace, národnostní diverzita, nacionalistický extremismus, korupce a klientelismus. To přesně zapadá do hlavních fází staronového scénáře dřívější „ruské subverze“ či novodobého „hybridního boje“ k prosazení svých zájmů na úkor druhého.

V první fázi dochází k demoralizaci společnosti a radikalizaci různých skupin obyvatelstva. A to třeba včetně vztahů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, církvemi a nevěřícími. Tajné služby „útočníka“ při tom podporují oba krajní tábory spektra, například levicové i pravicové extremisty, protože oba se pro svou existenci potřebují a oba společnost rozkládají a zatěžují ji.

V druhé fázi přichází destabilizace současných institucí. Zaměřena je především na oslabení ekonomického a právního systému.

Ve třetí fázi přichází krize, kdy společnost jako taková přestává fungovat a objevuje se volání po novém vůdci či směru, které postupně může vyústit v občanskou válku nebo v „internacionální pomoc“ jiného státu.

Ve čtvrté fázi pak přichází normalizace, kdy nově „instalované“ elity v čele státu začínají s obnovou - často za důkladné eliminace protivníků.

Je nutné si uvědomit, jaká situace panuje napříč evropským společenstvím, ale i u nás v České republice. Bod po bodu. Navíc, když víme, že v současném zrychleném informačním věku je Evropa a Česko nevyjímaje bombardováno proruskými dezinformacemi, které prostřednictvím malých či větších „hybridních předeher“ v rámci sociálních sítí mají snížit autoritu státu, národní či nadnárodní instituce (EU, NATO) a vytvořit nedůvěru v demokratické principy, rozdělit společnost a probudit mezi spojenci nejednotnost.

„Režiséři hybridního konfliktu na východě Ukrajiny musí mít velkou radost z toho, co se nyní děje v Evropě ohledně Islámského státu nebo s vlnou migrantů, protože přesně to vytváří nedůvěru v instituce,“ uvádí Zbyněk Pavlačík, předseda Jagello 2000.

Vzpomeňme na to, co se dělo během takzvané jízdy amerických dragounů přes území Česka. Najednou se vyrojivší odpůrci až hystericky plánovali blokády a další akce, ale samotný průjezd nakonec vyzněl spontánně zcela opačně.

„Hybridní válka je strategií, která se hodí spíše proti slabému státu. Může ji vést jednooký proti slepému, ale jednooký pravděpodobně prohraje s bystrozrakým,“ tvrdí Kříž. Stejně jako jeho další kolegové ale není zcela přesvědčen, že by Západ byl v tuto chvíli tím „úplně bystrozrakým“.

Nebrání se stát, ale celá společnost

Podle Füleho Moskva hybridním konfliktem na Ukrajině zpochybňuje vše, co západní společnost dlouhá léta budovala a o co se opírala evropská bezpečnost. Už totiž neplatí, že se hranice šmahem ruky podle libosti nepřekreslují. Rusko navíc tvrdí, že se pohybuje v právním prostředí, ale své cíle se snaží prosadit mimo mezinárodně-právní rámce.

Za nejvážnější Füle považuje, že k hybridnímu způsobu boje přidalo Rusko nebezpečnou kombinaci se snížením prahu ochoty použít jaderné zbraně. „Ruští politici poprvé začínají vystupovat s tím, že konflikt s použitím jaderných zbraní v 21. století se dá vyhrát. V případě, že dojde k ohrožení životních zájmů Ruské federace, mohou je použít a už se nebaví jen o strategických, ale i taktických jaderných zbraních, třeba dělostřeleckých granátech,“ konstatuje Füle. Upozorňuje přitom na prohlášení ruského prezidenta Vladimira Putina, který po anexi Krymu potvrdil, že byl jadernou zbraň ochoten použít.

Jak se hybridnímu boji bránit?

Více než kdy jindy zde platí pravidlo, že obrana musí být tvrdší než útok. To je zřejmě jediný způsob, jak zabránit eskalaci hybridního konfliktu.

Prakticky tak podle něj byla redefinována studená válka, jak jsme ji znali. „Dovolím si ironicky tvrdit, že budeme ještě rádi vzpomínat na starou dobrou studenou válku. Hybridní válka nebo spíše hybridní mír je totiž ještě nebezpečnější,“ míní Füle.

Zajímavou tezí je, že hybridnímu boji se nebrání jen armáda nebo stát, ale celá společnost jako taková. Ať už jde o schopnost reakce hejtmana kraje, starosty obce či šéfa policejní stanice či dalších lokálních autorit, když se znenadání objeví u lesa třicet ozbrojených a náhodou rusky mluvících „turistů“ s těžkou technikou, která posléze obsadí areál jaderné elektrárny.

Více než kdy jindy zde přitom platí pravidlo, že obrana musí být tvrdší než útok. To je zřejmě jediný způsob, jak zabránit eskalaci hybridního konfliktu.

Přečtěte si další komentáře Lubomíra Světničky na natoaktual.cz:

Proto je podle expertů velmi důležité už nyní bedlivě naslouchat pobaltským zemím, které mají díky proklamacím ruských představitelů vcelku oprávněné obavy, že „další na řadě“ mohou být po Ukrajině právy ony.

Otázkou také je, jak reagovat na ruskou propagandu a proruské dezinformace. Jde totiž o válku v lidském vědomí, soudí Libor Frank. Kremelská propaganda je podle něj daleko nebezpečnější než kdysi. „Věnovali se tomu více než patnáct let. Ta současná už není ta klasická černobílá a křečovitá snaha, ale efektivní, zpochybňující, relativizující a mobilizující záplava,“ konstatuje Füle.

Jedinou šancí, jak jí čelit, je zkoumat ji, mluvit o ní a vysvětlovat ji. A zároveň bojovat s populismem a radikalismem, což jsou jevy, které ruská a proruská propaganda ze zištných zájmů přiživuje.

Otázkou podle expertů zůstává, co Rusko vyvoláním konfliktu na Ukrajině, tedy na své vlastní hranici, vlastně sleduje. Zda náhodou Moskva nemá daleko větší strategické cíle a Západu nehází Ukrajinu jako pouhou vějičku.

Lubomír Světnička
autor je redaktorem natoaktual.cz

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2018

Výroční Dny NATO v Ostravě letos vidělo 220 tisíc návštěvníků.

Yankee od mariňáků

Září 2018

Premiéra amerického UH-1Y Venom, jednoho z kandidátů na přezbrojení českých vrtulníků.

Cvičení Sky Avenger

Červen 2018

Jak doplňují palivo americké stíhačky nad Českem z létajícího tankeru.

Army test u výsadkářů

Červen 2018

Pět disciplin dokonale prověří, zda by vaše fyzička stačila na přijetí do armády.