Pozice Gazpromu v Německu ohrožena
Již letos v únoru přišla jak blesk z čistého nebe zpráva, že pět největších evropských zákazníků Gazpromu se domohlo změn v bilaterálních dlouhodobých kontraktech na dodávky plynu. V případě koncernu E.On získali Němci právo odebírat do roku 2012 až 16 % ruských importů (zhruba 14 mld. m³) za spotové ceny (za něž se dá plyn koupit kdykoliv a k okamžitému dodání, tzv. "on the spot", např. na energetické burze), které jsou mnohem nižší než Gazpromem složitě vypočítávaná sazba vázaná se zpožděním na cenu ropy. Pro srovnání: za první pololetí dodal ruský monopolista surovinu v průměru za 300 dolarů za tisíc kubických metrů. Ceny v britském National Balancing Point, jež lze s trochou nadsázky považovat za ekvivalent spotového trhu, ve stejném období činily v průměru 207 USD/1000 m³, a v průběhu jara dokonce klesly ke 150 USD/1000 m³. Není divu, že E.On tlačí na změnu podmínek.

Vztahy mezi Gazpromem a jeho německými partnery již dávno nejsou tak růžové jako před několika lety, kdy společnost E.On Ruhrgas (plynárenská divize koncernu E.On) vlastnila 6,4 % akcií Gazpromu a její tehdejší šéf Burckhard Bergmann jako jediný cizinec zasedal v dozorčí radě ruského plynárenského molocha (občas i v Kremlu na nejvyšší úrovni, jak sám uvedl). Bergmann, kterého Vladimir Putin jmenoval ruským honorárním konzulem v Severním Porýní-Vestfálsku, z čela plynárenského podniku odešel 2008 a od té doby se také radikálně změnila situace v evropském plynárenství.

Po letech obav o stabilitu a dostupnost dodávek je plynu na trhu najednou přebytek. Katar dramaticky zvyšuje kapacity pro převoz suroviny ve zkapalněné formě (LNG), terminálů na příjem LNG v Evropě přibývá, odběratelé se tedy dostali do mnohem lepší vyjednávací pozice. Proto nepřekvapuje, že byl Gazprom nucen k ústupkům. Ani ty ale nezabránily, aby ruský koncern v Německu (svém hlavním zahraničním odbytišti) ztrácel tržní podíl kvůli zvýšeným dodávkám levnější suroviny z Norska a v menší míře také z Nizozemí. Norové prokázali mnohem větší pružnost a nabídli odběratelům výhodnější smluvní podmínky. Tamní těžařská firma Statoil letos na jaře souhlasila s tím, aby až 30 % dodávek bylo realizováno za spotové ceny, což je dvojnásobek "slevy" poskytnuté Gazpromem.

Vlna špatných zpráv pro správní radu Gazpromu, a potažmo Kreml, ale podle všeho letos nebere konce. Ještě nezaschl inkoust na podpisech únorové revize a v srpnu se ze sbratřeného německého E.Onu ozvali znovu, tentokrát s požadavkem na poskytnutí 40 % dodávek za spotové ceny. Němci navíc nechtějí odebírat již nasmlouvané, ale kvůli krizi nakonec nevyžádané objemy plynu. Jde o úhelný kámen tzv. take-or-pay kontraktů, jež Gazprom se svými evropskými partnery uzavírá. Plyn, který se již zákazník zavázal nakoupit, musí do určitého data odebrat, nebo nevyužitou surovinu zaplatit.

Jak zpravidla dobře informovanému deníku Kommersant sdělil nejmenovaný zdroj z vrchních pater ruského kolosu: "Tvrdí nám, že situace na trhu se radikálně změnila, že všechno, co bylo dřív, odvál čas a že je třeba vypracovat nové postupy." Tisková oddělení společností GDF Suez, RWE, OMV a ENI, které měl vysoce postavený manažer na mysli, záležitost komentovat nechtějí. Sdílnější byl nový šéf E.On Ruhrgas Klaus Schäfer, podle něhož je nutné, aby byly smlouvy "životaschopné i v budoucnosti", a proto očekává z ruské strany "větší pružnost a aktualizaci dlouhodobých kontraktů".

To se podle všeho týká i take-or-pay podmínek. V krizovém roce 2009 totiž Evropané odebrali výrazně menší množství plynu, než k jakému se předtím smluvně zavázali. Na původně dojednané objemy přitom začínají přecházet postupně až teď. Začátkem roku proto Gazprom prohlásil, že jeho zákazníci musí nevyužité dodávky odebrat v letech 2013-15. Podle anonymního zdroje z Gazpromu se už ale západoevropští partneři "nemají ani k tomu".

E.On a ostatní koncerny v podobné situaci spoléhají na to, že spotové ceny plynu budou i nadále klesat a že přebytek plynu na trzích v USA a Kataru vyváží růsty poptávaných objemů v eventuálním případě rychlejšího hospodářského oživení. Kvůli hromadnému tlaku mnoha zákazníků bude pro Gazprom těžké nezareagovat dalšími ústupky. Podle analytické společnosti Business Monitor International (BMI) tento vývoj nutí management Gazpromu zamyslet se nad svým dosavadním obchodním modelem.

"Ještě před několika málo lety se Evropa zdála být v sevření ruského monopolisty, což mělo být ještě posíleno projekty plynovodů South Stream a Nord Stream. Kolaps poptávky po plynu však mnoho klientů Gazpromu dostal do pozice těch, kteří si ceny mohou diktovat, ne je přijímat - a Německo kráčí v jejich čele. Na svých hlavních trzích se Gazprom již nemůže pohybovat s takovou jistotou," uzavírají analytici BMI.

Polsko v centru pozornosti EU i Ruska
Rusům v poslední době rozhodně nepomáhá ani snaha Evropské unie o centralizovanější regulaci energetického sektoru a zkrocení monopolistických praktik jednotlivých národních šampionů žárlivě střežících své domácí trhy. Klíčová bitva o pozice se nyní odehrává v Polsku a Gazprom se tam ve svých zákopech, vybudovaných již před několika lety, snaží držet zuby nehty.

Po dvou letech vyjednávání byl v pátek 29. října ve Varšavě uzavřen kontrakt mezi Polskem a Ruskem o navýšení dodávek zemního plynu z Ruska až o 38 %. Mezivládní protokoly podepsali místopředseda ruské vlády Igor Sečin a za polskou stranu místopředseda polského kabinetu Waldemar Pawlak. Paralelně uzavřené smlouvy, detailně rozvádějící obchodní podmínky, poté svým podpisem stvrdili zástupci ruského Gazpromu a polského monopolního distributora plynu, společnosti PGNiG.

Podle smlouvy, která měla být podepsána již na jaře, ale kvůli zásahu EU k tomu nedošlo, by měly roční dodávky zemního plynu do Polska stoupnout ze 7,4 mld. m³ postupně na 9,7 mld. m³, 10,5 mld. m³ a v roce 2012 až na 11 mld. m³. Navýšení pokryje výpadek způsobený vyřazením společnosti RosUkrEnergo, která do Polska přes Ukrajinu dodávala významné množství plynu za střední Asie.

Bruselu hned od začátku vadilo hned několik ustanovení, které ve výsledku fakticky prodlužovaly polskou závislost na ruském plynu. Polsko na ruském plynu závisí ze 70 % své roční spotřeby, v roce 2014 by však měl být dokončen LNG terminál v městě Swinoujscie u baltského pobřeží o kapacitě 5 miliard kubíků plynu ročně (zhruba třetina celkové roční spotřeby země), čímž by měl ruský monopol skončit. Původní text mezivládního dokumentu ale napevno stanovené dodávky z Ruska prodlužoval až do roku 2037, což baltskému projektu značně ubíralo na atraktivitě. Rusové nakonec na nátlak Evropské komise ustoupili a konec platnosti pro dodávky plynu byl ponechán na rok 2022 (místo původně navrhovaného roku 2037) a v případě přepravy suroviny přes polské území do Německa byly poplatky a podmínky využívání plynovodu smluvně sjednány na období do roku 2019 (místo původně plánovaného roku 2045).

Provozovatel polské plynárenské infrastruktury Gaz-System také uzavřel dohodu o převzetí částečné manažerské kontroly nad plynovodem Jamal, který plyn přivádí z Ruska. Gaz-System by tak měl převzít roli nezávislého operátora plynovodu a zajistit rovný přistup třetím stranám (ostatním distribučním společnostem). Tím měly být obavy Bruselu o liberalizovaný trh s energiemi v EU rozptýleny. Zdání však klame. Zveřejněné kusé části smlouvy totiž nadále obsahují mnoho nejasných ustanovení a pro Gazprom ponechávají hned několik "zadních vrátek" pro posílení svého postavení na polském trhu. Je tedy velice nepravděpodobné, že Evropská komise nyní kontrakt bez výhrad přijme.

Jádro pudla se skrývá v onom principu "rovného přístupu třetích stran". Podle představy Evropské komise se jakýkoli obchodník může obrátit s žádostí na operátora plynovodu, udat jaké množství plynu, kdy a odkud kam chce přepravit. Operátor by mu, pakliže kapacita potrubí již není vytížena, měl za příslušný poplatek vyhovět. V polském případě však zůstává mnoho nejasností. Nadále totiž nejsou kompletně vymezeny vztahy mezi nově ustaveným operátorem Jamalu, tedy společností Gaz-System, a vlastníkem plynovodu Jamal, jímž je rusko-polský podnik EuRoPol Gaz. Podle nové smlouvy bude EuRoPol Gaz informovat Gaz-System o volné kapacitě v plynovodu, kterou pak bude moci operátor nabízet v aukcích distribučním společnostem. Zdánlivě jde tedy o uspokojivé řešení, které splňuje výše popsané podmínky rovného přístupu. Bohužel pouze zdánlivě, jelikož postavení Gas-System bude mít do proklamované nezávislosti daleko.

Zájemci o přepravu suroviny budou totiž k tranzitu připuštěni až poté, co si své objemy přepraví Gazprom. Tuto domněnku potvrdil šéf EuRoPol Gaz Miroslaw Dobrut, podle něhož by Gaz-System reguloval pouze zbytkovou kapacitu Jamalu, kterou nebude Gazprom potřebovat. Dobrut se navíc ohledně konkrétního objemu nadbytečné kapacity vyjádřil v tom smyslu, že žádná k dispozici není. Viceprezident správní rady Gazpromu Alexandr Medveděv pak na tiskové konferenci prohlásil, že s volnou kapacitou (pro ostatní obchodníky) nelze počítat dříve než v roce 2035. O rovném přístupu všech distributorů k plynovodu tedy ve skutečnosti nemůže být řeč.

Je jasné, že pravomoci společnosti Gaz-System jako operátora plynovodu Jamal budou relativně omezené a nebudou odpovídat představě Komise o roli a postavení nezávislého operátora infrastrukturní sítě. Společnost nebude určovat volnou kapacitu (tuto funkci si fakticky ponechá EuRoPol Gaz) ani stanovovat přepravní poplatky (vzorec pro ně obsahuje tajná část protokolů), ze kterých by měla být financována údržba potrubí. Zatím nejasná zůstává i role polského energetického regulačního úřadu ERU.

Současná unijní legislativa také vyžaduje, aby operátor plynovodu zajistil jeho obousměrný provoz tak, aby v případě přerušení dodávek z Ruska, mohl být náhradní plyn přiveden z Německa. V tomto ohledu podle všeho mezivládní protokoly s žádnou modernizací potrubního systému nepočítají.

Otazníky zůstávají i nad konečnou cenou dodávek, vzorcem pro jejich výpočet a možnými pobídkami ze strany Gazpromu pro větší odběry. Hned po podpisu smluv přinesl deník Kommersant informaci s odvoláním na anonymní zdroj z Gazpromu, podle níž Poláci neměli na dodatečné objemy dostat "žádnou slevu". Nakonec však Rusové ustoupili a menší rabat poskytli (3 % na objem nad 75 % nasmlouvaného množství; a pokud by Poláci odebrali vše, k čemu se zavázali, dostanou 25 % plynu se slevou 10 %). PGNiG v prohlášení uvedla, že pokud by naplno využila výhodnější podmínky nabídnuté Gazpromem při vyšších odběrech, ušetřila by do roku 2014 až 250 milionů dolarů.

Nyní se všechna pozornost upíná na hodnocení Evropské komise, která jako strážkyně unijní legislativy dohlíží na naplňování směrnic a nařízení, v tomto konkrétním případě jde o tzv. třetí energetický balíček schválený v loňském roce. Mluvčí komisaře pro energetiku vydala vyhýbavé prohlášení, podle něhož se do Bruselu zatím dostal jen hrubý nástin smlouvy, a proto se k ní Komise nemůže vyjádřit. Podle šéfa společnosti Gaz-System Jana Chadama je text smlouvy plně v souladu s polským i unijním právem, a Komise navíc o její předložení formálně nepožádala. "Také jsou v ní obsažena obchodní tajemství, která nebudeme s to zveřejnit," uvedl Chadam.

Pomiňme otázku o tom, co je na zemním plynu tak tajného, nebo vůbec celkovou absurditu vyjádření (jak by se komisariát mohl vyjádřit k platnosti smlouvy, pokud by byla tajná) a pokusme se na podstatu rusko-polského "obchodního tajemství" přijít sami.

Začněme prozaicky u plynovodu Jamal. Již jsme uvedli, že vlastníkem Jamalu je EuRoPol Gaz. Dále už to však začíná být komplikovanější. Akcionáři EuRoPol Gaz jsou: se 48% podílem PGNiG, dalších 48 % patří Gazpromu a zbývající 4% podíl drží společnost Gas Trading. V té pro změnu PGNiG drží 44 %, Gazprom 16 % a společnost Bartimpex, patřící podnikateli A.Gudzowatému, přes 36 %. Gudzowatý je jedním z nejvlivnějších a nejbohatších podnikatelů ve střední a východní Evropě, přičemž udržuje čilé obchodní styky s Ruskem, Blízkým Východem a státy SNS, takže by jeho přítomnost neměla příliš překvapovat.

A nyní proveďme menší počtářské cvičení. Jelikož je podle stanov Gas Trading k přijímání zásadních rozhodnutí třeba 75 % hlasů, neobejde se žádná důležitější věc v Gas Trading bez souhlasu Gudzowatého. Dále, jelikož si ani Gazprom ani PGNiG nemohou samostatně bez souhlasu Gas Trading dovolit podnikat kroky v EuRoPol Gaz (žádná z firem nemá nadpoloviční většinu a potřebují Gas Trading, aby naklonil jazýček na vahách v jejich prospěch), je každá závažnější změna týkající se plynovodu podmíněna souhlasem Gudzowatého. Vzhledem k tomu, že podnikatel papírově kontroluje pouze 1,44 % plynovodu (0,36 x 0,04), to není špatný výkon. Ruská strana již několikrát naznačila snahu vytlačit Gas Trading z akcionářské struktury EuRoPol Gaz a rozdělit si akcie v poměru 50-50, což by při složitých a nutných změnách stanov mohlo vyústit v praktické převzetí kontroly nad EuRoPol Gaz Gazpromem.

Ruský premiér Vladimir Putin se v minulosti nelichotivé vyjádřil o akcionářské struktuře EuRoPol Gaz. Podle původní smlouvy z devadesátých let totiž Gazprom a PGNiG měly EuRoPol Gaz opravdu vlastnit půl na půl. Za podivnou přítomností Gas Tradingu, a tedy i miliardáře Gudzowatého, mohly podle ruského premiéra stát korupční motivy. Pravděpodobně nebyl daleko od pravdy, jelikož Gudzowatý byl do rusko-polského obchodu s plynem začleněn ještě před Putinovým nástupem v roce 1999, a to na výslovnou žádost Gazpromu. Ten tehdy téměř jako své království spravoval nedávno zesnulý Viktor Černomyrdin a po něm Rem Vjachirev. Putinovi dalo nemalou práci, než Vjachireva v polovině roku 2001 odstavil, na post výkonného ředitele dosadil Dmitrije Medveděva (dnešního ruského prezidenta) a začal v koncernu, který do té doby mnozí považovali za dojnou krávu pro své osobní obohacení, dělat pořádek. Je však patrné, že dědictví gangsterského kapitalismu 90. let pronásleduje ruský plynárenský podnik dodnes.

Gudzowatý sice mezitím upadl v nemilost Kremlu, ale v EuRoPol Gaz se až dosud držel jako klíště. Není vůbec jasné, jestli se ho nyní smluvním stranám podařilo vystrnadit. Je však jisté, že Rusové udělají vše pro to, aby si nad Jamalem, do jehož výstavby v devadesátých letech sami investovali 15,6 miliard dolarů, udrželi faktickou kontrolu. "Znárodnit" plynovod Bruselem si rozhodně nenechají.

Ukrajinská mezihra
Bez zajímavosti rozhodně nebyly ani události, jež konečnému podepsání rusko-polské smlouvy předcházely. Jednání se protahovala a Polsku hrozil nedostatek plynu, obzvlášť v případě tužší zimy. Varšavou navíc začínaly kolovat temné dohady (zmíněné i premiérem Donaldem Tuskem) o tom, že Gazprom by v nejhorším případě mohl dodávky do Německa přesměrovat skrze právě stavěný Nord Stream (táhnoucí se po dně Baltského moře) a Jamal jednoho dne jednoduše odstřihnout.

Společnost PGNiG se tedy pokusila o menší husarský kousek. Poláci si objednali 3 miliardy kubických metrů plynu z Ruska od někoho jiného, a to právě od E.On Ruhrgas, který těží surovinu na západní Sibiři na několika ložiscích společně s Gazpromem. Přeprava od ruských hranic do Polska měla jít nikoliv přes Bělorusko (kudy prochází Jamal), ale skrze Ukrajinu a obstarat ji měl vlastník ukrajinských plynovodů, společnost Naftohaz.

"Podpultovka" za zády Rusů ale na Ukrajině narazila. Gazprom je sice podle ruských zákonů jedinou společností, která je oprávněna vyvážet plyn vytěžený z pevninských ložisek, ale tento argument šel podle všeho při střetu stranou. Jak ukrajinské verzi deníku Kommersant sdělil vysoce postavený zdroj z tamního ministerstva pro paliva, "nejsme proti tranzitu nasmlouvaného množství plynu, ale je třeba získat svolení ruské strany. Zatím jsme ho nedostali, a to znamená, že Rusko povolení neudělilo."

Poláci už si mezitím představitelům Naftohazu stěžovali, ale marně. Ukrajinský operátor plynové soustavy by za přepravu 3 miliard kubíků sice utržil 90 milionů dolarů, jenže Gazprom pro něj představuje mnohem většího a důležitějšího zákazníka, se kterým navíc není radno se rozkmotřit. Naftohaz totiž momentálně děsí projekt plynovodu South Stream, který by, tak jako již budovaný Nord Stream, ukrajinské území obešel, a krizí těžce zkoušenou zemi by mohl připravit o jeden z největších zdrojů devizových příjmů (poplatky za tranzit velkého množství plynu do Evropy).

Ukrajinské tanečky přitom nepostrádají dávku ironie. Ani ne před třemi měsíci delegace z Kyjeva pod vedením ministra pro paliva a energetiku Jurije Bojka zpečetila vstup Ukrajiny do tzv. Energetického společenství. Podle Bojkem podepsaného přístupového protokolu, který ještě musí ratifikovat ukrajinský parlament, má země poskytnout všem sousedům rovný přístup ke své energetické infrastruktuře. Ministr navíc slíbil, že Ukrajina přijme další unijní směrnice, aby svůj trh ještě více zpřístupnila co největšímu počtu hráčů. Z marných polských snah o nákup ruského plynu přes Němce ale zatím vyplývá, že někteří zákazníci Naftohazu jsou si stále rovnější než jiní…

Stručně řečeno, události posledních měsíců nabízejí několik zajímavých poučení:

• Gazprom využívá projektů South Stream i Nord Stream jako nepřímého nátlakového prostředku při vyjednávaní se svými zákazníky. Stěží se tedy dá uvěřit tvrzení, že oba plynovody zvýší evropskou energetickou bezpečnost. 
• Realizace třetího energetického balíčku – hlavně principu volného přístupu třetích stran k energetické infrastruktuře - vázne v členských i nečlenských státech EU. Konečné podmínky rusko-polského kontraktu budou důležitým precedentem pro vývoj v dalších evropských zemích. 
• Pozice Gazpromu je ohrožena na mnoha klíčových trzích (dodávky do Itálie klesly letos o 70 %), v Rusku čelí nárůstu těžařské daně od příštího roku o 61 %. O to urputněji a zákeřněji teď ale bude společnost bránit své zbývající pozice a snažit se přátelit se zeměmi, které mají zájem o vyšší dodávky. 
• Ukrajinským prezidentem Viktorem Janukovyčem avizovaný kurs neutrality a dobrých vztahů s Ruskem i s EU bude velmi těžké udržet. Tak jako v případě sporu mezi Gazpromem a PGNiG budou i dále přicházet momenty, kdy si Kyjev jednoduše bude muset vybrat mezi Západem a Východem (což může sloužit jako poučení i pro ČR při výběru vítěze tendru na dostavbu Temelína). 
• Z již podepsané smlouvy mezi E.Onem a PGNiG s největší pravděpodobností nic nebude. Možná, že si manažeři v E.On Ruhrgas teď kladou stejnou otázku jako jejich kolegové z OMV a ConocoPhillips, kteří se nedávno rozhodli své firmy z Ruska úplně stáhnout. Stojí někdy regulatorní a politická rizika za ty nervy?

Václav Trejbal
Autor pracuje pro server Patria Online