Vnitřní trh EU s energiemi a jeho liberalizace

 Liberalizace trhu s elektřinou a plynem představuje jeden z hlavních cílů energetické politiky EU, kdy vytvoření účinného a vzájemně propojeného vnitřního energetického trhu je nutnou podmínkou k zajištění bezpečných a udržitelných dodávek energie. Jeho existence představuje strategický nástroj, který vytvoří stabilní prostředí nezbytné pro investice a přeshraniční spolupráci a poskytne evropským zákazníkům možnost výběru mezi různými společnostmi dodávající plyn a elektřinu v dostupných cenách. Po předchozích dvou pokusech o vytvoření právních podmínek pro další liberalizaci trhů s energiemi, předložila Komise v září 2007 tzv. třetí liberalizační balíček s cílem zajistit fungování vnitřního energetického trhu.

Patrně nejvýznamnějším aspektem liberalizačního balíčku je tzv. vlastnický unbundling (vlastnické oddělení produkčních kapacit od přenosu a distribuce energií). Komisí původně navrhovaná varianta úplného unbundlingu v praxi znamená, že žádná dodavatelská společnost aktivní v EU nesmí vlastnit přepravní síť v žádné členské zemi. Tento návrh se ovšem setkal s velkým odporem řady členských států, a proto byla navržena ještě druhá a třetí varianta. Druhá varianta předpokládá vznik nezávislého provozovatele soustav (ISO), který bude fungovat jako vlastnicky oddělená společnost provozující přenos energie na cizím majetku. Třetí varianta předpokládá vznik nezávislého provozovatele přenosových soustav (ITO), což znamená právní oddělení přenosové soustavy a produkce energie.

Ruské odmítání liberalizace energetického trhu v EU

Vedle členských států byl třetí liberalizační balík pozorně sledován také v Rusku. Podle politických představitelů RF ohrožuje třetí liberalizační balíček energetickou bezpečnost a spolupráci s EU a brání rovnému přístupu ruských subjektů na trhy členských států. Představitelům Gazpromu se v liberalizačním balíčku nelíbí především tzv. klauzule Gazprom pro řešení vztahů se třetími zeměmi s neliberalizovaným energetickým sektorem, včetně systému certifikace pro investory z třetích zemí, kteří usilují o kontrolu nad přenosovým systémem či operátorem. Základním principem je zabránit společnostem ze zemí mimo EU v nákupu strategických distribučních sítí bez souhlasu vlády členského státu a přimět subjekty ze třetích zemí, aby dodržovaly stejná pravidla, která platí pro společnosti sídlící na území Evropské unie.

Přitom podle ruských strategických koncepcí pro oblast energetiky do roku 2020 a 2030 je primárním cílem energetické politiky Ruska upevnění přítomnosti na lukrativních energetických trzích EU. Rusko se proto obává, že v důsledku zavedení unbundlingu na trzích členských států ztratí prioritu v přístupu k infrastruktuře, neboť podle energetického balíčku budou dodavatelé zemního plynu povinni prodat své distribuční sítě. Gazprom, který zemní plyn prakticky jinam než do Evropy nevyváží a přispívá do státního rozpočtu 20 % celkové částky a přibližně 10 % se podílí na tvorbě HDP, bude muset podle nové legislativy předat právo na prodej plynu evropským společnostem.

Evropská komise v ofenzivě vůči Gazpromu

Důkazem Komise prosazovat dodržování pravidel spojených s liberalizací energetického trhu EU, bylo nařízení razie koncem září 2011 v deseti zemích střední a východní Evropy, která byla zaměřena na praktiky firem zajišťujících dodávky zemního plynu, včetně dceřiných firem ruského Gazpromu. Mezi vyšetřovanými subjekty byly mimo jiné české společnosti Vemex, která patří pod Gazprom prostřednictvím Gazprom Germania, a RWE Transgas, která je součástí německého gigantického koncernu RWE, ale také německá firma E.ON Ruhrgas, rakouská OMV, slovenská SPP, bulharská Overgas a další dceřiné společnosti Gazpromu a firmy v Polsku, Maďarsku a Litvě. Důvodem vyšetřování ze strany Komise bylo podezření, že si dodavatelé, přepravci a distributoři plynu mohli trh rozdělit dohodami, jenž jsou v rozporu s unijním právem. Díky tomu by pak mohli stanovovat neúměrně vysoké ceny.

Gazprom obvinění označil za neoprávněná s tím, že smlouvy ruské plynárenské společnosti na dodávky zemního plynu do evropských zemí jsou "založeny na právních normách". A naopak obvinil Komisi z neadekvátní snahy o snížení energetické závislosti EU na Rusku a připomněl, že tyto kroky Komise mohou souviset s podpisem dohody Gazpromu v září 2011 se západoevropskými společnostmi Eni, EdF a Wintershall o novém plynovodu South Stream.

Ve své ofenzivě proti Gazpromu ovšem pokračovala Komise i o necelý rok později, když 4. září letošního roku pověřila Generální ředitelství pro hospodářskou soutěž, které od roku 1958 u Evropského soudního dvora neprohrálo ani jeden spor se společností obviněné ze zneužívání dominantního postavení na tru, zahájením vyšetřování ruské plynárenské společnosti. Podle oficiálního prohlášení, Komise vyšetřuje Gazprom z důvodů možného zneužití dominantního postavení a porušování pravidel hospodářské soutěže na trzích s plynem v zemích střední a východní Evropy, např. v ČR, Polsku, Slovensku, Maďarsku, Bulharsku, ale také Estonsku, Lotyšsku a Litvě. Dále Komise ruskou energetikou společnost viní z údajného porušováni pravidel hospodářské soutěže, které se týkají tří oblastí.

Za prvé, Gazprom prý brání volnému toku plynu mezi jednotlivými členskými státy a tak rozděluje evropské trhy. Tato obava je s největší pravděpodobností založena na v minulosti Gazpromem používaném zákazu prodeje ruského plynu do dalších zemí, což inhibuje vzájemné propojení trhů s plynem v EU a vede k rozštěpení jednotného energetického trhu.

Přitom fungování společného trhu s energiemi, kterého není možné dosáhnout bez propojení národních přenosových soustav, věnuje Evropská komise dlouhodobě velkou pozornost a nemalé finanční prostředky. Například v roce 2009 byl schválen Evropský energetický program pro hospodářské oživení, ze kterého byla vyčleněna částka ve výši 1,395 mld. EUR na realizaci plynárenské infrastruktury (propojení plynárenských soustav členských států a zajištění reverzního toku plynovodů). V říjnu 2011 pak Komise ohlásila historicky první plán, který počítá s využitím části evropského rozpočtu pro období let 2014-2020 na výstavbu elektroenergetických přenosových soustav nebo plynovodů, mezi něž patří např. realizace plynovodů tzv. Jižního koridoru. V infrastrukturním fondu má být na projekty, jejichž úkolem je přispívat k plnění cílů v oblasti klimatu a energetiky, vyhrazeno 9,1 mld. EUR.

Naproti tomu pro Gazprom představuje vytvoření jednotného trhu s plynem určitou hrozbu, neboť vzájemně propojený trh v EU umožní volný tok zemního plynu mezi jednotlivými zeměmi a tak se zvýší konkurence v dodávkách plynu. Zároveň pokud by došlo k energetické krizi, bude ruský zemní plyn dodávaný Gazpromem nahrazen jiným plynem či zdrojem, čímž se sníží účinek možného zneužívání plynu jako politického nástroje ze strany Ruska. V neposlední řadě na takto otevřený a vzájemně propojený trh EU by mohl být dodáván břidlicový plyn např. z USA či zvýšený objem zkapalněného zemního plynu z Kataru nebo jiných zemí severní Afriky, což povede k dalšímu posílení hospodářské soutěže.

Za druhé, ruskou energetickou společnost Komise podezřívá, že se snaží bránit diverzifikaci dodávek plynu do evropských zemí. To do značné míry odkazuje jednak na snahu ruského plynárenského gigantu zabránit dodavatelům ze třetích zemí (např. Kaspického regionu nebo střední Asie) v přístupu k jeho potrubí, jehož prostřednictvím by mohl být posílán neruský plyn do EU, neboť Gazprom má od roku 2006 de jure monopol na export plynu z Ruska. Zároveň to také může souviset s pokusy Gazpromu zmařit výstavbu alternativních plynovodů EU v rámci tzv. Jižního energetického koridoru. Například uzavíráním smluv s evropskými společnostmi, které jsou součástí konsorcia na výstavbu plynovodu Nabucco, o jejich účasti či zapojení v konkurenčním plynovodu South Stream.

Gazprom se totiž v tomto ohledu obává, že v případě realizace některého z plánovaných evropských plynovodů, které mají obcházet ruské teritorium, dojde ke snížení dovozu a spotřeby jeho plynu v EU. Současně s tím Rusko přijde o část finančních příjmů z prodeje plynu na evropské energetické trhy, které tvoří 75 % ruského státního rozpočtu.

Klíčovým problémem pro Gazprom je také skutečnost, že ustanovení EU proti zneužití dominantního postavení, obsažená v článku 102 Smlouvy o fungování Evropské unie, jsou mnohem širší než jejich ekvivalent v USA (antimonopolní ustanovení § 2 Shermanova zákona). Článek 102 Smlouvy o fungování Evropské unie totiž ukládá "zvláštní odpovědnost" dominantních společností působících na trhu EU respektovat hospodářskou soutěž. Vzhledem k tomu, že podíl ruské plynárenské společnosti na evropském trhu činí kolem 27 %, přičemž v řadě států střední a východní Evropy, jako Bulharsko nebo Slovensko je Gazprom prakticky monopolním dodavatelem, pak se tyto povinnosti mohou stát velmi nevýhodné.

Za třetí, podle Komise ruská společnost Gazprom údajně neférovým způsobem ovlivňuje ceny energie tím, že ceny svého plynu váže na světové ceny ropy, které v posledních letech stoupají. Jak vyplývá z odhadů Mezinárodního měnového fondu, v prvních sedmi měsících tohoto roku se průměrná cena za dodávky ruského plynu do Evropy zvýšila na 443 dolarů za 1000 m³ plynu. To je zhruba pětinásobek průměrné promptní ceny na americkém trhu s plynem, kde je trh nyní přesycen kvůli růstu produkce plynu z břidlic.

Ceny ruského plynu se v jednotlivých částech EU také liší. Zatímco smluvní cena za ruský plyn na hranici s Německem je kolem 409,7 dolarů za 1000 m³, cena ruského plynu na polské hranici se pohybuje mezi 420 a 500 dolary. Německo tak například za 1000 m³ ruského plynu zaplatí v průměru 380 dolarů, Slovensko 330 dolarů, Itálie 320 dolarů. V neposlední řadě Gazprom prodává svůj zemní plyn v různých zemích za politické ceny. To je patrné na případu Běloruska a Ukrajiny. Zatímco Bělorusko, které má k Moskvě vřelejší vztahy, platí za 1000 m³ plynu kolem 100 dolarů, Ukrajina za stejnou dodávku zaplatí přibližně 408 dolarů.

Zároveň jsou tyto fixované ceny plynu obsaženy v dlouhodobých kontraktech, které Gazprom podepisuje obvykle na dobu 25-30 let. Tyto dlouholeté smlouvy, které představují více než 70 % kontraktů v EU, navíc velmi často obsahují klauzuli "take or pay", zavazující spotřebitele odebrat ročně určité množství plynu, případně zaplatit za neodebrané množství, což je v kontextu obchodních praktik evropského trhu podmínka, která může být kvalifikována v rozporu s pravidly hospodářské soutěže.

Poslední obvinění ze strany Komise proto představuje pro Gazprom asi největší hrozbu. Neboť vzhledem k likviditě moderních trhů se zemním plynem - díky boomu břidlicového plynu a vzestupu výroby zkapalněného zemního plynu – může dojít k poklesu cen plynu a to následně povede k finanční ztrátě z prodeje. Gazprom se proto brání možnému obchodování s plynem na spotových trzích a prosazuje uzavírání dlouhodobých smluv, které napomáhají zajistit konkrétní trhy. Pomocí těchto smluv hledá Gazprom přístup ke konečnému spotřebiteli a jejich dlouhodobost umožňuje společnosti s jistotou investovat více prostředků do velkých těžebních projektů.

Výše zmíněné body šetření mohou podle Evropské komise omezovat konkurenci, a tak mohou vést k vyšším cenám a snížení bezpečnosti dodávek. V důsledku pak mohou negativně ovlivňovat evropské spotřebitele. V případě prokázání porušování pravidel hospodářské soutěže ze strany Gazpromu na energetických trzích střední a východní Evropy, hrozí ruské společnosti pokuta až ve výši 14,5 miliard dolarů, která je odvozena ze sankcí v podobě 10% ztráty ročního příjmu společnosti, která porušuje pravidla na trhu EU.

Stejně jako v roce 2011, také v tomto případě představitelé Gazpromu veškerá obvinění vznesená Evropskou komisí vůči ruské společnosti odmítli. Podle mluvčího Gazpromu Sergeje Kuprijanova je cílem vyšetřování donutit Gazprom, aby snížil ceny plynu na evropských trzích. Ruský prezident Vladimir Putin sice vyloučil možnou obchodní válku mezi EU Ruskem, nicméně Evropskou komisi obvinil ze snahy přenést vnitřní problémy regionu na Rusko. Podle Vladimira Putina je důvodem vyšetřování Gazpromu zejména obtížná finanční situace v eurozóně a snaha Evropské komise přesunout část tohoto ekonomického břemene na Rusko.

Odpověď Ruské federace na vyšetřování Gazpromu na sebe nenechala dlouho čekat. Již 11. září 2012 podepsal Vladimir Putin výnos, který má chránit zájmy ruských strategických firem v zahraničí. Dekret například od ruských firem vyžaduje, aby si nejprve od vlády zajistily souhlas, než o sobě zveřejní informace zahraničním regulátorům. Souhlas ruské vlády se bude týkat například i změn smluv nebo prodeje majetku, který mají firmy v zahraničí. Na druhou stranu výnos žádnou ruskou firmu neuvádí jmenovitě, to znamená, že vláda bude muset nejprve vypracovat seznam firem, které považuje za strategické. Zároveň zákaz ruských firem poskytovat informace bez předchozího schválení ruské vlády jejich obchodním aktivitám v zahraničí příliš nepomůže, neboť tento postoj může jednoduše vyvolat podezření, že ruské společnosti něco skrývají či tají.

Ještě předtím ruský prezident pohrozil, jako tradičně, možností reexportu části dodávek ruské ropy a zemního plynu na asijský trh, zejména do Japonska a Číny, kde chce Rusko do roku 2020 posílit svůj vliv a exportovat až 25 % svých dodávek ropy a 22 % zemního plynu. Tentokrát ovšem nezůstalo jen u slov, neboť 8. září 2012 podepsali šéf Gazpromu Alexej Miller a generální ředitel japonské Agentury pro přírodní zdroje a energie Ichiro Takahara předběžnou dohodu o spolupráci při financování projektu výstavby závodu na zkapalňování zemního plynu nedaleko Vladivostoku. Výslednou dohodu, která počítá se spuštěním závodu s kapacitou LNG kolem 10 milionů metrických tun v roce 2016 nebo 2016, stvrdil také ruský prezident V. Putin a japonský premiér Jošihiko Noda.

Dopad vyšetřování na energetické vztahy EU-Rusko

Závěrem vyvstává otázka, jaký může mít vyšetřování Gazpromu ze strany Komise dopad na energetické vztahy mezi EU a Ruskem. Podle profesora Alana Rileye se společnost Gazprom, vzhledem k výše zmíněným skutečnostem, nenachází v současné době, ale ani v následujících letech v pozici, kdy by mohla určovat pravidla hry ve vztazích s EU. Proto i nadále platí, že Evropská unie potřebuje stabilní dodávky ruského zemního plynu a naopak Gazprom potřebuje zajištění odbytu pro svůj plyn na evropských trzích, nicméně ruská plynárenská společnost bude do budoucna potřebovat Evropskou unii respektive její energetické trhy o něco více.

Lukáš Tichý
autor je interní doktorand Ústavu mezinárodních vztahů