Evropské armády v plánech politické reprezentace
Je zvláštní, i když svým způsobem pochopitelné, jak často reagují politici na praktické problémy předkládáním nových vizí. Nakonec tzv. Ústavní smlouva je toho dobrým dokladem: původní cíl zlepšit fungování Evropské unie v oblastech vymezených relativně přesně Laekenskou deklarací se během jednání Konventu změnil v – přinejmenším rétorickou – snahu postavit projekt evropské integrace na nové, ústavní základy. Ve francouzském a nizozemském referendu se ukázalo, že voliči tento velkolepý záměr příliš neocenili.

Ochotu evropských politiků přicházet s dalekosáhlými plány to však nijak neumenšilo. Dokladem je nedávná proklamace kancléřky Angely Merkelové, která před podpisem berlínské deklarace prohlásila, že Evropská unie by měla usilovat o vytvoření společné armády, jejíž první součástí by se měly stát sdílené námořní síly. Nebyla ostatně sama: v loňském listopadu přišel s nápadem na zformování stotisícové evropské armády, ovšem vázané na NATO, polský prezident Kaczynski.

Debata o evropské obranné politice jako by se pohybovala v pomyslných kruzích: návrh německé kancléřky vzdáleně upomíná na projekt Multilateral Force (MLF), který byl jedním kontroverzních bodů vnitřní agendy NATO v 60. letech. Kaczynského myšlenka se vrací ještě dále, k projektu Evropského obranného společenství z první poloviny 50. let. Není bez zajímavosti, že oba tyto projekty, na jejichž projednání a uvedení v život vynaložili ve své době politici enormní množství úsilí a politického kapitálu, nakonec skončily naprostým neúspěchem: projekt Evropského obranného společenství vetovalo v roce 1954 francouzské Národní shromáždění a kontroverze doprovázející  MLF byla jedním z důvodů, pro něž se prezident de Gaulle rozhodl opustit vojenské struktury NATO.

Evropská armáda v současné praxi
Myšlenka evropské armády má samozřejmě i soudobější předchůdce. Na počátku 90. let iniciovaly Francie a Německo vznik Eurocorps, mnohonárodního armádního sboru. Naděje, že se toto uskupení stane jádrem následně vytvořených sil EU, se však ukázaly jako liché. K francouzsko-německému tandemu se připojily pouze Belgie, Lucembursko a Španělsko. Mimo něj zůstala nejen skeptická Británie, ale také třeba proevropské Nizozemsko.

Dalším problémem byl charakter jednotek, které participující státy pro Eurocorps vyčlenily: obrněné a tankové divize příliš neodpovídaly představě o flexibilních silách schopných zasáhnout mimo teritorium členských států. Funkčním elementem tak zůstalo prakticky pouze mnohonárodní velitelství Eurocorps, jež bylo – mimo jiné – certifikováno pro řízení operací NATO.

Otázkou tedy zůstává, zda má idea společné evropské armády šanci přinést současné (a budoucí) obranné politice EU významnou přidanou hodnotu. S přihlédnutím k současnému stavu bezpečnostní a obranné politiky EU je odpověď spíše skeptická.

Předně je třeba připomenout, že politická debata, jež se odehrává mezi extrémy typu „společná zahraniční a bezpečnostní politika EU neexistuje“ a „jediným řešením současných problémů je překonání národní suverenity a vybudování společné armády“, ignoruje reálný vývoj, k němuž v této oblasti v rámci Unie v posledních letech došlo. Od roku 1999 EU cílevědomě, byť v omezeném rozsahu, posiluje svou schopnost provádět expediční vojenské operace. Na původní projekt Sil rychlé reakce EU o předpokládané síle 60000 vojáků navázala koncepce tzv. bojových skupin (EU battlegroups), uskupení o velikosti praporu (cca 1500 vojáků), jež je od 1. ledna 2007 uvedena v praktický život a která poskytuje Unii schopnost rychle zasáhnout (hypoteticky v globálním rozsahu) v konfliktech nižší intenzity. Současně od roku 2003 EU zorganizovala několik operací na podporu míru, včetně převzetí zodpovědnosti v Bosně a Hercegovině.

Problémy na cestě k akceschopným a žádoucím evropským armádám
Snaha o rychlejší rozvoj vojenských schopností Evropské unie však naráží na tři zásadní problémy. Zaprvé jde o nedostatek politické vůle výraznějším způsobem posílit obranné rozpočty členských států. Ba hůře: v některých případech, včetně České republiky, se dokonce nedaří zastavit jejich pokračující propad. Všeobecný konsensus a mj. doporučení opakovaně artikulovaná v rámci NATO, že podíl této složky národních rozpočtů by neměl poklesnout pod dvě procenta HDP, zůstává v mnoha případech spíše chimérou. Kromě navyšování obranných výdajů je nutná jejich restrukturalizace ve prospěch nákupu vojenské techniky, aplikace technologií a zejména výzkumu a vývoje.

Druhým závažným problémem je nedostatek shody mezi členskými státy v klíčových politicko-strategických otázkách, jako je vztah k USA nebo Rusku.

Konečně třetím problémem, je proměna koncepčního uvažování a obranného plánování a s nimi související vojenské akvizice. Nutnost budovat vojenské síly expedičního charakteru schopné operovat v rámci mnohonárodních sil daleko za hranicemi vlastního teritoria států vyžaduje rozsáhlé reformy ozbrojených sil, které si zase žádají zmíněný nárůst obranných výdajů. V rámci NATO je doporučovaným limitem, aby nejméně 40 % ozbrojených sil bylo schopno operačního nasazení „out of area“. Zdaleka ne všechny státy včetně České republiky toto kritérium splňují.

Evropští spojenci znají řešení, chybí politická vůle?
Faktem je, že spolupráce na úrovni vojenské politiky pokročila od konce 90. let mnohem dále než koordinace politiky zahraniční, což ilustruje jak roztržka mezi členskými státy ohledně amerického zásahu v Iráku, tak současné kontroverze kolem plánu na zapojení některých zemí do amerického systému protiraketové obrany. Zjednodušeně řečeno: jakékoliv vojenské nástroje nejsou Unii k ničemu, pokud se členské státy nejsou schopny dohodnout na jejich použití.

Představa, že se výše popsané problémy podaří v dohledné době uspokojivě vyřešit, je spíše iluzorní. Zahraniční politiky významných členských států vykazují kontinuitu po dobu několika dekád a představa, že se Británie vzdá zvláštního partnerství s USA, Francie snů o Evropě jako globální protiváze amerického vlivu nebo Polsko zdrženlivé politiky vůči Rusku, je naivní. To neznamená, že by bezpečnostní a obranná politika EU nemohla být v těchto podmínkách posílena, ale bude to vyžadovat mnohem flexibilnější přístup, než jaký nabízí projekt společné evropské armády.

Předně se jeví jako moudré pokračovat v procesech, které se vyvinuly z tzv. Základního cíle EU (European Headline Goal) z roku 1999 a které dále rozvíjí základní nástroj současného obranného plánování Unie, Headline Goal 2010. Systém založený na katalogu klíčových vojenských schopností a jejich kontinuálním zlepšování je v současné době asi nejrealističtějším způsobem posilování obranné kapacity EU.

Protože členská základna EU je stále heterogennější, jeví se jako vhodnější řešení, než je vytváření stálých společných sil, důraz na interoperabilitu a případné sdružování prostředků na nákup a provozování nákladných vojenských systémů (např. prostředků strategické letecké přepravy). Jednoduše řečeno jde o to, aby vojenské jednotky z jednotlivých členských států byly schopny spolu efektivně komunikovat a operovat, především v podmínkách bojového nasazení. To vyžaduje určitou nezbytnou míru harmonizace výcvikových metod a komunikačních a zbraňových systémů.

Harmonizace přitom neznamená unifikaci (kterou by s největší pravděpodobností vyžadoval projekt společné armády: politické konflikty, které by z tohoto požadavku vyplynuly, si je lépe nepředstavovat). Jako inspiraci lze uvést vývoj v NATO, který vedl k zavedení jednotného střeliva, aniž by to od členských států vyžadovalo nakupovat jeden typ ručních zbraní. Kromě harmonizace si lze vcelku snadno představit další kroky k posílení koheze evropských vojenských sil, např. intenzivní program zahraničních vojenských stáží na nejrůznějších úrovních (EU byla schopna vdechnout život programu meziakademických výměn, jako je Socrates/Erasmus; nemělo by být nemožné aplikovat zde získané poznatky na úroveň vojenských sil).

Bez společné politické vůle bude Evropa stále více marginalizována 
Výše popsané kroky by posílily schopnost evropských států efektivně spolupracovat při plánování a provádění vojenských operací (samozřejmě při předpokladu zvrácení negativního trendu vývoje obranných rozpočtů), aniž by oslabily flexibilitu jejich zahraničněpolitického rozhodování. Posílená akceschopnost EU by se proto nevylučovala s nadále odlišnými akcenty bezpečnostní politiky členských států, které se primárně týkají vztahu k NATO a ke Spojeným státům, kterým stále připadá pivotální role v rámci společné obrany.

Ani takové řešení samozřejmě není možné při nedostatku základní politické vůle. Ve srovnání s grandiózním projektem evropské armády se však jeví jako efektivnější a s větší nadějí na úspěch. Cílem mají být nasazeníschopné a interoperabilní armády, nikoliv evropská superarmáda.

S ohledem na nedostatečné reformy evropských národních rozpočtů a ekonomik, které jsou zpravidla velmi zatíženy rostoucími výdaji na sociální politiku, je pro posílení bezpečnostní dimenze evropské integrace a po vojenské stránce akceschopné Evropské unie politická vůle skutečně nezbytná. Jistým paradoxem přitom je, že ačkoliv se evropští občané dlouhodobě vyjadřují pro větší integraci bezpečnostních a obranných politik na úrovni Unie, neodpovídá tomu ochota jich samotných a jimi volené politické reprezentace zvýšit obranné výdaje alespoň na nejnutnější minimum.

Možným vysvětlením je mylná představa, že odsun těchto palčivých problémů na všemocný Brusel je sám o sobě vyřeší. Na rozdíl například od společné zemědělské politiky ovšem v oblasti bezpečnosti a obrany hrají prim suverénní státy a životaschopná řešení musí vycházet z jejich společné shody.

Tomáš Karásek, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy a
Jan Závěšický, Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity