Nikdo nepochybuje o potřebě navýšení obranných výdajů v Evropě. Nárůst obranné spolupráce, integrace zbrojního průmyslu a institucionální podpora pod vedením EU je pragmatickou reakcí Evropy na zhoršení bezpečnostního prostředí na jižní i východní hranici a na pochyby o budoucnosti transatlantických vztahů. Odpor amerického prezidenta k multilateralismu a společným řešením je pro Evropu nepřijatelný.

Přistupování na Trumpovu vyděračskou hru s čísly z Evropy silnějšího spojence neudělá.
Trumpův požadavek na navýšení výdajů na obranu na 2 % HDP je u Německa, Francie, Itálie a Španělska jednoduše nesplnitelný. Francie by toho díky institucionální roli armády schopná byla, ale Německo k navýšení obranných výdajů na úroveň vyšší než Rusko či Spojené království a Francie dohromady nemá politickou ani veřejnou podporu. Většina německé veřejnosti vzhledem k historickým zkušenostem rozhodně růst armády, nákup nových zbraní a použití vojenské síly nebude vnímat jako cestu k zajištění bezpečnosti, ale naopak.

K uspokojení Trumpových požadavků nizozemský premiér Mark Rutte chytře navrhl, aby americký prezident slízl všechnu smetanu za navyšování výdajů u evropských aliančních členů. Doma by to mohl lehce prodat svým voličům. To ale také neuspělo. Trumpovo nové volání po navýšení až na 4 % bylo na summitu doplněno jeho opěvováním kvality americké vojenské techniky jako té nejlepší na světě. Evropa má tedy kupovat americké zbraně. Podobné signály jsme mohli vidět na přelomu roku, kdy se z americké strany najednou vynořila kritika evropské obranné integrace zahrnující i evropský průmysl. Více evropských peněz na obranu by totiž najednou nemuselo znamenat bilaterální nákup amerických vojenských systému. Model Buy American, hlavní benefit transatlantických vztahů pro současnou transakcionalistickou americkou administrativu, by tak byl ohrožen.
Podobnou optikou můžeme vnímat i kritiku budování německo-ruského plynovodu Nord Stream 2. USA chtějí samozřejmě do Evropy dovážet vlastní zkapalněný zemní plyn. Diverzifikace dodávek plynu ze strany Evropy je na místě. Kompletní nahrazení ruského plynu americkým je nerealistické. Ten je výrazně dražší, pro jeho zkapalněnou verzi nemá Evropa dostatečnou infrastrukturu a jeho objem se ruskému zatím nevyrovná. Trump tak ale mohl otevřít jeden z citlivých sporů uvnitř EU a šťouchnout si do Německa. 

Transatlantické vztahy jsou rozhodně silnější než jedna či dvě americké administrativy, které jim tolik nepřejí. Když ale pokulhává jeden z páru, ten druhý musí zabrat o to víc. Tváři v tvář narůstající geopolitické rivalitě velkých mocností ve stylu realpolitiky 19. století by tak EU měla odpovědět silnou integrací v obranné politice po vzoru hospodářské spolupráce. Hledání synchronizace mezi EU a NATO je na místě, ale rozdílnost mezi vojensko-politickými ambicemi obou organizací ji omezuje. Malé země s již tak omezenými rozpočty by si neměly vybírat mezi plněním unijních nebo aliančních závazků.

Evropští členové NATO by měli svůj příspěvek do Severoatlantické aliance řešit jako celek i se zapojením dalších unijních členů v roli třetích zemí. Základním krokem k tomu je budování silné evropské průmyslové základny, integrace unijního obranného plánování a společné budování evropských vojenských schopností a kapacit. Vybudování silného evropského pilíře tak posílí NATO a narovná asymetrický vztah mezi USA a Evropou. Samotné nakupování americké techniky jednotlivými státy a zjednodušení transatlantické bezpečnostní debaty na obranné výdaje nestačí.

Petr Boháček
autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky (AMO)