Upřímnost a spravedlnost?
Záminkami k propuknutí násilností byly únosy izraelských vojáků – nejdříve tankisty Šalita z izraelské základny v těsném sousedství pásma Gazy (25. června) a následně únos a usmrcení několika izraelských vojáků spojené ve spojení s raketovým ostřelováním severního Izraele (12. července), které pod označením „Upřímný slib“ zorganizovalo libanonské hnutí Hizballáh. Vojenské akci  pásmu Gazy, která začala nedlouho po Šalitově únosu, předcházelo také ostřelování izraelského území jednoduchými raketami a dělostřelecká palba ze strany Izraele na území Gazy.

Na útok Hizballáhu zareagoval Izrael operací „Spravedlivá odplata“, která se zaměřila na ničení infrastruktury v Libanonu (včetně jeho severní části), mj. bombardování bejrútského mezinárodního letiště. Celá akce se neobešla bez velkých ztrát na životech civilistů, přičemž členů Hizballáhu byl mezi nimi jen zlomek. Ten na oplátku začal ještě zuřivěji ostřelovat sever Izraele a také zde začali umírat civilisté. Bojové operace nadále pokračují a počet civilních obětí stoupá.

Zatímco izraelsko-palestinských střetů a násilností bylo v uplynulých letech velké množství (přičemž Izrael je de facto považoval za svou „vnitropolitickou“ záležitost, do které nenechal nikoho zasahovat), střetů s Libanonem po roce 2000 výrazně ubylo. Znovuzapojením Libanonu do blízkovýchodního konfliktu ale výrazně narostl mezinárodní rozměr celého konfliktu. S velkým podrážděním zareagovaly okamžitě země jako Sýrie a Írán, které pojí s Libanonem či některými složkami jeho populace (hlavně Hizballáhem) silné vazby.  

Hráči
Hlavní aktéři dnešního dění – Hamás, Hizballáh a izraelská armáda se z minulosti znají velice dobře. Obě islamistické organizace mají totiž se střety s Izraelci bohaté zkušenosti. Přestože jsou stoupenci Hamásu hlavně sunnitští muslimové a Hizballáhu naopak ší´itové a mezi těmito skupinami existují i další rozdíly, mají v reálu obě organizace k sobě velmi blízko. Tou nejdůležitější spojnicí je odpor k existenci židovského státu na Blízkém východě. Obě hnutí také vznikly jako reakce na akce izraelské armády: Hizballáh se zrodil vzápětí po izraelské invazi do Libanonu v roce 1982, Hamás nabyl na síle po roce 1987, vzápětí po vypuknutí první intifády. Také kontakty mezi oběma organizacemi jsou časté, včetně setkání nejvyšších představitelů – hlavně Chálida Mašála (Hamás) a šejcha Hasana Nasrulláha (Hizballáh). Obě hnutí se vyznačují i podobnou strukturou – mají civilní a militantní křídla. Civilní se snaží pomoci konfliktem postiženým obyvatelům, militantní naopak usilují o co nejkrvavější pomstu na Izraeli.

Výzbroj Hizballáhu ani Hamásu není rozhodně zanedbatelná. Stojí však proti jedné z nejlépe vybavených a nejvíce disciplinovaných armád na světě. Ta činí z dnešního Izraele vojensko-politického hegemona v oblasti.

Až donedávna se zdálo, že se Hizballáh od ukončení vleklé libanonské občanské války v roce 1990 umírňuje a převládá v něm jeho civilní složka. Zapojil se i do libanonské politiky a stal se dokonce členem zdejší vlády. Je také fakt, že po definitivním izraelském stažení z libanonského území v roce 2000 protiizraelské operace Hizballáhu výrazně utichly.

Dnes je však vše jinak. Hizballáh obnovení útoků na Izrael odůvodnil solidaritou s Palestinci a jejich požadavky souvisejícím s vojenskou operací – v Gaze – hlavně s propuštěním řady vězněných Palestinců v izraelských věznicích.

Nikoliv drak, ale hydra
Jaká se nabízejí východiska? Snad je možné ohlédnout se na nedávné konflikty v Libanonu a snahu o jejich mírové řešení: V 80. letech se v nich angažovala OSN, USA, arabské a evropské země a podařilo se jim dosáhnout některých diplomatických úspěchů. Oproti konfliktu s Palestinci nebyl totiž Libanon válečným kolbištěm, do kterého si Izrael nenechal nikoho zasahovat. Je tak možné, že zklidnění dnešního konfliktu přijde právě ze strany mezinárodněpolitických hráčů.

Z eskalace napětí z dlouhodobého hlediska nezíská nikdo. Izraelci jako by si stále neuvědomovali, že jejich ohromná vojenská a technologická převaha bude mít jen krátkodobé mediální a psychologické dopady. Z dlouhodobého hlediska však podobné vojenské aktivity mohou uspět jen stěží. Důkazem budiž historie izraelsko-palestinského konfliktu, který se po desetiletích drtivých vojenských úderů určitě nenachází  v optimistické fázi a jeho výbušný potenciál je nadále obrovský.   

Organizace formátu Hamásu a Hizballáhu nejsou záludnými bájnými draky, jímž stačí useknout dvě až tři hlavy a vykrvácejí. Daleko více připomínají antickou hydru se kterou zápolil Herkules. Po „useknutí jejich hlav“ (zabití vůdců) se totiž objeví řada velitelů nových a také počet příznivců narůstá.

Izraelští politici a vojáci vědí i to, jak je Libanon nestabilní a polarizovaná země a jak se izraelské okupace (hlavně ta z roku 1982) podepsaly na vývoji země. Ví také, že mají v Libanonu četné spojence (hlavně v řadách maronitských křesťanů), o které je však může přístup ne nepodobný kolektivnímu trestu připravit. 
 
Výše uvedené není rozhodně popíráním principu, že Izrael či jiné státy nemají právo účinně se bránit proti terorismu, nebo že teroristické aktivity Hamásu a Hizballáhu nemají lví podíl na rozpoutání dnešního násilí. Boj proti nim se však musí demokratické země vykonávat s ohledem na civilisty, kteří nemají s teroristy nic společného a v určitých mantinelech – nejlépe mezinárodního práva. A i kdyby se tak nedělo, je určitě  možné mít na paměti známý biblický princip: „Oko za oko, zub za zub“. Ten však dnes vypadá spíš jako „oko za deset očí a zub za deset zubů“.  

Marek Čejka
autor přednáší na Fakultě sociálních studií
Masarykovy univerzity v Brně
a působí na Ústavním soudu ČR