Turecko má dlouhou tradici sekulárního a demokratického politického systému a od konce druhé světové války udržuje úzké vztahy s USA a je aktivním členem NATO. Postupné změny, které nastaly za vlády AKP téměř neovlivnily hospodářskou politiku.

Naproti tomu Irán je teokratickou zemí s ambicemi stát se regionálním hegemonem. Je také vnímán jako přední nepřítel USA a sponzor terorismu. I když disponuje obrovskými ropnými rezervami, Írán trpí vysokou mírou nezaměstnanosti (především osob mladších 24 let, kde dosahovala téměř 49,5% v roce 2007). Kvůli jadernému programu je navíc jeho ekonomika postižena sankcemi uvalenými OSN.

Írán se snaží obejít sankce a prolomit izolaci lukrativní nabídkou dodávek ropy a zemního plynu Turecku. Turecko íránskou ropu a plyn potřebuje, což obě země sbližuje. Nicméně ve vzájemných vztazích existují i značné rozpory. Především íránská snaha stát se jadernou mocností ohrožuje regionální stabilitu, což nemůže Turecko ignorovat. Stále častěji se ozývají hlasy po dalším rozvoji vlastního jaderného programu a stavbě nových jaderných elektráren (zatím funguje jen zcela nová jaderná elektrárna v Akkuyu na středomořském pobřeží).

Kurdská otázka
Obě země také sdílejí společný problém v podobě kurdské menšiny, ačkoliv ten představuje jednoznačně větší potíže pro Turecko. Nicméně dobré vztahy, které Írán udržuje jak s centrální iráckou vládou, tak s představiteli Kurdistánu vyloučily íránskou podporu nedávnému vstupu turecké armády na kurdské území. Teherán zároveň považuje PKK za teroristickou organizaci, avšak nepodporuje turecké akce proti jejím základnám na iráckém území, což nejlépe vystihuje ambivalentní postoj Íránu. Skutečná příčina může být zcela ekonomického rázu. Napětí kdekoliv na Blízkém východě zvyšuje cenu ropy – to Íránu dovoluje profitovat na turecké intervenci.

Hospodářská spolupráce
Přes rozpory, které nepřekračují běžnou „sousedskou úroveň“, nabývají na důležitosti pozitivní aspekty vzájemných vztahů. Spolupráce obou zemí má počátky v Organizaci ekonomické spolupráce (ECO), jež byla založena v roce 1985 a dnes zahrnuje 10 zemí. Nicméně mnohem větší impuls vzájemnému obchodu představoval nástup vlády víceméně islamistické AKP v Turecku. Mluvčí íránského parlamentu Gholam-Ali Haddad-Adel prohlásil, že: „Turecko a Írán jsou společně zodpovědné za osud muslimů v Palestině, Afghánistánu a Iráku“. Pomineme – li problematickou otázku náboženství, jež je častou součástí rétoriky, je Turecko pro Írán důležité jako tranzitní území pro jeho ropu a zemní plyn do Evropy.

V červenci 2007 byla podepsána dohoda o vybudování plynovodu Nabucco přes turecké území. Jeho předpokládaná délka je 3 500 kilometrů a má být schopen přepravit 40 miliard m³ plynu ročně a cena se odhaduje na 5 miliard euro. Přínos pro Turecko lze shrnout do čtyř bodů: Především napojením na plynovod budou zajištěny pravidelné dodávky zemního plynu, dále velmi výhodný výběr poplatků za tranzit. Jako třetí faktor se udává možnost vyjednat optimální cenu vlastních dodávek ropy a zemního plynu a nakonec, díky postavení největšího dodavatele zemního plynu zemím EU, bude mít Turecko možnost posílit své šance na přijetí, díky nabídce šance obejít energetickou závislost na Rusku. Především z tohoto důvodu pohlíží Rusko na celý projekt s obavami a plánuje výstavbu vlastního plynovodu po dně Černého moře.

Americké výhrady
Rusko však není jedinou zemí, která sleduje spolupráci Turecka a Íránu s obavami. Také Spojené státy vyjádřily několikrát svůj rezervovaný postoj. Podle amerického velvyslance v Turecku může plynovod Nabucco „zvrátit všechno, na čem USA spolu s Tureckem v oblasti zpřístupnění Kaspických zásob zemního plynu pracovali poslední desetiletí“. Navíc podpora Transkaspické cesty by Turecku zajistila regionální hegemonii a posílila přátelské vazby mezi jeho sousedy. Zatímco spolupráce s Íránem odsune země, jako Ázerbájdžán, na vedlejší kolej. Mnohem pravděpodobnější však je, že USA chtějí udržet Írán v izolaci a doufat, že ekonomický nátlak přinutí Teherán vzdát se jaderného programu. Spolupráce s Íránem může být začátkem roztržky mezi USA a Tureckem – turecký premiér Erdogan ostře USA odsoudil a prohlásil, že „nikdo nemá právo omezovat vztahy Ankary se zeměmi, které ji zásobují energií“ a že spolupráce bude i nadále pokračovat.

Rozvoj vzájemného obchodu
Vzájemný obchod obou zemí vzrostl z 6,7 miliard dolarů v roce 2006 na 8 miliard dolarů v roce 2007. Pro Turecko je významný dovoz paliv a íránští turisté, kteří zemi vnímají jako bránu na Západ, zatímco Írán dováží především průmyslové zboží. Dovoz zemního plynu z Íránu v objemu 27 miliónů m³ denně představuje přibližně třetinu turecké spotřeby. Pominout nelze ani dovoz elektrické energie a spolupráci na budování několika termálních a vodních elektráren s plánovaným výkonem okolo 10 GW. Rozvíjí se také vzájemná spolupráce v zemědělství.

Evidentní nárůst ekonomické spolupráce obou zemí je jednoznačně zapříčiněn sankcemi, které podvazují možnosti íránské ekonomiky. Ta trpí především nedostatkem investic do ropného sektoru a nerostné bohatství není zcela využito. Írán obecně nadsazuje význam svých dodávek energie a ani spolupráce s Tureckem není výjimkou. Turecko potřebuje zemní plyn, ale jeho možnosti nejsou omezené pouze na Írán – faktem zůstává, že íránská závislost na Turecku je mnohem významnější. Naopak členství Turecka v NATO a snaha stát se členem EU nutí Ankaru ke zvýšené opatrnosti ve vztazích s Íránskou islámskou republikou. Vliv na vztahy s USA je nicméně znatelnější, ačkoliv i tak jde pouze o část složitého komplexu, z nějž nelze vyjmout zásah turecké armády v irácké části Kurdistánu či sílící vliv islamistů na budoucí směřování Turecka.

Současná úroveň vzájemných hospodářských styků Turecka a Íránu byla ještě před několika lety nemyslitelná a nadále vykazuje předpoklady k růstu. Avšak odhadnout, zda je rostoucí ekonomická spolupráce předehrou pro užší sblížení v zahraničně-politické rovině je značně obtížné a v krátkodobém horizontu se tento scénář jeví jako problematický.

Lukáš Dyčka
Autor studuje bezpečnostní a strategická studia
na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity