Egyptská krize a geopolitika

7. února 2011  9:57
Z geopolitického pohledu jednoznačně platí, že Egypt a Suezský průplav jsou takřka synonyma. Kdykoli se něco děje v průplavu, má to dopad na Egypt, kdykoli se něco děje v Egyptě, může to mít dopad na průplav. Od okamžiku, kdy byl roku 1869 otevřen, platilo, že se jedná o mezinárodní vodní cestu, kterou mohou v době války i míru volně využívat obchodní i vojenská plavidla všech států, včetně zemí, jež jsou stranou válečného konfliktu.  

Navzdory dikci mezinárodní smlouvy však realita byla jiná, neboť vždy platilo, že zde byla mocnost, či aliance mocností, které průplav kontrolovaly a proti nim stála mocnost, či aliance mocností, které ji buď o kontrolu chtěly připravit, nebo by přivítaly, aby v této citlivé oblasti vznikly problémy. I když byl Egypt ještě formálně součástí Osmanské říše (až do jejího zapojení v I. světové válce v roce 1914), nehrála Vysoká porta, pokud jde o Suez, nikdy zásadní roli. Nejdůležitější mocností, která s kanálem spojovala své ekonomické i bezpečnostní zájmy, byla Velká Británie. A proti ní pak v různých dobách, s alespoň postranními myšlenkami, pokud jde o kanál a jeho možné (zne)užití, vystupovalo Rusko, Německo císařské i nacistické či fašistická Itálie.

Poté, co plnou kontrolu nad průplavem převzal v roce 1956 Egypt, i nadále platilo, že vodní cesta zůstala v zásadě k dispozici všem (s výjimkou Izraele), avšak jeho tehdejší kontakty se Sovětským svazem přivedly na scénu nového aktéra. Sověti začali Suez využívat nejenom pro komunikaci mezi Černým mořem a vlastními přístavy na Dálném východě, ale po roce 1961, kdy admirál Gorškov přesvědčil politbyro, že neúspěch v Karibské krizi byl ovlivněn i nedostatečně rozvinutými námořními kapacitami, se kanál stal sovětskou vstupní branou do Indického oceánu.

Jakkoli to z evropské perspektivy není patrné, je námořní přítomnost v bazénu Indického oceánu, na jehož březích přímo neležela žádná z velmocí aspirujících v novověku na postavení první globální mocnosti, námořními stratégy považována za nejdůležitější důkaz velmocenského postavení.

Sovětské aktivity v Etiopii, Somálsku, Mozambiku, Jemenu či, po konfliktu s Čínou v roce 1969 ve Vietnamu byly možností používat Suez výrazně ovlivněny.

Po arabsko-izraelské válce v roce 1967 byl kanál v důsledku egyptské blokády do roku 1975 uzavřen, přičemž se roku 1973, v průběhu tzv. jomkippurské války, stal dějištěm bojových operací. Mezinárodní provoz byl obnoven roku 1975 a z průplavu, jež byl považován za kritický bod na cestě mezi Evropou a Asií se stala standardní a bezpečná mezinárodní komunikace. Od okamžiku, kdy se ve vodách Adenského zálivu začaly množit útoky pirátů, tedy zhruba od začátku tohoto století, pak dokonce tou nejbezpečnější část námořního spojení mezi Evropou a Asií

Suez – námořní ekonomická tepna
Nejasná situace, která v těchto dnech vládne v Egyptě, již přiměla celou řadu odborníků a médií spekulovat o možných dopadech, které by na světovou ekonomiku mělo přerušení provozu v Suezu. V této souvislosti je třeba připomenout, že v průměru proplouvají Suezem tři konvoje lodí denně, každý složený z 15 – 20 plavidel, kterým cesta trvá 11 – 16 hodin. To ze Suezu tvoří nejvýznamnější uměle vybudovanou námořní komunikaci. Podle údajů, které jsou k dispozici, se tudy do Evropy dostávají zhruba dvě třetiny veškeré ropy a prochází tudy 7,5 % celkového objemu světového námořního obchodu (přičemž se na moři realizuje více než 90 % veškeré světové obchodní výměny). Jakékoli problémy v tomto citlivém bodě by proto téměř okamžitě pocítily všechny velké ekonomiky od Evropy až po dálněvýchodní Asii.

Z hlediska geopolitického však nelze redukovat význam Egypta pouze na Suez. Egypt je zdaleka nejlidnatější arabskou zemí. Z celkového počtu asi 300 milionů Arabů jich v Egyptě žije téměř 80 milionů, takže čistě matematicky je každý čtvrtý Arab Egypťan. Mimo jiné i proto není divu, že si egyptské elity nárokují postavení (alespoň) neformálního lídra arabského světa, a že situace v Egyptě tak silně rezonuje v ostatních arabských zemích

Zůstaneme-li u čísel, tak egyptská ekonomika, jež v roce 2010 podle MMF vyprodukovala 216 mld. dolarů, je pátou nejsilnější v regionu (po Turecku 729 mld.$, Saúdské Arábii 434 mld.$, Íránu 337 mld.$ a Spojených arabských emirátech 239 mld.$) a čtyřicátou největší na světě. Průměrný Egypťan se sice netěší žádnému blahobytu, ale stát má dostatek financí na udržování největších ozbrojených sil v Africe a zároveň desáté největší armády světa, čítající téměř půl milionu mužů.

Jelikož se egyptská armáda v Africe i v arabském světě těší velmi vysokému renomé, poskytuje vzdělání a výcvik značnému množství cizích důstojníků. To je dalším fenoménem, jenž může současnou egyptskou krizi rozšířit do míst, která sice jsou fyzicky vzdálená, avšak mentálně propojena. Egyptské ozbrojené síly však nepožívají úcty pouze u svých regionálních kolegů, ale těší se i respektu Spojených států. Již roku 1989 se Egypt stal, tehdy spolu s Austrálii, Izraelem, Japonskem a Jižní Koreou, součástí tzv. "major non-NATO Allies" (MNNA), tedy oficiálně uznaným spojencem USA mimo NATO. Spojené státy na modernizaci ozbrojených sil poskytují každoroční finanční pomoc ve výši přesahující 1 mld. dolarů. Pouze Izrael a Turecko, jež je však přeci jen vzdálenějším aktérem, v regionu disponují srovnatelnými ozbrojenými silami.

Mezi diskutované alternativy dalšího vývoje, která na Západě v souvislosti se současnou egyptskou krizí pochopitelně budí značné vzrušení a obavy, patří možnost obnovení egyptsko-izraelského nepřátelství. I když ani jedna z válek, kterou Egypt proti Izraeli vedl, z vojenského hlediska nedopadla dobře, přesto se porážky pokaždé podařilo přetavit do politických zisků, i když některé z nich byly dosti krátkodobé.

Po suezské krizi se z Egypta, a jeho tehdejšího vládce Gamala Násira, stal respektovaný vůdce arabského světa. Egyptské elity se však vůči ostatním Arabům, a zejména vůči Sýrii, která na čas s Egyptem vytvořila sjednocený stát, chovali způsobem, který vyvolal odpor. Prudký nárůst bohatství na ropu bohatých arabských zemí navíc rovněž zamíchal kartami politického vlivu, a to v neprospěch Egypta.

Spolupráce se Sovětským svazem, navázána po suezské krizi a utužená po katastrofální šestidenní válce, Egyptu zajistila silnou mezinárodní ochranu, ale když se ukázalo, že sovětské zbraně v rukou Egypťanů/Arabů k rozdrcení Izraele nestačí, a Egypt nedokázal získat zpět Sinaj, došlo k překvapivé změně stran. Egypt začal spolupracovat se Spojenými státy, díky dohodám z Camp Davidu získal zpět Sinaj, ale kvůli uzavření míru a navázání diplomatických styků s Izraelem se stal vyvrhelem arabského světa. Vzhledem k tomu, že stigma zrádce arabské věci však postupně vyvanulo, se však zdá, že to nakonec byla docela dobrá politická investice.

Máme tedy očekávat další arabsko-izraelskou vojenskou konfrontaci? Takový vývoj se pochopitelně zcela vyloučit nedá, avšak oproti válkám, které probíhaly ve 40. – 70. letech minulého století panuje dnes ve světě zcela jiná situace. Ať již v čele Egypta nakonec stane kdokoli, v žádném případě se nebude moci rozhodovat tak "snadno", jako svého času Násir či Sadat, kteří volili pouze mezi Moskvou a Washingtonem.

Na hladkém provozu Suezu má zájem i Čína
Další komplikací je, že na hladkém provozu suezského průplavu je dnes silně zainteresována Čína, jež tudy dopravuje část své produkce na největší spotřebitelský trh světa – do Evropské unie. Nejenom, že žádná ze současných mocností dnes na destabilizaci poměrů v této části světa nemá zájem, ale všechny by v důsledku takové situace ekonomicky i politicky tratily. Významným faktorem, jež zůstává konstantně přítomen je skutečnost, že Izraeli zůstávají zachovány jak schopnosti, tak i vůle bránit se.

Přečtěte si další původní materiály Michaela Romacova pro natoaktual.cz

Když už jsme se pustili do spekulací o možných konfrontacích a vektorech jejich teritoriálního směřování, pak je v souvislosti s Egyptem třeba připomenout, že od 18. století, kdy se země začala stavět na vlastní nohy, se Egypt zdaleka neangažoval pouze v prostoru, kde se dnes nachází Izrael. Sýrie, Hidžáz a svatá města Mekka a Medína, jež jsou nejenom středem světa islámu, ale i zdrojem nesmírného politického vlivu – a proto i geopolitickým ohniskem, Kyrenaika ležící dnes v Libyii a Súdán, jež právě prochází teritoriálním štěpením, to všechno jsou místa, která mohou začít rezonovat v srdcích i myslích Egypťanů.

Libye i Sýrie jsou, stejně jako dosud Egypt, dlouhodobě ovládány jediným člověkem, respektive rodinou, a Súdán byl minimálně do 50./60. let minulého století egyptskými elitami považován za zónu jejich exkluzivního vlivu. V tomto prostoru se, díky již zmíněné teritoriální fragmentaci, možná otevírají daleko lepší vyhlídky pro možné silové působení, které by se navíc, pokud bude zahaleno do vhodné demokratické rétoriky, mohlo setkat s pochopením ze strany Washingtonu (a možná i Bruselu), který má dlouhodobé výhrady vůči režimu prezidenta Bašíra. Vyjdeme-li ze zkušeností z konfrontace mezi USA a SSSR, pak by se takovéto angažmá mohlo stát i vhodným testem schopností Číny podporovat své vzdálené chráněnce, a takový ostrý test by mnozí odborníci jistě považovali za užitečný.

Michael Romancov
autor působí na Metropolitní univerzitě Praha

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2018

Výroční Dny NATO v Ostravě letos vidělo 220 tisíc návštěvníků.

Yankee od mariňáků

Září 2018

Premiéra amerického UH-1Y Venom, jednoho z kandidátů na přezbrojení českých vrtulníků.

Cvičení Sky Avenger

Červen 2018

Jak doplňují palivo americké stíhačky nad Českem z létajícího tankeru.

Army test u výsadkářů

Červen 2018

Pět disciplin dokonale prověří, zda by vaše fyzička stačila na přijetí do armády.