Dopad intervence NATO v Kosovu na stabilitu regionu

24. dubna 2009  10:53
Desáté výročí eskalace kosovské krize spojené s leteckými údery sil Severoatlantické aliance vůči srbsko-černohorské Svazové republice Jugoslávii umožňuje s časovým odstupem zhodnotit adekvátnost vojenského zásahu i přínosy a negativa, která s sebou ve vztahu ke stabilitě západobalkánského regionu tento zásah přinesl.  

Je však zřejmé, že většina hodnocení tohoto typu bude vykazovat vysokou míru subjektivity – od naprosté adorace leteckých úderů až po obžaloby z válečných zločinů spáchaných silami Severoatlantické aliance. Podobně nejednoznačný bude patrně i výklad dopadů intervence na další vývoj v Kosovu a s ním sousedících teritorií. Samotná vojenská intervence představovala vzhledem ke své sporné legitimitě i legalitě určité narušení mezinárodních norem, proběhla bez zmocnění Rady bezpečnosti OSN, avšak měla podpořit prosazení rezoluce vyzývající k zastavení ozbrojeného násilí v tehdejší jihosrbské provincii.

Bombardování sice nebylo nevyhnutelné…
Vojenský zásah sil Aliance však na jaře 1999 nebyl tou poslední a nevyhnutelnou variantou, o níž tehdy tak často mluvili její hlavní představitelé. Existovaly i další varianty řešení krize, jakož i diplomatické nástroje, které mohly přimět srbské vládnoucí kruhy k umírněnějšímu postupu vůči kosovsko-albánské guerille a ji podporujícímu obyvatelstvu. Jedním z nich například mohla být i pouhá hrozba znovuzavedení mezinárodních ekonomických sankcí jako dříve vůči Jugoslávii, které v první polovině 90. let přiměly srbské vedení k rezignaci na podporu jednostranně vyhlášených republik etnických Srbů v Chorvatsku a v Bosně a Hercegovině.

Srbská strana ostatně projevila v měsících, které předcházely zásahu Aliance poměrně značnou ústupnost a pod tlakem Rady bezpečnosti OSN, Kontaktní skupiny pro bývalou Jugoslávii i pod hrozbou přímé vojenské intervence souhlasila na podzim 1998 s uzavřením příměří a rozmístěním pozorovatelské mise Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Klid zbraní a eventuální politickou dohodu o budoucnosti Kosova však neakceptovala druhá strana konfliktu a z iniciativy kosovsko-albánské guerilly tak na konci roku 1998 propukly nové boje, které nakonec přiměly Severoatlantickou alianci k aktivnímu postupu.

…ale bylo logickým krokem
Intervence NATO však byla z určitého pohledu poměrně logickým krokem. Mělo-li mezinárodní společenství reprezentované výše uvedenými organizacemi k dispozici diplomatické i silové nástroje, jak přimět srbskou stranu k ústupnosti, ve vztahu ke kosovsko-albánské politické reprezentaci i bojujícím povstalcům žádným takovýmto nástrojem nedisponovalo. Bez silného nátlaku na obě znepřátelené strany bylo nereálné očekávat realizaci jakéhokoliv mezinárodního plánu na mírové urovnání krize, což ostatně potvrdila po letech i jednání obou stran sporu o budoucím statutu Kosova.

Na vzájemný antagonismus srbských i albánských představ o budoucnosti jihosrbské provincie neměla vliv ani skutečnost, že autoritativní režim Slobodana Miloševiće byl vystřídán prozápadními demokraticky orientovanými politickými elitami.

Pokud nehodlalo politické vedení rozhodujících států Severoatlantické aliance pasivně pozorovat kosovský konflikt a riskovat eventuální příliv uprchlické vlny (kvantitativně snad i srovnatelné s tou, jež doprovázela válku v Bosně a Hercegovině), muselo aktivně zasáhnout ve prospěch albánských povstalců a jejich ambicí směřujících jednoznačně k dosažení samostatnosti Kosova na srbském státu.

Migrace přímo ovlivnila stabilitu srbských sousedů
Vojenským zásahem se sice podařilo uchránit západoevropské státy od migrační albánské vlny a nežádoucích doprovodných jevů, neuchránilo je však od převzetí spoluodpovědnosti za vývoj v tomto regionu i za následné etnické čistky směřující tentokrát proti nealbánským minoritám, jimž síly Aliance nebyly schopny zabránit ani v roce 1999, ani v roce 2004. Slovanské uprchlíky z Kosova tak primárně absorbovalo Srbsko a Černá Hora, rómské uprchlíky pak sousední Makedonie.

V obou případech měla tato nucená migrace přímý vliv na stabilitu zmíněných zemí, vyhnaní kosovští Srbové podporovali a dodnes podporují na politické scéně především radikální srbské nacionalisty, v případě nevelké Makedonie i relativně malá několikatisícová uprchlická komunita kosovských Rómů zatěžovala státní rozpočet nečekanými výdaji a zvyšovala napětí mezi místními etniky. Ukončení srbské správy v Kosovu také vytvořilo ideální podmínky pro export ozbrojené formy albánské národní emancipace do sousedních oblastí.

Po vzoru Kosovské osvobozenecké armády se v regionu objevily další albánské guerillové formace, které působily jako významný destabilizující prvek. Makedonie se v roce 2001 stala dějištěm ozbrojené konfrontace s albánskými povstalci a její vedení muselo akceptovat řadu, u většinové slovanské populace nepopulárních, podmínek plynoucích z Ochridských dohod, byť nejhoršímu možnému scénáři, rozpadu státu se podařilo prozatím zabránit. Poměrně kuriózní situace nastala po roce 1999 v Preševském údolí na jihu Srbska, kde albánští radikálové využili existence demilitarizované zóny podél administrativní hranice s Kosovem k útokům na srbské bezpečnostní síly a snažili se dočasného mocenského vakua využít k repríze kosovského scénáře.

Zde však již hrozba plynoucí z potenciální uprchlické vlny vyvolané zásahem srbských sil nebyla tak kvantitativně závažná a eventuálně mohla být omezena pouze na území Kosova. Po pádu Slobodana Miloševiće navíc padl i onen morální a ideový aspekt problému a s nástupem srbských demokratů k moci souhlasila Aliance se zrušením demilitarizované zóny. Srbské bezpečnostní síly tak dostaly pomyslnou zelenou a mohly během policejně-vojenské akce během několika dnů rozbít místní albánskou osvobozeneckou armádu, tentokrát již bez tradičního černobílého obviňování z válečných zločinů a etnických čistek, zato s uznalým respektem ze strany vojenských expertů za vzorně provedenou protiguerillovou operaci.

Oba tyto případy se zdají do jisté míry být potvrzením skeptických hlasů, které se v roce 1999 ozývaly proti variantě silového řešení kosovského konfliktu ze strany Severoatlantické aliance a preferovaly umírněnější postupy při jeho řešení či alespoň minimalizaci jeho následků. Vývoj po roce 1999 potvrdil, že komplikace spojené s emancipací a radikalizací albánských minorit vně hranic albánského státu nemají jednoduchá řešení a vojenská intervence znamenala i faktické převzetí dlouhodobé odpovědnosti a s ní spojených nemalých finančních nákladů ze strany členských států NATO a EU.

Operace předznamenala přeměnu NATO
Vojenský zásah Aliance je po deseti letech třeba vnímat i v dobovém kontextu - tato organizace slavící tehdy padesát let od svého založení, se v podmínkách post-bipolárního světa nacházela na pomyslném vrcholu svého vlivu v globálním měřítku. Přijímala do svých řad první státy z tábora někdejšího protivníka z éry studené války a zároveň realizovala proces přeměny z čistě obranné aliance v bezpečnostní organizaci se širší působností.

Vojenská intervence v zájmu ochrany lidských práv byla teoreticky ideální ukázkou její důležitosti pro současnost i významu do budoucna a předkládala i raison d’etre pro 21. století. Aliance demonstrovala, navzdory nesouhlasu dvou stálých členů Rady bezpečnosti OSN, vojenským zásahem i svoji rozhodnost a jednotu, v níž byla řecko-česká diplomatická iniciativa pro ukončení leteckých úderů zanedbatelným disharmonickým prvkem.

Roztržka mezi spojenci v Alianci měla přijít až s iráckou krizí o čtyři roky později, rovněž s komplikacemi v post-konfliktní stabilizaci Kosova, které přetrvávají do současnosti, se patrně nepočítalo.

Idealismus a optimismus, jenž intervenci v počátcích doprovázel, brzy vystřídala realita kosovských poměrů a ambice na vybudování prosperující multietnické tolerantní společnosti se ukázaly v místních podmínkách jako ne zcela reálné. Aliance se v případě Kosova stala rukojmím své vlastní angažovanosti, který z obav před vyhrocením situace rezignoval na řadu původně deklarovaných cílů a vůči představitelům kosovských Albánců realizoval řadu pozoruhodných ústupků, které si ve srovnatelných případech na jiných regionálních aktérech dokázal bez většího úsilí vynutit.

Primární odpovědnost za další vývoj v Kosovu nakonec přebírá od letošního roku jménem mezinárodního společenství Evropská unie. Nejednoznačný přístup k uznání jednostranně vyhlášené kosovské samostatnosti ze strany jejích členských států však do značné míry diskredituje ideu i projekt společné zahraniční a bezpečnostní politiky a otázka působnosti unijní mise na celém kosovském teritoriu i přetrvávající působnost mise OSN jen ilustrují složitost problému, jenž nebyl ani zásahem nejmocnější vojenské organizace v dějinách před deseti lety do dnešních dnů uspokojivě vyřešen.

Richard Stojar
Autor přednáší bezpečnostní politiku a mezinárodní vztahy
na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a na Univerzitě obrany
a působí v Ústavu strategických a obranných studií Univerzity obrany v Brně.

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2018

Výroční Dny NATO v Ostravě letos vidělo 220 tisíc návštěvníků.

Yankee od mariňáků

Září 2018

Premiéra amerického UH-1Y Venom, jednoho z kandidátů na přezbrojení českých vrtulníků.

Cvičení Sky Avenger

Červen 2018

Jak doplňují palivo americké stíhačky nad Českem z létajícího tankeru.

Army test u výsadkářů

Červen 2018

Pět disciplin dokonale prověří, zda by vaše fyzička stačila na přijetí do armády.