Na rozdíl od hluboce integrovaných politik, jako je dohled nad hospodářskou soutěží na společném trhu nebo regulace zemědělství, je Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) oblastí, kde stále hrají jednoznačný prim členské státy. Může Česká republika jako relativně malý stát tuto politiku účinně ovlivňovat, nebo je odsouzena přizpůsobovat se politickým krokům, jež determinují především zájmy velkých zemí? A je reálné očekávat, že zájmy nových států ze střední a východní Evropy budou konvergovat natolik, že umožní v rámci této politiky jednotný postup?

Začněme odpovědí na druhou otázku, konkrétně poukázáním na několik statistických údajů, jež ve své podstatě vymezují mocenské mantinely vztahu mezi novými členy a Unií jako celkem. Základní údaj o poměru počtů obyvatel je vcelku povzbudivý: podíl osmi nových členů ze střední a východní Evropy na celkové populaci Unie je přibližně 16%; pokud by toto obyvatelstvo žilo v jednom státu, šlo by o zemi lidnatější než Francie nebo Británie. Tomu odpovídá i počet příslušníků ozbrojených sil, na němž se zmíněných osm zemí podílí přibližně 14% z celkového počtu těsně přesahujícího 2 miliony vojáků. Jakmile však změníme úhel pohledu a zaměříme se na ekonomické výstupy, jež je populace zkoumaných zemí schopna vyprodukovat, změní se obraz výrazně k horšímu. Podíl členů ze střední a východní Evropy na HDP Unie (v celkové výši přibližně 10 bilionů euro) se udává mezi 4 a 8 procenty (podle metodiky přepočtu). Srovnáme-li výdaje na obranu, zjistíme, že podíl pobaltských zemí, států tzv. Visegradské čtyřky a Slovinska jsou pouhá čtyři procenta. Protože úspěch současné diplomacie se do značné míry opírá o ekonomickou sílu země a v obranné politice je už dávno rozhodující nikoliv masa obyvatel, na niž je stát schopen uvalit brannou povinnost, ale výše investic do nejnovějších technologií, můžeme s jistou licencí konstatovat, že státy střední a východní Evropy se na mocenském potenciálu Evropské unie podílejí přibližně jednou dvacetinou.

To není mnoho. Samozřejmě vliv této ‚dvacetiny‘ by mohl být vzhledem např. ke geopolitické situaci těchto zemí mnohem vyšší, zejména pokud by byly schopny vystupovat v rámci unijních vyjednávání jednotně. Tento předpoklad zůstává ale zatím nenaplněn. Abstrahujeme-li od konkrétních otázek, existuje mezi osmi novými členy v otázkách zahraničně-bezpečnostní politiky dvojí postoj: Zatímco Polsko a pobaltské země se jednoznačně orientují na USA jako garanta své bezpečnosti (zejména proti případné obnovené hrozbě ze strany Ruska) a jejich politika má velice výraznou východoevropskou dimenzi, v případě České republiky, Maďarska, Slovenska a Slovinska se zdá být proamerický postoj přeci jen o něco méně výrazný a jejich bezpečnostní politika se zaměřuje spíše na region Balkánu (což souvisí např. i s odlišným chápáním významu NATO). Protože se nezdá, že by tato diference mohla být v dohledné době překonána, nezbývá než uvažovat nad individuálními možnostmi, jakými může i stát velikosti a významu České republiky unijní rozhodování o zahraničně-bezpečnostních otázkách účinně ovlivňovat.

Následující náčrt možných strategií si nečiní nárok na originalitu, ani nechce předstírat, že musí jít o návrhy za všech okolností použitelné a přínosné. Vychází nicméně ze zhodnocení dosavadních zkušeností, které noví ‚východní‘ členové EU s fungováním zahraniční a bezpečnostní politiky mají, např. z poznatků o dopadech chování Polska během ukrajinské ‚oranžové revoluce‘ nebo Česka v případě rozhodování o uvolnění sankčního režimu Unie vůči Kubě.

Strategie dlouhodobé specializace

Jako první strategii je možno zmínit dlouhodobou specializaci: protože malá země nedisponuje odborným aparátem, který jí zajistí hrát důležitou roli ve většině projednávaných otázek, nabízí se možnost specializace na specifické problémy, dané buď okolnostmi nebo vlastní volbou. Skutečnost, že ČR je vnímána i díky své činnosti v OSN jako expert v otázce porušování lidských práv na Kubě, měla při unijních vyjednáváních jednoznačně pozitivní přínos.

Vlastním zájmům unijní háv

Za druhé je třeba zmínit výhodnost prezentování problému v intencích unijních, nikoliv pouze vlastních zájmů. Polsko dlouho před dramatickým vývojem na Ukrajině předkládalo své koncepty východní politiky, ale unijní partneři mu začali naslouchat až v okamžiku, kdy problém bylo schopno prezentovat (i v souvislosti s probíhající krizí) nikoliv jako otázku obrany vlastních národních zájmů, ale jako zájem EU na podpoře hodnot jako je demokracie či právní stát. Ostatně schopnost využít krizové situace lze označit jako další z nezbytných nástrojů v inventáři zahraniční politiky malých států. 

Budování koalic

Kromě toho je v podmínkách Evropské unie naprosto nezbytná schopnost účinného budování koalic na podporu svého postoje či tématu. Že je výhodné získat na svou stranu alespoň jednu z evropských velmocí, není ani třeba zdůrazňovat. Politika coalition-building by přitom měla být natolik flexibilní, aby neznemožňovala budoucí spolupráci i s těmi, s nimiž právě soupeří o prosazení svého pohledu na věc, samozřejmě při respektování základních zájmů a zásad, z nichž zahraniční politika např. České republiky vychází.

Institucionální mechanismy spolupráce

Zmiňovat nutnost naučit se účinně využívat daných institucionálních mechanismů se jeví jako triviální, ale není radno tento základní nástroj opomíjet. Např. Polsko dokázalo během ukrajinské krize účinně využít své spolupráce s vysokým zmocněncem pro SZBP. Jinou možností je hrozba použití práva veta, zejména ve spojení s účinnou medializací – poukázat např. veřejně na skutečnost, že Česká republika je odhodlána bránit lidská práva na Kubě proti snaze o zlepšení investičních příležitostí některých států  i za cenu užití práva veta, může být účinnou strategií, po níž ani skutečné vetování návrhu nebude zapotřebí.

„Značka“ státu

Konečně je možné zmínit koncept brand state, s nímž v roce 2001 přišel Peter van Ham. Označuje jím skutečnost, že prezentace státu nabývá v současném světě na důležitosti, a to do té míry, že úspěšně vybudovaná ‚značka‘ může dokonce kompenzovat chybějící tradiční mocenské kapacity. Toto tvrzení je samozřejmě v mnoha případech sporné (např. Gruzii proti tlaku Ruska žádný ‚label‘ příliš nepomůže). Zhodnotíme-li ale situaci České republiky alespoň trochu optimisticky, uvidíme stát, který se nemusí vyrovnávat se svým postavením bývalé světové mocnosti jako Francie, není nucen řešit otázku morální viny za rozpoutání ničivého konfliktu jako Německo, necítí se být potenciálně ohrožen tradičním nepřítelem z východu jako Polsko, ani se nemusí zabývat situací svých menšin v blízkém zahraničí jako Maďarsko. Jestli má některá ze zemí střední a východní Evropy potenciál stát se v euroatlantickém prostoru i  Unii samotné tak pozitivně vnímaným aktérem, jako je např. Nizozemsko, je to právě Česká republika. Chápání zahraniční politiky jako součásti budování ‚značky‘, o níž je třeba pečovat, se v této souvislosti jeví jako veskrze pozitivní koncept a nebylo by od věci, kdyby s jeho uplatňováním začaly české politické elity cílevědomě pracovat.

Tomáš Karásek

Autor přednáší mezinárodní vztahy na Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.