Co (ne-)přinesly výsledky summitu NATO v Bukurešti?

11. dubna 2008  19:09,  aktualizováno  14.4 9:26
V Bukurešti se minulý týden uskutečnil třiadvacátý summit Severoatlantické aliance, který se do historie zapsal nejen historicky největším počtem delegátů a místem svého konání. V monstrózním paláci bývalého komunistického vůdce Rumunska Ceausesca měla politická jednání vrcholných představitelů členských států NATO poněkud zvláštní atmosféru a poněkud zvláštní jsou pak i výsledky summitu, který rozhodně nedopadl původních dle očekávání analytiků, ale ani mnoha účastnících se delegací.  

Místo očekávaných oslav francouzského návratu do vojenských struktur NATO a potvrzení dlouhodobého závazku Aliance na obnovu Afghánistánu nakonec summitu dominovaly spory o to, jak rychle a kam až se má Aliance rozšířit a jak se přitom vyrovnat se stále asertivnějším Ruskem. 

V otázce rozšíření byla nakonec shoda nalezena jen na pozvánce Albánie a Chorvatska. Členství Makedonie víceméně dle očekávání zablokovalo Řecko, neboť ani v Bukurešti se obě země nebyly schopné dohodnout na vzájemně akceptovatelném názvu této bývalé jugoslávské republiky.

Lze však alespoň doufat, že na summitu projevená ochota Makedonie vzdát se používání symbolů z doby Alexandra Velikého bude do budoucna chápána jako jasný signál, že nehrozí dobrodružná politika podrývající regionální stabilitu. Snad i Řecko proto časem pochopí, že jako člen NATO by Makedonie o ničem takovém nemohla ani uvažovat.

Mnohem závažnější dopady na budoucí vývoj celé Aliance a její vnitřní i vnější vztahy však bude mít otázka (ne-)členství Gruzie a Ukrajiny. Z hlediska vnitřních vztahů se totiž na v Bukurešti střetly dva fundamentálně odlišné pohledy na otázku rychlosti rozšíření a konečné hranice NATO. Spojené státy a státy bývalého východního bloku se jasně postavily za okamžitou nabídku „Akční plán členství" (MAP) oběma post-sovětským republikám, a to i přes jednoznačně deklarovaný negativní postoj Ruska.

Naopak značná část představitelů západoevropských států se postavila proti a zdaleka přitom nešlo jen o v médiích nejčastěji probírané „nein/non“ ze strany Angely Merkelové a Nicolase Sarkozyho. Proti dalšímu rychlému rozšíření směrem na Východ se postavili i představitelé Itálie, Španělska a Belgie a poměrně skeptický postoj zaujala i delegace Velké Británie.

Tábory zastánců i odpůrců rychlého rozšiřovaní NATO sice dlouze debatovali o (ne-)připraveností Gruzie a Ukrajiny ve vojenských a politických záležitostech,  klíčovým problémem však byla zejména neschopnost evropských členů Aliance zaujmout jasné společné stanovisko vůči Rusku. Mnohé západoevropské země v podstatě vyjádřily pochopení pro ruský odpor k dalšímu rozšíření NATO směrem na východ, zatímco východoevropské země jakékoliv ústupky Moskvě vnímají jako přiznání práva veta nečlenovi Aliance, vůči jehož stále hlasitěji proklamovaným vojenským a politickým ambicím jsou navíc z historických důvodů značně podezíravé. Západní část Evropy se tedy de facto snaží vyhnout dalším střetům s Moskvou, zatímco východní část neshody s Ruskem považuje za něco, k čemu již dlouho dochází a čemu je nutno se jednoznačně postavit.

Na rozdíl od minulých summitů se nakonec v Bukurešti Spojeným státům nepodařilo přimět západoevropské spojence k dohodě ve všech klíčových oblastech. Z hlediska budoucnosti NATO je sice velice pozitivní shoda členů Aliance o nutnosti dotáhnout společné úsilí o stabilizaci a rekonstrukci Afghánistánu do zdárného konce, čemuž snad napomůže i deklarovaná vůle Francie stát se opět plnoprávným členem vojenských struktur Aliance.

Plusové znaménko z hlediska budoucnosti NATO jako celku (a ještě více z hlediska budoucnosti současné vládnoucí koalice v České republice) je nutno přiznat i závěrům summitu týkající se vzniku jednotné protiraketové obrany pro celou Alianci takovým způsobem, aby do ní bylo možné zapojit i komponenty amerického systému protiraketové obrany, včetně potencionálního radaru v Česku a protiraket v Polsku. 

V Bukurešti se však vůbec nepodařilo najít shodu ohledně budoucí podoby Aliance, a to nejen v rovině geografické, ale ani v rovině politické a bezpečnostní. Spory ohledně rychlosti a hranic dalšího rozšiřování NATO totiž v konečném důsledku nevyhnutelně povedou k debatě o smyslu a fungování celé Aliance. Jinak řečeno, na dalších summitech budou muset členské státy hledat shodu na tom, zda NATO má i nadále být zejména vojenskou a kolektivně-obrannou aliancí, anebo spíše politickým klubem demokratických států v transatlantické oblasti.

Oldřich Bureš
Autor působí na Metropolitní univerzitě Praha

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2018

Výroční Dny NATO v Ostravě letos vidělo 220 tisíc návštěvníků.

Yankee od mariňáků

Září 2018

Premiéra amerického UH-1Y Venom, jednoho z kandidátů na přezbrojení českých vrtulníků.

Cvičení Sky Avenger

Červen 2018

Jak doplňují palivo americké stíhačky nad Českem z létajícího tankeru.

Army test u výsadkářů

Červen 2018

Pět disciplin dokonale prověří, zda by vaše fyzička stačila na přijetí do armády.