NATO a Střední východ
Poslední summity NATO věnovaly část své agendy regionům Středního východu, nebo dokonce „širšímu Střednímu východu“ a NATO má dnes vůči této oblasti v rukou určité institucionální instrumenty, ze kterých vyniká Rozšířený Středomořský dialog, nebo Istanbulská iniciativa pro spolupráci. K samotnému emocionálnímu jádru konfliktního potenciálu v oblasti tzv. „užšího Středního východu", tedy k problematice arabsko-izraelského sporu, se NATO zvyklo vyjadřovat spíše nepřímo.

Zvýšený zájem o toto téma ze strany Aliance přišel po 11. září 2001, když pod hlavičkou NATO začala operace Aktivní úsilí („Active Endavour“) ve Středozemním moři, na které se účastní vojenské lodě, letadla i ponorky. Byla to vlastně první významná „karanténní“ vojenská operace Aliance zaměřená proti průniku terorismu ze Středního východu do evropské oblasti NATO.

NATO a „užší“ Střední východ
Jestli za „užší“ Střední východ považujeme oblast arabsko-izraelského konfliktu, pak by urovnání tohoto dlouhodobého sporu pomohlo poukázat na mnohem hlubší komplikace v tomto regionu, protože tyto problémy jsou dnes postaveny spíše ve stínu arabsko-izraelského sporu. Úplně nová dimenze účasti NATO při hledání východiska z neúspěšných dohod mezi Palestinci a Izraelci byla otevřena v uplynulých dvou letech. Začalo se „pokusně“ mluvit o členství Izraele v NATO.

S analýzou přínosu takového řešení přišla nejdřív prestižní španělská Nadace pro analýzy a sociální studie představovaná bývalým španělským premiérem a velkým příznivcem NATO José María Aznarem. Ten už před koncem roku 2005 ve Washingtonu představil projekt rozšíření NATO o všechny demokratické státy světa, které jsou ochotny sdílet břímě boje proti islamistickému terorismu. Jako přední kandidáty na členství označil Austrálii, Japonsko a Izrael. Aznarův návrh ve vztahu členství Izraele v NATO vzápětí podpořil i Ronald Asmus, vlivný americký analytik dobře známý na Slovensku i v České republice. Z jeho argumentace se dají vyvodit tři podstatné závěry:

• Izrael je jediný plně demokratický stát na Středním východě a NATO by nemělo zahodit příležitost získat v něm smluvního spojence. • USA převzali nad Izraelem už i tak bezpečnostní garance a členství Izraele v NATO tak jenom institucionalizuje už existující stav de facto. • Izrael by se stal součástí kolektivní obrany NATO, čím by se už předem eliminovali naděje nepřátelského prostředí na zničení tohoto státu. To by umožnilo začít řešit skutečné problémy Středního východu, které jsou omnoho hlubší, než je arabsko-izraelský konflikt.

Slabá místa v teorii rozšíření NATO o Izrael
Aliance dnes čelí podobnému dilematu jako EU: rozšiřovat nebo prohlubovat? Nebo jedno i druhé? Na rozdíl od EU má však NATO jednu obrovskou výhodu: je to mezinárodní a ne součastně i nadnárodní organizace. Specificky integrace Izraele do NATO ale bude v některých členských krajinách chápána spíše jako nevýhoda.
Prvním a základním deficitem je hrozba polarizace mezi „Západem“ a arabským světem. Toho se některé evropské země NATO leknou a integraci Izraele jednoduše odmítnou. Na čele protiizraelské iniciativy bude paradoxně bývalý izraelský spojenec – Francie.

Druhým problémem je reakce samotného Izraele. Izraelští politici, kromě jiných zejména ministryně zahraničních věcí Cipi Livniová, považují členství země v NATO sice za představitelné, ale jsou k této možnosti velice rezervovaní. Ve vojenských kruzích toto paradigma izraelské bezpečnosti pro 21. století naráží na odpor. Proč?

Izrael stejně udržuje s NATO strategické partnerství, které v roce 2005 přišel do Tel Avivu potvrdit i generální tajemník Jaap de Hoop Scheffer. Izrael je navíc vojenský soběstačný a jako nečlenský stát NATO používá autonomii při odvetných vojenských akcích proti palestinským Arabům. Členstvím v NATO by se dostal pod tlak a monitoring ze strany některých členských zemí NATO, které s arabským světem udržují nadstandardní vztahy.

Navíc, Izrael je podle všeho nukleární velmoc, jen mu zatím vyhovuje, aby svůj jaderní status odmítal potvrdit, či vyvrátit. Jako odstrašení vůči masivnímu arabskému útoku to prozatím byla dobrá taktika. V případě členství v NATO by však musel svým spojencům „odkrýt karty“.
Izraelci se zřejmě plně nespolehnou na článek č. 5 Smlouvy o NATO. Izrael má ve své obranné strategii zakomponované preventivní údery, které si část světa ráda vysvětlí jako „agresi“. Některé země NATO by pak v konfliktu mezi Izraelem a arabskou stranou jednoduše odmítly jednat podle článku č. 5, protože by situaci svého spojence nepovažovaly za napadení druhou stranou.

Globální rozšíření NATO a zejména integrace Izraele jako příspěvek Aliance ke stabilnímu Střednímu východu je tedy více teorií než reálnou možností. Pro Střední východ by takový krok byl ale ideálním východiskem pro to, aby se začali řešit skutečné problémy Středního východu, které jsou dlouhodobě kamuflované arabsko-izraelským konfliktem.

Ivo Samson
Výskumné centrum Slovenskej spoločnosti pre zahraničnú politiku