Nutno poznamenat, že project J-20 zapadá a doplňuje mnohem širší čínskou snahu o modernizaci ozbrojených sil, jako další příklady můžeme uvést protilodní balistickou raketu Tung-Feng 21 schopnou zničit letadlové lodě na velkou dálku, vojenskou orbitální stanici a intenzivní práci na vlastní letadlové lodi.

Čínský letecký průmysl byl po druhé světové válce budován pro stavbu rozsáhlých sérií bojových letounů vzešlých z licenční výroby poskytnuté Sovětským svazem. Slibná spolupráce mezi oběma zeměmi ale byla v 60. létech přerušena a Čínská lidová republika tak musela nastoupit vlastní cestu. Na základech tehdy vyráběných typů postupně vznikalo množství vlastních nelicencovaných modifikací, které byly následně přijaty nejen do výzbroje čínských ozbrojených sil, ale také do některých asijských a afrických letectev.

Situace se začala měnit na přelomu 80. a 90. kdy byla obnovena spolupráce nejen s Ruskem, ale i západními zeměmi. V oblasti vojenského letectva bylo nakoupeno množství nadzvukových letounů řady Suchoj Su-27, dojednána byla i jejich licenční výroba. Čína ale nehodlala rezignovat na vlastní vývoj a stavbu letounů všech kategorií, a tak logicky zvolila cestu postupného růstu svých schopností. Nakupovány byly nejen nové technologie, ale rozvíjela se i spolupráce s výzkumnými pracovišti a výrobními podniky například v Rusku. Navíc přední světoví letečtí výrobci zřídili pro civilní programy své filiálky přímo v Číně.

Tyto skutečnosti vytvořily ideální předpoklady pro akceleraci vlastního vývoje a výroby nejen bojových letounů. Na počátku nového tisíciletí tak byl zařazen do výzbroje víceúčelový stíhač J-10, spolu s Pákistánem je vyráběn letoun JF-17, na základech licenční stavby Su-27 pak vznikají vlastní deriváty J-11 a J-15. Čína chce ale v budoucnu držet krok i v oblasti víceúčelových bojových letounů tzv. páté generace, vyznačujících se mimo jiné minimalizovanou radarovou odrazivou plochou a schopností dlouhodobého nadzvukového letu bez nutnosti použití přídavného spalování. Zahájila tedy vývoj nového stroje, jenž se měl stát protiváhou americkému letounu F-22 Raptor a také ruskému programu PAK FA, v rámci něhož později vznikl typ Suchoj T-50.

Projekt 718, pro který se v zahraničí vžilo označení J-XX, byl spuštěn koncem 90. let. Komise posuzovala návrhy od dvou týmů, z nichž jeden byl veden společností Shenyang Aerospace Corporation - SAC, druhý naopak Chengdu Aerospace Corporation – CAC. V srpnu 2008 pak bylo oznámeno, že zvítězil návrh konsorcia CAC, naopak SAC byl určen hlavním subkontraktorem. Ten představoval poměrně velký jednomístný dvoumotorový stroj s kachními plochami, lichoběžníkovým křídlem a motýlkovými plovoucími svislými ocasními plochami.

V květnu 2010 byla oficiálně potvrzena stavba prototypů, jež vznikaly ve výrobním závodě č. 132 v Chengdu. V období loňských vánočních svátků první prototyp zahájil pojíždění zkoušky, aby se 11. ledna letošního roku poprvé vznesl do vzduchu. Jeho druhý let se uskutečnil až 17. dubna.

Přestože oficiálně nebyly o novém stroji uvolněny žádné technické informace, lze alespoň základní údaje odvodit z publikovaných fotografií i videozáběrů. Čínští konstruktéři očividně pečlivě studovali zejména vyvíjené americké a ruské stroje, z nichž některými řešeními se inspirovali i při konstrukci J-20. Velký rozvor podvozku pak dává tušit v tomto prostoru umístění rozměrné zbraňové šachty. Zřejmá je snaha o co nejmenší efektivní radarovou odrazivou plochu (RCS) stroje, jak dokládají například "zubaté" kryty podvozku. V kontrastu s tím jsou ale v zadní části trupu umístěny stabilizační kýlové plochy i kachní plochy na přídi, jež sice zlepšují manévrovatelnost letounu, na druhé straně RCS zvyšují. S jistotou lze tedy vyvodit, že J-20 v oblasti RCS nedosahuje takových parametrů jako stroj T-50, o F-22, jenž je v tomto ohledu nejlepším, ani nemluvě. Čínští konstruktéři se tedy snažili o dosažení co nejmenší RCS při zaměření z předního směru. Mezi motory je umístěna výklopná schránka s dvojicí brzdicích padáků. Vstupy vzduchu využívají prvky DSI (Diverterless Supersonic Inlet), které zabraňují nasátí mezní vrstvy vzduchu při nadzvukovém letu a jsou také vhodné pro dlouhodobý let nadzvukovou rychlostí. Toto řešení je známo také z vyvíjeného amerického F-35, Čína jej již aplikovala na strojích FC-1.

Co ale nevíme je, zda je předvedený stroj skutečným prototypem, či jen technologickým demonstrátorem. V tomto případě by se pak výsledná podoba sériového stroje mohla podstatně lišit, popřípadě by k sériové výrobě vůbec nemuselo dojít a získané poznatky by byly využity u jiných typů letounů. Stejná neznámá například panuje i v otázce podílu kompozitních materiálů v konstrukci stroje či aplikaci absorpčních nátěrů.

Další otázkou je použití motorů v letounu J-20. Je známo, že Čína již delší dobu vyvíjí a snaží se pro své nadzvukové letouny vyrábět motory s přídavným spalováním vlastní konstrukce. Bohužel, v této oblasti se ale stále potýká s vážnými problémy. Například první série "domácích" stíhacích J-11B byla vybavena čínskými motory WS-10A. Ty však trpěly značnou poruchovostí a malou životností a tak byly všechny tyto letouny krátce po zařazení do služby na delší čas uzemněny. Nicméně podle některých zpráv se již podařilo potíže odstranit a stroje již byly uvolněny do běžného provozu. Lze tedy předpokládat, že právě tyto motory pohánějí první stroj J-20. Jisté je, že instalované motory v první fázi zkoušek nejsou vybaveny vektorovatelnými tryskami. Ty by měly mít až jednotky WS-10G o odhadovaném maximálním tahu s přídavným spalováním kolem 150 kN i nové WS-15, jež mají mít maximální tah ještě o přibližně 30 kN vyšší.

Na poli avioniky je situace diametrálně odlišná. Nové čínské bojové letouny jsou standardně osazeny víceúčelovými displeji domácí výroby a v tomto ani J-20 není výjimkou. Řada dalších systémů, jež by mohly být do J-20 integrovány, již nějaký čas prochází zkouškami například na stíhacím letounu J-10B. V první řadě jde o radiolokátor s elektronickým vychylováním paprsku, známý jako typ 1475 / KLJ-5, přilbový průhledový indikátor či nová škála protiletadlových řízených střel, z nichž stojí za zmínku nový radiolokačně naváděný typ PL-12 umožňující sestřelit protivníka na vzdálenost několik desítek kilometrů. Tato zbraň svými parametry snese srovnání s ruským typem R-77 či americkým AIM-120C Amraam, jež tvoří hlavní typ protiletadlové střely letounů Suchoj T-50 nebo F-22A Raptor. Vyvíjena je i celá plejáda přesně naváděné protizemní munice.

Ze současné typové skladby čínského letectva pak lze usuzovat, že nové sériové stroje by v budoucnu mohly ve výzbroji nahradit přepadové stíhací J-8 i stíhací-bombardovací JH-7 různých verzí a výrazně tak přispět k prosazování čínských zájmů v oblasti Jihočínského moře a západního Pacifiku. Je pravděpodobné, že Čína by později mohla nabízet letoun i některým zahraničním zákazníkům. Jak sdělil během rozhovoru v čínské státní televizi v listopadu 2009 zástupce velitele čínského letectva generál He Weirong, první stroje by měly být v operačním provozu někdy mezi léty 2017-2019.

Jan Čadil
autor je šéfredaktorem měsíčníku Letectví & Kosmonautika