Ačkoli debata o civilně-vojenské spolupráci – tedy o spolupráci složek vojenských (od úrovně vojáků, sřed jednotky až po celé instituce typu NATO) a ne-vojenských (civilních osob, jednotlivců v místě operace, samosprávy, mezinárodních institucí,...) – není nijak nová, až v souvislosti s afghánskou misí a její širokospektrálností nabrala potřebný spád a její význam se rozšířil. Právě v Afghánistánu totiž začalo být desítkám spolupracujících zemí a institucí jasné, že s čistě vojenskými kapacitami si v novodobých misích tohoto typu nevystačí.

Střet světů

Zásadní výzvy, které před civilně-vojenskou spoluprací jakožto mytologickou chimérou stojí a nutí nás se jí zabývat, jsou v zásadě dvě a jsou logické: za prvé, zapojené strany mají o spolupráci jiné, zpravidla vzájemně se vylučující představy (všichni chtějí koordinovat, nikdo nechce být koordinován), a za druhé, stále (proto) chybí dostatečně rozvinutý koncept takové spolupráce a z toho vyplývající nástroje (například právní zakotvení).

Čtyři roviny chiméry

Civilně-vojenská spolupráce (kterou v alianční terminologii najdeme jako Comprehensive Approach, čímž různé názvosloví rozhodně není vyčerpáno) je široký pojem, který v sobě někdy zmatečně spojuje různé roviny. Od té nejnižší až po tu nejvyšší je lze rozdělit na čtyři základní, na něž se postupně podíváme v kontextu České republiky.

Na té nejnižší úrovni jde o spolupráci vojáků a místních civilistů na území operace (např. koordinace jednotky s místní samosprávou), na vyšší úrovni o spolupráci vojáků a nevládních aktérů na území operace (například humanitárních organizací), na třetí úrovni o spolupráci vojenských a civilních složek v rámci jednotek/institucí (př. koncept provinčních rekonstrukčních týmů – PRT) a konečně na té nejvyšší rovině o spolupráci mezi institucemi (př. ministerstvo obrany s ministerstvem zahraničí, NATO s EU, OSN, atp.).

(Nejen) české problémy

Rovina první, v níž je tedy civilní složka plně integrována do té vojenské, je zcela v kompetenci armády, zajišťují ji vojenské jednotky s označením CIMIC a její činnost je podřízena operačnímu úkolu jednotky. Koncepčně je tato rovina nejméně problematická, protože jsou v ní úkoly, kompetence i cíle jasně stanoveny. Debatovat je možné o efektivnosti a konkrétním provedení takové spolupráce v určité operaci.

Druhá rovina je problematičtější, protože s cílovou skupinou (místní obyvatelstvo) už mají pracovat dvě rozdílné entity, vojenská (armáda) a civilní (humanitární organizace), které se navzájem ke splnění cíle zpravidla potřebují, ale do spolupráce se nehrnou, každá ze svých důvodů – ať už proto, že přítomnost armády těmto organizacím "kazí pověst" nestranného aktéra a ty s ní neumí komunikovat, nebo opačně, protože armáda neví, jak k nim přistupovat. Tato chiméra se ale postupně mění, armáda jednotky systematicky na spolupráci s těmito organizacemi v místě nasazení připravuje a objevuje se konečně i volání po tom, aby tato spolupráce byla navázána a udržována i v době mimo operace. Ideálním řešením by bylo, aby byl dialog ohledně úkolů či kompetencí oboustranně nastaven automaticky, aby neprobíhal až na místě a z donucení okolnostmi. Středisko CIMIC české armády takto s některými organizacemi již spolupracuje.

Třetí rovina je v souvislosti s Afghánistánem asi nejdiskutovanější, protože se jednak v rámci "konceptu" provinčních rekonstrukčních týmů (PRT) objevila nově, a jednak se s ní najednou vypořádává množství zemí, které jsou do operace ISAF zapojeny, včetně České republiky. Debata o tomto tématu je v ČR potřebná a má smysl ze svou důvodů: za prvé jde pro českou diplomacii o zcela novou zkušenost, kterou je třeba nějak uchopit, a za druhé proto, že PRT nejsou jednotným konceptem a každá země k němu přistupuje jinak.

Zde je třeba předeslat, že český PRT v Afghánistánu odvedl a odvádí velký kus práce. A jakkoli se objevuje stále více názorů v tom smyslu, že koncept PRT – v té formě, jak byl, resp. nebyl nastaven pro Afghánistán – je passé, vyplynuly z něho pro třetí rovinu civilně-vojenské spolupráce na české úrovni poznatky, které má cenu zohlednit, aby se jakákoli případná budoucí forma takové spolupráce zefektivnila a přispěla k většímu úspěchu celkové mise i obrazu ČR v zahraničí.

Jako problém na této rovině se u nás ukázal nedostatek civilních expertů, čili problém rekrutace dostatečného počtu dostatečně kvalifikovaných osob. Jednak je jich tedy nedostatek, a jednak ti, které se vybrat a vyslat podařilo, byli velmi mladí, což může mj. na místě ve spolupráci s místními působit přirozené problémy a za což byla ČR dokonce kritizována. Vysvětlení proč to tak je, se nabízí hned dvě a není mezi nimi to, že by ČR měla málo vhodných kandidátů, kteří musejí splnit množství podmínek (odbornost, jazyk, zdravotní stav,…).

Jednak vázne výběr kandidátů, chybí systematická práce s cílovou skupinou expertů, resp. s "poolem" vhodných kandidátů a jeho rozšiřování (o čemž mj. mluví i Bílá kniha o obraně). Byla sice zmodernizována databáze národního kontaktního místa, ale to zatím očekávaný efekt nepřineslo a inspiraci lze možná čerpat i z jiných modelů takových rekrutačních procesů (EU, OBSE).

I když už se experti najdou, ukazuje se, že nejsou dostatečně motivováni, což souvisí i s právním rámcem jejich vyslání. Do hry vstupují faktory jako rodina, pojištění, záskok během nepřítomnosti u zaměstnavatele, možnost návratu na původní pracovní pozici či šířeji chybějící perspektivy uplatnění po návratu atp. Tyto otázky řeší nejen civilisté najímaní ministerstvem zahraničí, ale překvapivě i civilisté – zaměstnanci resortu obrany. Těžko bude možné přijít s jedním jednoduchým návodem či řešením, ale minimálně je třeba tyto otázky brát v potaz při přípravě procesu rekrutace, zvláště ve chvíli, kdy s nedostatkem expertů pro civilní mise začíná bojovat i Evropská unie.

Druhým možným vysvětlením nedostatku civilních expertů je obtížnost takové práce, resp. spolupráce na místě. Téměř dokonalým příkladem chiméry (ať už v mytologickém či biologickém slova smyslu) je pak spolupráce civilních a vojenských složek v rámci jednoho týmu, v případě Afghánistánu oněch PRT. S nadsázkou lze říci, že jde opravdu o tým složený z buněk, které nemají všechny stejnou genetickou informaci. Pro civilisty je těžké se v armádním prostředí pohybovat, vojáci vnímají civilisty jako neorganický prvek. Mají rozdílné úkoly, fungování, způsoby práce, způsoby řízení atp., což představuje výzvu civilní i vojenskou pro všechny země, nejen pro ČR. Čili vedle přípravy na působení v krizové oblasti (které se daří více méně standardizovat, viz kurzy přípravy civilních pracovníků před výjezdem do mise či spolupráce Diplomatické akademie MZV a Vojenské akademie MO na tomto poli) je klíčová příprava na vzájemnou spolupráci "civilů" a vojáků.

Na to pochopitelně nestačí teorie, co skutečně chybí je možnost nacvičit si takové fungování (orientace ve struktuře velení, procesů schvalování) či dokonce možnost setkat se s představiteli kontingentu před výjezdem do mise (což si ti čeští experti, jimž se to podařilo, velmi pochvalovali). O způsobech spolupráce by také nové uchazeče mohli školit ti, kteří si už misí prošli, což se zatím rovněž neděje a byl by to další ze způsobů, jak využít jejich zkušenosti. Civilně-vojenská spolupráce na této rovině samozřejmě není jen o schopnosti na místě spolupracovat, ale o celkovém nastavení postupů spolupráce tak, aby mohla fungovat nikoli na bázi osobních vztahů (jak se to nezřídka děje a je komplikováno různou rychlostí střídaní vojenských a civilních částí kontingentu). Každopádně současný stav vzájemné spolupráce, ztížený náročností prostředí, činí z práce civilního experta jednu z nejnáročnějších vůbec, což v důsledku vede k tomu, že se do ní experti nehrnou.

Čtvrtá rovina

Spolupráce na úrovni institucí, ať už uvnitř státu nebo mezinárodně, tvoří samostatnou kapitolu civilně-vojenské spolupráce – byť v ní volně pokračuje leitmotiv vojensko-civilní rivality z předchozích dvou rovin, manifestuje se trochu jinak.

Na vnitrostátní úrovni jde zejména o spolupráci mezi ministerstvem zahraničí a obrany, a to od úrovně přípravy strategických dokumentů, až po přípravu účastníků mise a už naznačenou spolupráci v místě operace v podobě nastavení postupů a samotné realizace. To není téma unikátní pro Českou republiku, tuto rivalitu nalezneme leckde, nicméně i zde bychom do debaty mohli přispět s prvními vlaštovkami, například zmíněná spolupráce Diplomatické akademie a Vojenské akademie, realizace certifikačního výcviku pro civilní zaměstnance NATO atp.

V konečném důsledku je tato rovina mnohem širší než primárně vztah obrana-zahraničí, týká se i zapojení institucí policejních, ekonomických či soudních.

Pověstným "slonem v místnosti", jak říkají anglosasové, je v případě civilně-vojenské spolupráce v této čtvrté rovině vztah NATO a Evropské unie, který je téměř na samostatné pojednání.

Evropská unie má ideální civilní kapacity na realizaci rekonstrukčních a stabilizačních aspektů bezpečnostních operací, NATO má zase ideální kapacity na realizaci jejich vojenských aspektů. EU pošilhává po vojenských schopnostech, i když zatím není jasné, jak silné by měly být. NATO zase pokukuje po těch civilních schopnostech, a to zejména v reakci na nepříliš fungující civilně-vojenskou spolupráci s EU. O posílení civilních schopností NATO stojí například USA (chtějí NATO jako silného hráče na poli krizového řízení) a Turecko (není v EU), naopak tolik přesvědčena o nich není třeba Francie (duplikace s kapacitami EU). Výsledkem těchto rozdílných představ byl konsenzus ze summitu v Lisabonu, kdy Aliance začala hovořit o získání "omezených" civilních kapacit, tedy ve smyslu přípravy schopnosti spolupráce s jinou organizací či členskými státy na tomto poli.

Spolupráce s EU se nabízí, šíři jejích kapacit (politické, ekonomické, humanitární...) těžko může jiná mezinárodní organizace konkurovat. Jestli je tuto formu civilně-vojenské spolupráce podaří naplnit, toť již otázkou politickou, nikoli technickou.

Závěr: Vycvičme si chiméru k obrazu svému

Důvodem, proč se tématem civilně-vojenské spolupráce zabýváme, je panující shoda v tom, že se bez ní neobejdeme, a v budoucnu bude potřeba patrně ještě více než v minulosti. A že v rámci této chiméry bude už z její podstaty docházet k třenicím, také asi očekávali všichni.

Nyní se Česká republika, NATO a další dostávají – zejména díky Afghánistánu – do unikátní situace, kdy mají nejen představu o tom, co bude nutné, ale zároveň disponují už i zkušenostmi, které je potřeba reflektovat a stavět na nich dále.

Obecnou cestou vpřed na poli civilně-vojenské spolupráce by mohla být výměna zkušeností ve všech uvedených rovinách a spolupráce s dalšími zeměmi. I když Česká republika v porovnání s jinými hráči možná zaostává a může se leccos naučit v rovině konceptualizace, tak v praktické rovině již získala zkušenosti, které lze sdílet.

Zároveň je potřeba aktivně sledovat vývoj na tomto poli nejen z hlediska jednotlivých států, ale právě na úrovni institucí (NATO, EU, OSN) a hledat pro ČR roli v tomto trendu rostoucího počtu aktérů do civilně-vojenské spolupráce. Chiméra tedy utěšeně roste, ale budeme ji potřebovat.

Petr Zlatohlávek
Jagello 2000 - Informační centrum o NATO v Praze