Chicago: takový normální summit

4. června 2012  15:49
Schůzka Severoatlantické rady na úrovni hlav států a vlád, jež proběhla ve dnech 20. a 21. května v illinoiském Chicagu, byla prvním aliančním summitem konaným na území Spojených států po třinácti letech. Nejdůležitější členská země hostila summit NATO naposledy v roce 1999. Ten řešil především právě probíhající kosovskou operaci, první kolo rozšíření o postkomunistické státy střední Evropy a (zdaleka ne poprvé a zdaleka ne naposledy) rozevírající se propast ve vojenských schopnostech mezi členy Aliance.  
Summit NATO v Chicagu | foto: NATO Photos

Od té doby se alianční summity konaly v několika evropských městech, mezi jinými i v Praze, Rize a Bukurešti s cílem symbolicky potvrdit teritoriální expanzi NATO na východ a demonstrovat začlenění nových členů mezi staré alianční země. V poslední době se však ukazuje, že pokud se někde potřebuje Aliance zviditelnit, obhájit svou existenci a pozitivně se prezentovat před veřejností, není to v Evropě, ale právě ve Spojených státech.

Jak průzkumy veřejného mínění, tak jednání a myšlení washingtonské politické elity totiž ukazují, že znalost a obliba NATO je mnohem vyšší v Evropě, než v USA. Například průzkumy prováděné v rámci Pew Global Attitudes Project odhalují, že počet Američanů s pozitivním pohledem na NATO v posledních letech jen mírně přesahuje 50 procent, zatímco v zemích jako je Francie, Německo, Polsko či Británie se podpora Aliance ze strany veřejnosti trvale pohybuje mezi 60 a 70 procenty.

Pro budoucnost Aliance však mohou být ještě důležitější v současnosti probíhající posuny v americké zahraniční a bezpečnostní politice. Ohlášený přesun americké pozornosti a prostředků do asijsko-pacifického regionu odpovídá dnešní geopolitické realitě a jeho negativní dopady na transatlantické vztahy by neměly být přehnaně dramatizovány. Právě reakce Evropanů, mnohdy neadekvátně pesimistické či přímo hysterické, však svědčí o jejich rostoucí nejistotě ohledně udržitelnosti evropského spojenectví se Spojenými státy.

V amerických politických a vojensko-bezpečnostních kruzích zase v posledních letech bují fenomén "euro-bashing" a zdá se, že cokoli Evropané v oblasti obrany a bezpečnost učiní (nebo naopak neučiní), je špatně. Dosavadním vrcholem tohoto žánru byl loňský projev odcházejícího amerického ministra Roberta Gatese, v němž na pozadí libyjské operace vedené Británií a Francií obvinil Evropany z pasivity a neschopnosti a kritizoval je za rozpočtové škrty v oblasti obrany, a to v situaci, kdy sám oznamoval výrazné zeštíhlování amerického vojenského rozpočtu. Úroveň amerických výdajů na obranu je koneckonců problematickým měřítkem, protože je možné ji pokládat za přehnaně vysokou a málo účelnou.

Američané a NATO

Narůstající odtažitost Američanů od NATO lze dokreslit i osobními zkušenostmi spíše anekdotické povahy. V posledních několika letech například američtí úředníci, diplomaté a bezpečnostní experti mnohem častěji hovoří o Alianci jako o "nich", nikoli "nás".

Právě rozdílné hodnocení libyjské operace je jednou z oblastí, kde se rostoucí odstup Američanů od NATO viditelně projevuje. Pro většinu Evropanů byla operace důkazem, že Evropa je schopna převzít podstatný díl zodpovědnosti za management bezpečnosti na své periferii, byť se neobejde bez technické podpory USA v některých specializovaných činnostech, jakými jsou například průzkumné lety prováděné bezpilotními letouny. Představitelé evropských států účastnící se operace ji chápali jako primárně "evropskou válku" prokazující strategickou dospělost kontinentu a jeho užitečnost v rámci transatlantického partnerství. Američané naopak libyjskou operaci chápou jako další z "amerických válek" v muslimském světě, jejíž smysl byl z hlediska amerických národních zájmů pochybný a výsledky sporné. Operace podle nich opět potvrdila, že Evropané jsou vojensky impotentní a bez americké podpory nejsou schopni provést ani triviální operaci proti slabému protivníkovi. Tyto rozdílné pohledy (které jsou variantou sporu o to, zda je sklenice napůl plná či napůl prázdná) přispívají ke vzájemné frustraci mezi členy Aliance.

Narůstající odtažitost Američanů od NATO lze dokreslit i osobními zkušenostmi spíše anekdotické povahy. V posledních několika letech například američtí úředníci, diplomaté a bezpečnostní experti mnohem častěji hovoří o Alianci jako o "nich", nikoli "nás". NATO je dnes prostě pro mnoho Američanů synonymem slova "Evropané", kteří jsou více či (spíše) méně ochotni a schopni jim "pomáhat" při zajišťování mezinárodní bezpečnosti.

Přečtěte si souvisejí texty na natoaktual.cz:

Volba Chicaga je proto dobrým tahem. O smysluplnosti NATO mají dnes větší pochybnosti Američané než Evropané a americká odborná i laická veřejnost přičítá organizaci mnohem menší důležitost pro bezpečnostní politiku země. Což je samozřejmě logické, ale marginalizace NATO v současném americkém politickém diskurzu je už přehnaná. Marketingový problém, kterým NATO trpí, je tedy závažnější ve Spojených státech, což na rozdíl od minulých let vyžaduje, aby vlády členských zemí, alianční byrokratický a vojenský aparát a v neposlední řadě evropské a americké nevládní a výzkumné organizace hlásící se k atlantismu zaměřily svou pozornost na americké publikum.

Přinést po mnoha letech vrcholnou schůzku Aliance na americkou půdu a učinit ji součástí prezidentské předvolební kampaně proto v tomto ohledu není nic špatného, naopak je to dokladem přetrvávající politické relevance NATO. Atlantisté musí promýšlet, jak Američany oslovit a o významu Aliance (nebo dokonce její samotné existenci) je informovat. Zpravodajství ze summitu potvrdilo, že propagační funkci v domovském městě prezidenta Obamy summit do značné míry naplnil a Chicago pár dní Aliancí skutečně žilo.

Což ovšem neznamená, že není potřeba se kriticky věnovat obsahu, který summit Američanům (a samozřejmě i občanům dalších aliančních zemí) prezentoval. Škála hodnocení sahá od otevřeného výsměchu na straně jedné, až po snahu obhajovat summit jako užitečnou pracovní schůzku na straně druhé. Na skeptickém konci spektra zaznívá, že ve všech důležitých bodech summit selhal, nebo alespoň nepřinesl nic nového. Ironickými slovy Stephena Walta, parafrázujícími Winstona Churchilla, "ještě nikdy neletělo tolik světových státníků tak daleko, aby dosáhli tak málo."

Přečtěte si na natoaktual.cz další původní materiály Jana Jireše:

Komentátoři na opačném konci názorového spektra pak většinou hovoří o tom, že Chicago bylo prostě po mnoha letech "normálním" summitem, jenž nebyl spjatý ani s přijímáním nové strategické koncepce, ani nějakým aliančním výročím, usmiřováním mezi Američany a Evropany či přijímáním nových členů. Schůzka řešila provozní agendu Aliance, někdy s větším, jindy s menším úspěchem.

Je pravda, že několik důležitých témat, která byla předtím prezentována jako prioritní náplň summitu, neskončila uspokojivě. Nejdůležitějším tématem byl bezesporu Afghánistán. Zde jde Alianci hlavně o to, jak se stáhnout s co nejmenšími ztrátami na své prestiži, zachovat si tvář a zajistit přetrvání alespoň části z toho, co se jí v Afghánistánu za uplynulá léta podařilo. Harmonogram stahování západních vojenských kapacit ze země, jenž byl summitem upřesněn a potvrzen, však vzbuzuje pochybnosti, zda se přece jen nejedná o příliš rychlý úprk, který podceňuje realitu v zemi, zda jeho vytváření nebylo příliš okatě navázáno na americký volební cyklus, a zda nejsou plánované objemy západních peněz, které budou po roce 2014 poskytovány na podporu afghánských bezpečnostních složek, příliš skromné. S Afghánistánem souvisela rovněž mediálně nejviditelnější událost summitu, totiž roztržka mezi USA a Pákistánem a nesouhlas pákistánského prezidenta otevřít Alianci jižní zásobovací trasy vedoucí přes jeho zemi. Trasy, které by v kontextu stahování v letech 2013-14 ani tak nesloužily dovozu nového materiálu do Afghánistánu, ale spíše postupnému odvážení obrovského množství vybavení pryč ze země.

"Další" úsporný balíček?

Chicagský summit rovněž přijal další balíček návrhů a opatření s cílem alespoň zbrzdit prohlubování propasti ve vojenských schopnostech mezi členy Aliance. To je samozřejmě snadný terč pro sarkastické komentáře, protože něco podobného NATO dělá téměř na každém svém summitu (přinejmenším od roku 1952), ovšem jen s malým hmatatelným dopadem.

Další důležitý bod summitu, kterým je protiraketová obrana, s sebou nese podobnou pachuť. Aliance de facto uznala, že ztroskotal plán na spolupráci s Ruskem v této oblasti, jenž byl s velkou slávou zveřejněn na Lisabonském summitu v roce 2010 (a v první fázi Ruskem přijat), ale který se pro "nesmiřitelné rozpory" obou stran ukázal jako neuskutečnitelný. Aliance tedy buduje svůj protiraketový štít sama, což v sobě nese potenciál dalšího zhoršování vztahů s Ruskem, nebo dokonce otevřeného konfliktu. Politika "resetu" je s definitivní platností mrtvá.

Chicagský summit rovněž přijal další balíček návrhů a opatření s cílem alespoň zbrzdit prohlubování propasti ve vojenských schopnostech mezi členy Aliance. To je samozřejmě snadný terč pro sarkastické komentáře, protože něco podobného NATO dělá téměř na každém svém summitu (přinejmenším od roku 1952), ovšem jen s malým hmatatelným dopadem. Starší závazky většinou nejsou splněny, na novém summitu jsou proto modifikovány a laťka je snížena. Výsměšná kritika by zde ale byla nepřípadná. Rozdíly ve vojenských schopnostech uvnitř Aliance se sice nezmenšují, bez podobných závazků, přijímaných na nejvyšší politické úrovni, a politického tlaku, který je doprovází, by ale možná byly ještě mnohem větší.

Summit NATO v Chicagu 2012.

Čtěte speciál k summitu

To, že se různé "závazky k obranným schopnostem" (ať už je aktuální balíček nazván jakkoli) nikdy nepodaří realizovat jako celek, ještě neznamená, že se nerealizovala řada dílčích opatření, jež jsou sama o sobě pro alianční obranyschopnost užitečná. Neustálé úpravy přijatých závazků, opouštění starých a přijímání nových je sice do značné míry diktováno nepříznivým rozpočtovým vývojem, jedná se ale o užitečný produkt kontinuálně fungujícího aliančního obranného plánování, založeného na intenzivní komunikaci mezi členskými státy, respektive mezi státy a aparátem NATO. To samo o sobě rozhodně není k zahození.

Jan Jireš
Autor je ředitelem Centra transatlantických vztahů vysoké školy CEVRO Institut v Praze

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2016

Počtem účastnících se letadel rekordní Dny NATO v Ostravě vidělo 130 tisíc návštěvníků.

Šampionát odstřelovačů

Duben 2016

Jedna rána, dvacet sekund! Snajpři z devíti zemí soupeřili v preciznosti

Staronová Aerovka

Duben 2016

V historických hangárech Aerovky v pražských Letňanech se otevírá nová letecká expozice.

Jordánské bojovnice

Září 2015

„Křehcí zabijáci“ v maskáčích a s kabelkami se chtějí vyrovnat mužům. Osmička žen předvedla své bojové dovednosti.

Mise na Islandu

Srpen 2015

Čeští letci s gripeny už podruhé během relativně krátké doby střežili na několik týdnů v rámci mise NATO daleký Island.