Reportáž jsem připravoval na česko-slovenském pomezí, poblíž Čadce, Makova, Mostů u Jablunkova, a Bumbálky. Starousedlíkům na obou stranách hranice jsem kladl jednoduchou otázku: Jak byste reagovali, kdyby vám někdo před deseti lety – v březnu 1989 – řekl, že za deset let nebude socialismus, nebude existovat Československo ani Sovětský svaz, Česká republika bude členem NATO, kdežto Slovensko nikoliv a že právě tímto regionem povede východní hranice paktu? I dnes, s odstupem dalších let od obou okamžiků lze konstatovat, že tohle by nenapadlo vůbec nikoho. Každý by se při této představě jen pousmál a autora by považoval nejspíš za blázna. Přesto se vše uvedené stalo, a co více, dnes to vše považujeme za naprostou samozřejmost.

Tuhle historku neuvádím ze sentimentu, nýbrž jako konkrétní příklad, jak se bezpečnostní prostředí v naší bezprostřední blízkosti může nečekaně zcela radikálně proměnit. A fakt, že si někdo neumí nebo nechce připustit podobné změny na horizontu dalších deseti let, ještě vůbec neznamená, že se dnes nepředstavitelné za pár let nemůže stát realitou. Pokud by někdo chtěl třeba časově aktuálnější příklad – koho by (ještě) před dvěma lety napadlo, že euro bude procházet vážnou krizí?

Dnes tak nemůže nikdo seriózně tvrdit, že během nadcházejících deseti let se bezpečnostní prostředí v našem okolí opět nemůže změnit. Stejně tak nemůže nikdo tvrdit, že za deset let budeme mít NATO stejné jako dnes.

Tvrdit to nemůžeme, ale můžeme, či spíše musíme, dělat maximum co je v našich silách, aby NATO, díky kterému máme nejvyšší bezpečnostní garance v české moderní historii, stále bylo a zůstalo alespoň tak silné, jako je tomu dnes.

V dnešní době se protnuly dva na sobě nezávislé faktory, pocit našeho bezpečí a ekonomické a rozpočtové krize. Pocit bezpečí navozuje šálivý pocit, že nám přece nic nehrozí a proto z armádního rozpočtu můžeme stále více škrtat a ubírat v prospěch sociálních programů, zdravotnictví, dopravy, školství. Nechci vůbec tvrdit, že tyto oblasti jsou druhořadé a že důležitá je pouze obrana. Tvrdím, že na obraně se již více šetřit nedá. Pokud tedy chceme, aby armáda plnila svou funkci.

Přibližně před rokem jsem se aktivně zapojil do práce na Bílé knize obrany, jejímž cílem bylo definovat podobu české armády na příštích deset let. Vycházeli jsme jak z analýzy bezpečnostního prostředí, tak samozřejmě realistického rozpočtového rámce. Výsledkem byl "projekt", který zajišťoval naší obranyschopnost formou plnění českých závazků vůči NATO a z Armády České republiky vytvářel konkurenceschopný subjekt na trhu práce. Bez kvalitních a motivovaných lidí totiž nemůže efektivně fungovat žádná, byť sebemoderněji vyzbrojená, armáda.

Před nedávnem Prahu navštívil generální tajemník NATO, aby mimo jiné upozornil na velké nebezpečí spojené s dalšími případnými armádními škrty. Stávající vedení resortu obrany si nebezpečí dobře uvědomuje, ne zcela však již zbytek politické scény.

Jistě, lze namítnout dvě věci. Za prvé, že škrty se netýkají jenom České republiky a že v armádě v posledních letech "zmizely" nemalé sumy v různých podezřelých zakázkách. Je však trošku rozdíl, pokud škrty provádí země, které se o svou bezpečnost dokážou postarat i bez pomoci zbývajících zemí NATO, jako třeba Velká Británie, nebo země, které se bez spojenců naopak vůbec neobejdou – to je naopak případ řady zemí střední a východní Evropy. Pokud by skutečně za pár let nastala vážná bezpečnostní krize, nedá se vyloučit scénář, kdy "velcí" se o sebe postarají a o ty, kteří se vezli jako černí pasažéři, se příliš zajímat nebudou.

Nikdo nezastírá, že rodným dvojčetem nemála armádních akvizic v minulosti byla korupce, v lepším případě neprofesionalita. Za nimi však stála konkrétní rozhodnutí konkrétních jedinců a je na policii, státních zástupcích a soudech, aby všechny kauzy důkladně prošetřili a náležitě ohodnotili. Není přece možné, aby za jednání jednotlivců nesla následky celá společnost.

Premiér Nečas ujistil generálního tajemníka NATO, že Česká republika nebude černým pasažérem a bude se odpovědně podílet na plnění spojeneckých závazků.

Pokud by však ministerstvo obrany v armádním rozpočtu bylo donuceno dále škrtat, tak nyní ušetřené dvě-tři miliardy mohou v konečném důsledku znamenat mnohonásobně vyšší finanční výdaje, až se ukáže, že bez adekvátních prostředků opravdu nejde mít adekvátní obranu, a bude zapotřebí urychleně dohnat deficity ve výzbroji a výstroji.

Zejména však -i když zatím to naštěstí zní přehnaně - pokud bude česká populace stále stárnout a výdaje na obranu budou stále klesat, tak se z nás může stát společnost bezbranných seniorů. A tohle už bude opravdu vážný problém. Uvědomují si tohle politici?

Zbyněk Pavlačík
autor je předsedou sdružení Jagello 2000