Před několika dny na Islandu přistálo pět gripenů v barvách českých vzdušných sil, což byl historický okamžik hned z několika důvodů. Za prvé se ochrany vzdušného prostoru Islandu poprvé ujala „nová“ členská země Severoatlantické aliance a současně cestou na Island české vojenské letouny historicky poprvé tankovaly za letu v operačním režimu.

České letectvo je teprve deváté z členských zemí NATO, které bylo schopno nabídnout své kapacity k ostraze islandského vzdušného prostoru. Z nových členských zemí o tom ještě v roce 2010 uvažovalo Polsko s letouny F-16, avšak nakonec od záměru odstoupilo.

Island je sice jedním ze zakládajících členských států NATO, nemá však vlastní stíhací letectvo a ani regulérní armádu. Přesto je ostrovní země považována za váženého člena Aliance především kvůli strategické poloze. Země je navíc přímo zodpovědná za řízení letového provozu nad severním Atlantikem, kde je ročně evidováno přes 90 tisíc letů.

V dobách studené války odsud americké letectvo a námořnictvo sledovaly pohyb sovětských ponorek. Když v roce 2006 Američané své stálé jednotky včetně protiponorkových letounů a stíhaček stáhli, v ochraně ostrova se na žádost Islandu začali střídat spojenci.

První nasazení v rámci air policingu na Islandu se uskutečnilo v květnu 2008, kdy do mise odstartovaly francouzské Mirage. Tehdy ještě někdejší premiér Islandu Geir Haarde rezolutně odmítal, že by alianční letouny měly chránit ostrov před ruskými letouny. „Obecně to bude jen hlídkové cvičení. Mimochodem považujeme Rusko za přítele,“ prohlašoval.

Od té doby však kromě nekomunikujících civilních strojů na cestě přes Atlantik musely bojové letouny na Islandu do vzduchu většinou právě kvůli ruským strategickým bombardérům.

Během posledního nasazení strojů F-15C ze základny v Lakenheath v Británii letos v létě, zaznamenali Američané na 60 bojových letů. Ve vzduchu strávili 125 hodin. Kromě specifických cvičných misí, například tankování za letu, museli do vzduchu rovněž kvůli ruským vojenským letounům.

Na rozdíl od podobné mise NATO v Pobaltí, které se se dvakrát úspěšně účastnily české gripeny a kde jsou letouny některé země Aliance prakticky neustále a spojenci si službu po třech měsících pravidelně předávají, jsou bojové stroje na Islandu fyzicky vždy jen na několik týdnů, kdy třikrát do roka operují na dobu třech až čtyřech týdnů ze základny Keflavík. Odtud startují ke cvičným letům, ale také k ostrým zásahům. Při poplachu musejí být letouny ve vzduchu do patnácti minut.

Podívejme se nyní na nasazení gripenů na Islandu z perspektivy provozu Vzdušných sil Armády České republiky, které tyto švédské stroje začaly provozovat v roce 2005 a od té doby ušly velký kus cesty. V roce 2009 si čeští letci vybojovali přijetí do Tygří asociace a současně poprvé vyrazili na air policing Pobaltí, kam se vrátili na druhou misi v roce 2012.
Domácí debata předcházející prvnímu vyslání gripenů do Pobaltí před pěti lety nebyla vůbec snadná. Proti sobě tehdy stáli zastánci zapojení, kteří používali politické argumenty. Proti se naopak ozývaly hlasy z armády argumentující nízkým počtem gripenů, který je oproti aliančním kapacitním standardům na cca šedesáti procentech.

Rozhodnutí nakonec bylo v prospěch mise a český kontingent se z Pobaltí vrátil obohacen o zcela nové zkušenosti, které by v českém prostředí nikdy nezískal.
Objektivně je ale nutné uvést, že by nebylo úplně snadné najít další taktické letectvo, které by s tak málo letouny a nízkým počtem personálu, dosáhlo stejných výsledků, což je dobře patrné při porovnání s letectvy srovnatelných zemí jako Maďarsko, Slovensko či Bulharsko.

Co mise na Islandu Armádě České republiky přinese? Zkušenosti z působení ve zcela nových, podmínkách - geografickém prostředí, extrémním klimatu dané zeměpisné šířky, které se dají srovnat pouze se zkušenostmi z ostrých střeleb na severu Švédska ve Vidsel. Dále již zmíněný unikátní přelet z domácí základny v Česku na Island s tankováním za letu bez mezipřistání, což bylo efektivní využití teprve před dvěma lety nabyté schopnosti tankování za letu.

Cenné nejenom pro osádky, ale i pozemní personál bude působení za podmínek pro Česko netypického střídání dne a noci, které důkladně prověří celý kontingent. Mimo jiné bude klást zvýšené nároky na disciplínu a kázeň, zejména pak na odpočinek před a po směně.

Velikou výzvou je samotný islandský vzdušný prostor a jeho možnosti, které se od domácího prostředí zcela liší. Zejména svou velikostí a omezeným počtem využitelných letišť pro případné nouzové přistání. Cenné jistě rovněž budou zkušenosti získané z létání nad zcela odlišným terénem a používání nadzvukové rychlosti v jiných letových hladinách, než tomu je doma v České republice a Evropě obecně. Všechny dosud zažité postupy budou prověřeny ve zcela nových podmínkách, a to je vždy velmi přínosné.

Poznatky z mise budou následně detailně vyhodnoceny a zapracovány do postupů tak, aby mohly být v budoucnu tyto zkušenosti využity a předány dalším generacím. Může jít zdánlivě o detaily, které se však mohou ukázat jako velmi důležité. Mise může přinést zajímavé poznatky a požadavky na speciální výstroj pro letecký i pozemní personál, dovybavení speciálními doplňky - stejně je velmi důležitá nutriční hodnota stravy, pitný režim, nulová tolerance alkoholu a podobně.

Vhodné složení týmu je základním předpokladem pro splnění takovéto náročné mise - otázkou bude případné posílení kontingentu o speciálně vycvičené pracovníky, psychology, kaplany, kteří dokáží veliteli pomoci udržet potřebnou morálku, zavčas odhalit nedostatky a krizová místa. Morálka a disciplína bude pro úspěch naprosto klíčová, zejména z pohledu očekávaných kontaktů s ruským letectvem. Zde je jen několik příkladů z nedávné doby, se kterými se museli vyrovnat spojenečtí piloti.

Počátkem září a shodou okolností zrovna v době konání summitu NATO ve Walesu, sledovali pohotovostní stíhači z několika zemí ruské bombardéry Tu-95 při dálkovém letu kolem Islandu a pak dále Grónska a Kanady, jejichž posádky tehdy podle ruských oficiálních prohlášení nacvičovaly přiblížení k Severní Americe a orientaci pro vyhledání optimálního bodu k odpálení raket s jadernými hlavicemi.

17. srpna hned tři ruské vojenské stroje obkroužily Island bez identifikace řízení letového provozu. Počátkem roku se dva ruské bombardéry dostaly asi 43 mil k pobřeží Islandu a s nikým nekomunikovaly. Krátce předtím se kolem ostrova neohlášeně prohnala formace hned osmi ruských vojenských letounů.

Lze tedy předpokládat, že premiérové působení českého kontingentu na Islandu bude komplexním zdrojem zcela nových zkušeností a poznatků, ze kterých bude profitovat celá AČR. Současně je důležité uvést, že i po úspěšném zvládnutí této mise je před českými gripeny ještě dlouhá cesta směrem k zařazení do klubu „plnokrevných“ aliančních letectev. Dalším náročným krokem bude zvládnutí výcviku „air to ground“, což je naprosto nezbytný předpoklad pro zapojení do aliančních leteckých operací.

Tyto mise se neobejdou bez stejně náročné diskuse o finančním zabezpečení a také předpokládaném navýšení stávajícího počtu gripenů, neboť ten dnešní je objektivně z tohoto pohledu hraniční. A právě úspěchy v misích typu air policing Islandu mohou argumentaci pozitivně podpořit.

Lubomír Světnička
autor je redaktorem portálu natoaktual.cz