Čekají nás však také témata nová - a to například finalizace práce na Bílé knize obrany či diskuse o možnostech prohloubení česko-slovenské spolupráce v obranné oblasti. Obě tato témata spolu navíc souvisejí, neboť na analogickém materiálu pod názvem Strategické hodnocení obrany Slovenska nyní pracuje tým slovenských odborníků a je nutné na úvod zdůraznit, že jakékoliv úvahy o rozšiřování česko-slovenské obranné spolupráce musí být v souladu s oběma materiály.

Hlavním impulsem a současně katalyzátorem úvah o prohlubování bilaterální spolupráce jsou dopady ekonomické krize v obou zemích, neboť český i slovenský obranný rozpočet pro příští roky čelí rekordním škrtům a vedení obou ministerstev i armádní špičky usilovně hledají řešení, jak za výrazného snížení rozpočtů nesnížit obranné kapacity. A právě intenzivní, ve své hloubce dosud ani na jedné straně nerealizovaná bilaterální forma spolupráce, se jeví jako jedna z variant, jak vzniklou situaci vyřešit.

Pro úspěšné naplnění česko-slovenské obranné spolupráce musí být naplněny tři základní předpoklady.

Předpoklad I: Češi a Slováci již překonali odstup po rozdělení federace
Shodou okolností se dá říci, že tato iniciativa přichází ve vhodnou dobu minimálně z psychologického hlediska. Média na obou stranách hranice totiž prohlubují spolupráci v různých společných česko-slovenských společných projektech – divácky sledovaných show jako je Česko-Slovenská Superstar či Česko Slovensko hledá talent, nebo ve kterých společně porotci z obou zemí zasedají v porotách další úspěšné televizní estrády Když hvězdy tančí.

Pochopitelně, úspěch uvedených televizních show rozhodně neznamená, že automaticky bude mít i úspěch spolupráce v obranné oblasti. Bezesporu však ale jde o velmi silný signál. Za prvé, ještě před deseti lety obdobné formáty k vidění nebyly, což svědčí o posunu ve vzájemném vnímání a přístupu, ale zejména se jedná o vyjádření oboustranného společenského souhlasu a poptávky, vytvářející přirozený a naprosto nezbytný předpoklad pro úspěch aktivit takovéhoto charakteru.

Lze si představit obdobný model pořadu v jiných zemích, které se v devadesátých letech rovněž rozdělovaly? Čistě teoreticky například Chorvatsko-Srbská Superstar nebo Slovinsko a Chorvatsko hledá talent? Nejspíše ještě několik let bohužel nikoliv, o obdobných úvahách nemluvě.

Pro seriózní úvahy o česko-slovenské obranné spolupráci dále hovoří jazyková blízkost a také nesporný fakt vzájemné důvěry. Čeští a slovenští armádní i bezpečnostní experti a diplomaté se spolu vzájemně dokáží často bavit otevřeněji, nežli se svými kolegy z jiných sousedních zemí. To je velmi cenná deviza, která rozhodně není samozřejmá.

Současně však je nutné zdůraznit, že se nejedná o jakési objevování Ameriky – vzájemná spolupráce zde běží a funguje již několik let, což je dalším dobrým předpokladem, neboť za léta od rozdělení máme za sebou několik projektů úspěšných, i těch neúspěšných, což dohromady tvoří solidní sumu zkušeností.

Z těch prvé jmenovaných lze uvést několikaleté společné působení v alianční kosovské misi v rámci česko-slovenského mechanizovaného praporu a česko-slovenskou battle group, která byla před dvěma lety připravena k nasazení pro případ potřeby ze strany Evropské unie. Naopak vlakovou lodí těch zcela nepovedených aktivit byla iniciativa někdejšího ministra obrany Tvrdíka o vytvoření "Společného nebe", neboli společné protivzdušné obrany, z čehož však nikdy nic nevzniklo.

Z historického hlediska nás možná čeká poněkud unikátní situace, kdy politikové, armádní a bezpečnostní experti budou jednat o formách společné spolupráce ne tak úplně dávno rozdělené armády.

Předpoklad II: Interoperabilita, vzájemná výhodnost a udržitelnost
Vše výše uvedené však jsou pouze obecná východiska a podmínky, která sama o sobě k úspěšné realizaci obranné spolupráce zdaleka nestačí. Dostáváme se tak k první oblasti, kde se pohledy Prahy a Bratislavy na formu, rozsah a hloubku spolupráce ne zcela shodují.

Česká pozice je spolupráci zahájit menšími kroky – spolupráci v oblastech vojenského školství a výcviku a po vzájemném osvědčení postupně spolupráci prohlubovat a rozšiřovat i její spektrum.

Ze Slovenska naopak přicházejí návrhy spolupráce ve všech oblastech, včetně společných akvizic výstroje a výzbroje nebo ochrany vzdušného prostoru. Jinými slovy, Slovensko si nyní umí představit i variantu, že by se vzdalo některých schopností, které by zůstaly pouze na české straně a obráceně. Odstranění některých duplicit by tak umožnilo ušetřit finanční prostředky, jež by se daly využít na modernizaci těch zachovaných, což by vedlo k vzájemnému udržování schopností.

A tím se dostáváme k jádru celé záležitosti – aby byla spolupráce v jakékoliv finální podobě oboustranně žádaná a úspěšná, tak musí být stejně výhodná a efektivní pro obě strany, v jiném případě by brzy vzala za své. Nejdůležitějším technickým předpokladem pak je interoperatibilita. Spolupracovat, komunikovat, cvičit a být nasazeny spolu mohou být nasazeny jen ty jednotky, které jsou vzájemně interoperatibliní. Na armádních expertech proto je, aby navrhli oboustranně optimální platformy spolupráce.

Na listopadovém setkání náčelníků generálních štábů obou zemí proto bylo dohodnuto založení společné organizační struktury mezi Armádou České republiky a Ozbrojenými silami Slovenské republiky, jejíž součástí by mimo jiné byly čtyři expertní týmy zaměřené na:

• plánování výstavby a rozvoje sil 
• vzdělávání a podporu 
• přípravu a použití sil 
• ochrana vzdušného prostoru

Návrhy možností spolupráce tak vypracují armádní experti, konečné slovo ale budou mít politikové. Pokud odborníci přijdou se sebepraktičtějšími a sebeefektivnějšími návrhy, nic z nich nebude, pokud nezískají politickou podporu. V konečném důsledku by to dopadlo stejně, jako když se politikové bez předchozích konzultací s experty vytasí se skvělou politickou deklarací, pro kterou pak se experti zpětně, a mnohdy i uměle, snaží najít alespoň nějakou náplň. Tvrdíkovo prohlášení o "Společném nebi" toho budiž dostatečným příkladem.

Předpoklad III: dlouhodobá politická udržitelnost
V Praze i Bratislavě nyní zasedají vládní kabinety, mající k sobě názorově velmi blízko, čemuž tak ale nebylo vždy, a také to tak nemusí navždy zůstat. Efekty případných přijatých politických rozhodnutí se však neprojeví okamžitě. Čím bude plán spolupráce hlubší, tím více času na důkladnou přípravu si vyžádá a tím později se dostaví i účinek. Není tak vyloučeno, že budou sice rozhodovat ještě stávající vlády a parlamenty, ale účinek se dostaví až po roce 2014, kdy mají v obou zemích proběhnout řádné parlamentní volby. Případná rozhodnutí tak musí mít delší životnost, nežli jedno volební období, jinak nebudou mít vůbec žádný smysl.

Klíčová otázka tedy zní, jak zajistit politickou udržitelnost i v následujících volebních obdobích? Kdo a jak zaručí, že přijaté změny nebudou obratem opět změněny podle aktuálního politického, a nikoliv expertního klíče?

Tato skutečnost se však nemůže a nesmí stát odrazujícím faktorem hned na samotném počátku, naopak by se měla stát pro týmy expertů stimulujícím faktorem pro co nejlepší výsledek jejich práce. Aby se zkrátka mohla zrodit, a zejména dlouho zářit i česko-slovenská obranná superstar, tak bude nutné vynaložit všechen česko-slovenský expertní talent, aby ohodnocení česko-slovenské politickou porotou bylo co nejvyšší.

Zbyněk Pavlačík
autor je předsedou sdružení Jagello 2000
a člen odborné komise Bílé knihy obrany