Černá labuť, prezident Donald Trump

23. ledna 2017  12:41
Daniel Anýž, Newsweek
Pouhých šestnáct minut. Ale výmluvnějších než řada mnohem delších politických projevů. Inaugurační řeč Donalda Trumpa, 45. prezidenta USA, byla jednou z nejkratších v americké historii. A obdobně výjimečné bylo, jak okrajově se nový prezident věnoval zahraničně-bezpečnostní politice.  
Donald Trump | foto: Michael Vadon

„Posílíme staré aliance a vytvoříme nové, a sjednotíme civilizovaný svět proti radikálnímu islámskému terorismu, který vyhladíme z tváře země,“ byl Trump s tímto tématem hotov v jednom souvětí. A to vůbec nejdůležitější řekl Trump ještě stručněji. „Dneškem počínaje to bude pouze o Americe na prvním místě, o Americe na prvním místě,“ zdůraznil Trump hned dvakrát, že doktrína „America First“ bude klíčovým principem jeho prezidentství.

Výraz „America First“ upomíná na název izolacionistického proudu v americké politice 40. let, jehož představitelem byl například Charles Lindbergh, který do poslední chvíle, až do útoku na Pearl Harbor, tvrdil, že nástup Adolfa Hitlera není americkou starostí. Ale sám Trump to takto doslovně, jako přímý odkaz na tradici, na niž by chtěl navázat, nemyslí. Což by mohla být dobrá zpráva, ale není. Půdorys jeho zahraniční politiky je svým způsobem založen na obdobně problematickém vidění světa, jako byla právě představa izolacionistů.

Přízrak Trumpova hokynářského izolacionismu

Přečtěte si související text Daniela Anýže na natoaktual.cz

Když kandidát Trump v kampani mluvil o „zastaralém“ NATO, když bylo zřejmé, že je jasně na straně zastánců Brexitu, a když se stále a znovu vyjadřoval shovívavě až pochvalně na adresu Vladimira Putina a signalizoval, že mu není cizí myšlenka nového, velkého americko-ruského handlu podle vzoru „Jalta 2.0“, sklízel kritiku a rozhořčení zevnitř USA, od tamního zahraničně-politického establishmentu, a také od většiny západních politiků.

USA jako oběť

V Trumpově pohledu jsou Spojené státy bity na mezinárodním liberálním pořádku, jaký se vyvinul po 2. světové válce, nedostávají z něho svůj zasloužený díl, přestože právě Amerika byla a je vůdčí silou a kotevním garantem tohoto uspořádání.

Většina zároveň ale také předpokládala, že Trump vědomě, záměrně přestřeluje. Když ale pouhý týden před nástupem Bílého domu v rozhovorech pro evropské listy The Times a Der Bild své teze zopakoval, už to nešlo vysvětlit jako hyperboly kampaně. A po inauguračním projevu už není pochyb: Donald Trump se nepodobá nikomu a ničemu v poválečné historii Spojených států.

V Trumpově pohledu jsou Spojené státy bity na mezinárodním liberálním pořádku, jaký se vyvinul po 2. světové válce, nedostávají z něho svůj zasloužený díl, přestože právě Amerika byla a je vůdčí silou a kotevním garantem tohoto uspořádání. Spojené státy se podle Trumpa finančně a vojensky přepjatě angažují v ochraně nevděčných spojenců a americká ekonomika zásadně, nespravedlivě doplácí na globalizaci.

Pokud bychom se to pokusili říct slovníkem Trumpa, realitního magnáta, „Pax Americana“ je možná hezký koncept, ale jde o dům, v kterém je Americe přidělen skandálně, nespravedlivě malý byt s okny do dvora. A tak už to nemůže zůstat, třeba i za cenu toho, že dům zásadně přestavíme, nebo dokonce zboříme. Nic není svaté, ani NATO, a už vůbec ne dosavadní americká podpora jednotné Evropské unie.

Je pravda, že své slovo v americké zahraniční politice má i Kongres, jmenovitě jeho horní komora Senát. A pokud se republikáni se „svým“ prezidentem už v kampani v něčem jasně rozcházeli (ponecháme-li všechna ostatní témata pro tuto chvíli stranou), tak je to přesně to, co zdaleka nejvíce zajímá střední Evropu, včetně Česka, tedy Trumpova „ruská“ politika.

Dvojí pohled na Rusko

Pokud jsou republikáni připraveni se prezidentovi Trumpovi v něčem vzepřít, tak právě v politice vůči Rusku. A lze si opravdu těžko představit, že právě s Mattisem v Pentagonu by prezident Trump mohl například odvolat, jako součást nějakého velkého „dealu“ s Putinem, současné posilování americké vojenské přítomnosti v Polsku a Pobaltí.

Zatímco Trump opakovaně signalizuje možné zrušení protiruských sankcí, uvalených na Moskvu v roce 2014, republikánští senátoři John McCain a Lindsay Graham naopak předkládají návrh zákona, který by měl sankce rozšířit, jako trest za ruské hackování v průběhu uplynulé prezidentské kampaně USA. Je zřejmé, že ve vztahu k Moskvě bude Trump republikány ostře sledován, jak už jasně ukázala slyšení („grilování“) jeho kandidátů na pozice klíčových ministrů před příslušnými výbory Senátu. Pokud jsou republikáni připraveni se prezidentovi Trumpovi v něčem vzepřít, tak právě v politice vůči Rusku.

K čemuž navíc připočtěme, že jak nastupující ministr obrany generál James Mattis, tak ministr pro vnitřní bezpečnost generál John Kelly (oba už byli Senátem potvrzeni v den inaugurace) a rovněž dosavadní CEO ExxonMobil Rex Tillerson, který bude šéfem diplomacie, jsou k Rusku a konkrétně k osobě ruského prezidenta Putina také mnohem kritičtější, než je prezident Trump.

„Nejlepším ukazatelem do budoucnosti pro mě vždy bylo studium historie. Od Jalty zde máme dlouhý seznam pokusů o pozitivní vztah s Ruskem. Ale úspěchů v tomto smyslu moc nebylo. A myslím, že nyní je nejdůležitější, abychom viděli, čemu čelíme. Pan Putin se snaží rozbít Severoatlantickou alianci,“ uvedl během senátního slyšení generál Mattis. A lze si opravdu těžko představit, že právě s Mattisem v Pentagonu by prezident Trump mohl například odvolat, jako součást nějakého velkého „dealu“ s Putinem, současné posilování americké vojenské přítomnosti v Polsku a Pobaltí.

Rex Tillerson se pak kromě jiného negativně vyjádřil k možnosti uznání ruské anexe Krymu, s čímž Trump v kampani naopak koketoval, a za nepřípustné považuje – opět na rozdíl od svého budoucího šéfa v Bílém domě – zpochybňování amerického závazku společné obrany všech členů Aliance.

Co zmůže Kongres?

Jenže ani Kongres, ani oponentní postoje zevnitř administrativy, nemusejí být dostačujícími pojistkami, které by prezidentovi zabránily k uskutečňování jeho zahraniční politiky. Kontrolní role Senátu má tedy svoje meze, a Donald Trump navíc opakovaně, jasně řekl, že se nehodlá nechat omezovat žádným, ani republikánským, washingtonským establishmentem.

Ve vztahu k Rusku pak navíc nejde jen o klíčové bezpečnostní ministry, ale i nový ředitel CIA Mike Pompeo či budoucí šéf tajných služeb, bývalý senátor Dan Coast, a rovněž i Trumpova nastupující velvyslankyně při OSN, guvernérka Nikki Haleyová – ti všichni se na adresu Moskvy a Putina vyjádřili mnohem skeptičtěji, kritičtěji než jejich nadřízený, prezident Trump.

Jenže ani Kongres, ani oponentní postoje zevnitř administrativy, nemusejí být dostačujícími pojistkami, které by prezidentovi zabránily k uskutečňování jeho zahraniční politiky. Nejlepší ukázkou „síly“ Kongresu je uplynulé prezidentství Baracka Obamy. Ze zpětného pohledu je až komické, že vlastně jedinou oblastí, kde měli zákonodárci vůbec nějaké kontrolní slovo, byl Obamův „reset“ vztahů s Ruskem, když Senát musel ratifikovat následnou americko-ruskou odzbrojovací dohodu Start II.

Z Iráku však Obama odešel o svém rozhodnutí, stejně jako určoval harmonogram stahování z Afghánistánu. A stejně jako se rozhodl k zásahu v Libyi, a naopak se neodhodlal k akci v Sýrii, a stejně jako dospěl k dohodě o íránském jaderném programu, otevřel diplomatické vztahy s Kubou, bezmála vyprázdnil Guantánamo a zavázal Spojené státy k plnění Pařížské dohody o klimatu. V ničem z toho neměl Senát slovo.

Kontrolní role Senátu má tedy svoje meze, a Donald Trump navíc opakovaně, jasně řekl, že se nehodlá nechat omezovat žádným, ani republikánským, washingtonským establishmentem. Tímto prizmatem je pak potřeba vidět i způsob, jakým si Trump skládá celý svůj tým. Na jedné straně jsou zde už zmínění členové kabinetu, generálové Mattis, Kelly či nastupující šéf diplomacie Tillerson.

Rok 2017 ve znamení změny zahraniční politiky USA

Přečtěte si související text Pavla Hlaváčka na natoaktual.cz

Ale vedle toho jsou zde prezidentovi spolupracovníci přímo v Bílém domě a přilehlé administrativní budově. Trumpův poradce a stratég Steve Bannon, který přišel do Washingtonu jako ten dosud opomíjený „hlas lidu“. Neboli „hlas populistického, vlasteneckého, národnostního hnutí“, jak říká sám Bannon, bývalý šéfredaktor konzervativního webu Breitbart News, jenž naskočil do Trumpovi kampaně loni v létě, a kromě jiného byl hlavním autorem prezidentova inauguračního projevu.

A ještě déle, prakticky od samotného začátku kampaně, byl s Trumpem bývalý armádní generál Michael Flynn, současný prezidentův poradce pro národní bezpečnost. Na podzim 2015 byl Flynn, který před tím do roku 2014 vedl vojenskou zpravodajskou službu (DIA), jednou z mála známějších osobností americké bezpečnostně-zahraniční komunity, která se otevřeně přihlásila ke kandidátu Trumpovi. A zároveň byl v USA možná vůbec jediným takto vysoce postaveným, veřejně činným bezpečnostním expertem, kdo měl porozumění pro politiku Vladimira Putina, kromě jiného se v prosinci 2015 zúčastnil v Moskvě, společně s ruským prezidentem u jednoho stolu, slavnostního večera k výročí stanice Russia Today.

Samotné soupeření, přetlačovaní dvou táborů na poli bezpečnostně-zahraniční politiky, kde na jedné straně stojí Rada pro národní bezpečnost (NSC), a na straně druhé pak klíčová ministerstva obrany a zahraničí, by v americké praxi nebylo ničím novým, spíše by šlo o pokračování tradice. Donald Trump ale ve své administrativě vytvořil ještě zdaleka zásadnější pnutí a rozkol. Právě mezi lidmi, jako je generál James Mattis, podle kterého, jak řekl během slyšení v Senátu, „je stále méně oblastí, kde můžeme s Ruskem spolupracovat, a stále více těch, kde se budeme muset s Ruskem konfrontovat“.

Na druhé straně je zde Flynn, podle něhož je třeba v duchu doktriny „America First“ vše podřídit jedinému americkému zájmu – potlačení „radikálního islámského terorismu“. Ostatní věci, například ruský vliv na Ukrajině nebo i hlouběji v Evropě, nejsou tím, co by Ameriku opravdu pálilo.

Generál Mattis podle amerických novinářů neuspěl proti odporu Michaela Flynna s několika kandidáty do svého týmu, protože šlo o představitele „establishmentu“, kteří se v průběhu loňské kampaně postavili - veřejně, ve formě otevřených výzev - proti zahraničně-politickým představám Donalda Trumpa. Jedním z těch, kdo takto neprošli, byla vedle republikánů například i Michele Flournoyová, který byla náměstkyní ministra obrany Roberta Gatese v Obamově první administrativě. Spory jsou pak prý i mezi Bílým domem a Rexem Tillersonem, který kromě jiného odmítl požadavek, aby se jedním z jeho náměstků stal John Bolton, někdejší velvyslanec George Bushe při OSN.

Michael Flynn se pak v Radě pro národní bezpečnost zatím obklopuje, jak napsal obvykle dobře informovaný Josh Rogin z Washington Post, svými někdejšími „kamarády ve zbrani“. Flynnovou přímou zástupkyní je sice civilistka, právnička Kathleen McFarlandová, která pracovala už v Bílém domě Ronalda Reagana a v posledních letech byla analytičkou FOX News, řadu dalších pozic však v nebývalé míře obsadil bývalými vojáky. Kteří možná mají rozhodovací zkušenosti z krizových situací, ale na úkor strategického nadhledu, což je jinak tradičně prioritní role NSC.

Jak celý souboj dvou výkonných center, ale vlastně i dvou velmi odlišných představ o podobě americké zahraniční politiky dopadne, záleží samozřejmě nejvíce na prezidentu Trumpovi. Podle jednoho názoru Trump zcela záměrně vytvořil „tým rivalů“, zápas bude jen moderovat a sám se pak přikloní k silnějšímu názoru. Podle jiných nelze dopředu opravdu nic předjímat. „Trump je divoká karta, je to politická černá labuť,“ cituje poslední číslo časopisu The Economist Stephena Moora z Heritage Foundation, člena Trumpova ekonomického týmu. Jeden zcela konkrétní výsledek však už Trumpova „nepředvídatelnost“ v zahraniční politice už má.

Právě i kvůli soupeření mezi dvěma tábory nastoupil prezident Trump do Bílého domu bez toho, že by už měl postavený vlastní bezpečnostně-zahraniční tým. Den před inaugurací Trumpův štáb oznámil, že několik desítek nejvyšších postů (zhruba má jít o padesát pozic), včetně několika náměstků na ministerstvech obrany a zahraničí, zůstane zatím obsazeno lidmi z Obamovy administrativy. Je to obrovský, vpravdě trumpovský paradox. Donald Trump vyhlašuje, že zásadně přepíše kontury americké zahraniční politiky. A možná, že to nakonec i tak bude. Ale výkonný aparát, o který by svoji vizi opřel, si zatím musel půjčit od Obamy.

Daniel Anýž
autor je redaktorem časopisu Newsweek

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2016

Počtem účastnících se letadel rekordní Dny NATO v Ostravě vidělo 130 tisíc návštěvníků.

Šampionát odstřelovačů

Duben 2016

Jedna rána, dvacet sekund! Snajpři z devíti zemí soupeřili v preciznosti

Staronová Aerovka

Duben 2016

V historických hangárech Aerovky v pražských Letňanech se otevírá nová letecká expozice.

Jordánské bojovnice

Září 2015

„Křehcí zabijáci“ v maskáčích a s kabelkami se chtějí vyrovnat mužům. Osmička žen předvedla své bojové dovednosti.

Mise na Islandu

Srpen 2015

Čeští letci s gripeny už podruhé během relativně krátké doby střežili na několik týdnů v rámci mise NATO daleký Island.