Bezpochyby nejsledovanějším tématem cesty amerického prezidenta George W. Bushe do Evropy je (alespoň z českého pohledu) diskuse o plánovaném budování komponentů systému protiraketové obrany na území ČR a Polska.  Ale Bushova cesta pochopitelně nezahrnuje jen toto téma.

Nejen o „hard power“
Bush chce v Evropě hovořit nejen o vojensko-strategických otázkách či o bilaterálních vztazích, včetně vízové problematiky, v níž se mohou plánované změny dotknout paradoxně i států, které mají nyní s USA bezvízový styk. Ameriku již delší dobu eminentně zajímá tematika energetické bezpečnosti v jejích různých dimenzích, včetně diverzifikace zdrojů ze strategických důvodů.

Poslední dobou jsou to právě představitelé USA (včetně Bushe) skloňující ve všech pádech výzkum zdrojů obnovitelné energie, včetně vodíku, i když na rozdíl od Evropy se Amerika nevzdává jaderné energie coby čistého zdroje. O energetických trasách, které jsou novým „hitem“ geopolitiky a geostrategie může být řeč i v Bulharsku. Bulharsko a Rumunsko byly při vstupu do EU označovány za „trójské koně“ v evropsko-ruské hře o energetické suroviny, otevírající potenciálně cestu do Černomoří a k novým zdrojům ve Střední Asii.

Zatím však právě Bulharsko krátce po vstupu podepsalo s Ruskem novou multilaterální smlouvu o dodávkách ropy pro Středomoří a Rusko uzavřelo s Turkmenistánem a Kazachstánem exkluzivní dohodu týkající se exportů plynu, kterou někteří analytici vidí jako počátek předvídaného „nového OPECu“, postaveného na základě léta budovaných multilaterálních vazeb Ruska v Asii prostřednictvím Šanghajské organizace pro spolupráci či partnerství s ASEAN.

Evropa a Amerika – stále na různých planetách?
Ani tato mnohovrstevnatá problematika současného světa ovšem zřejmě nepřekryje fakt, že americký prezident přiváží do Evropy jakžtakž uvyklé na mocenské využívání „soft power“ (jakkoli v rukou některých mocností ani „měkká moc“ není zcela měkká, viz energetický nástroj v ruských rukou) po letech opět projekt spojenectví „tvrdého“, vojensko-strategického významu. A to je vždy citlivé téma pro Evropu, bojující po desítky let na jedné straně s více či méně latentním antiamerikanismem, na druhé straně skrytě se obávající úplného amerického „odchodu“.

Na západě Evropy se pro Ameriku dnes otvírají zajímavé změny konstelace z hlediska potenciálních partnerů. Je otázkou, do jaké míry ovlivní budoucí transatlantické vztahy „výměna stráží“ u tradičních největších spojenců USA, v Downing Street. Zatímco odcházející Tony Blair byl mnohdy až vysmíván pro svou transatlantickou loajalitu, Gordon Brown chystá mírný ústup z těchto pozic.

Naproti tomu Bush již delší dobu označuje za spřízněnou duši německou kancléřku Merkelovou, která však nemá na vnitropolitické scéně lehkou pozici. Nutnost udržovat pohromadě širokou koalici se projevuje i ve vztahu k takovému tématu, jako je americká protiraketová obrana. Německá vláda tak nezní vždy jednotným hlasem, zatímco ministr zahraničí Steimeier (SPD) hovoří spíše z někdejší schröderovské pozice „Rusko především“, ministr obrany Jung (CDU) vyjadřuje mnohem větší vstřícnost jak vůči samotnému projektu, tak vůči právu dotčených zemí rozhodnout o jejich umístění suverénním způsobem. Pozice samotné kancléřky je pak navenek poněkud ambivalentní.

Ve francouzských prezidentských volbách uspěl Nicolas Sarkozy považovaný na francouzské poměry za výrazného sympatizanta USA. Potvrdil to do určité míry i volbou svého ministra zahraničí, kterým je známý diplomat Bernard Kouchner, považovaný za jednoho z mála Francouzů, kteří schvalovali americkou invazi do Iráku. Sarkozyho bezpečnostním poradcem by pak měl být velvyslanec ve Washingtonu Jean-David Levitte.

Francouzský „proamerikanismus“ však má své meze, v případě protiraketové obrany nabádá i Sarkozy k opatrnosti a dialogu na platformě NATO a Rady Rusko-NATO, což však lze bezesporu považovat za konstruktivnější postoj nežli snahu některých evropských politiků o přenesení problému na půdu institucí EU. Nejenže by byl takový postup do značné míry v rozporu s kompetencemi, které institucím EU v oblasti bezpečnostní politiky dává vůči členským státům platné primární právo, navíc by hrozilo (jak již ukázaly první pokusy na jaře), že se vysoce odborná problematika stane předmětem zpolitizovaných debat v Evropském parlamentu, kde ji ovlivní nejen frakční, ale také národnostní příslušnost poslanců. Zdrženlivost vysokého představitele EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Solany vůči potenciálnímu přenosu tématu na úroveň EU, v níž nezapře svoji minulost generálního tajemníka NATO, tak lze označit za spíše konstruktivní.

A pak jsou zde „noví“ členové NATO ze střední a východní Evropy, které řada amerických myslitelů (např. Robert Kagan) označovala za nové potenciální věrné spojence Ameriky v Evropě. Plán umístění komponentů protiraketové základny by tomu nasvědčoval i zde se však USA potýkají s určitými potížemi. Nejenže se noví spojenci snad až příliš často otevřeně ptají „co za to“, ale mívají také nepříjemný sklon až příliš malicherně zatahovat do vnitropolitických až interpersonálních sporů téměř každé důležitější zahraničněpolitické a strategické téma.

Ruský stín
Na summitu G-8 by se měl Bush setkat i s tím, kdo zřejmě bude tak trochu jako stínová postava implicitně doprovázet i jeho kroky po státech střední a východní Evropy, zejména tenkrát, bude-li řeč o protiraketové obraně. Ruský prezident Putin a jeho spolupracovníci se tak již několik měsíců snaží opravdu realizovat cíl, který měla ruská zahraniční politika de facto už od rozpadu SSSR, ne vždy však pro jeho naplnění měla možnosti: být skutečným subjektem mezinárodní politiky v transatlantickém prostoru, který rovnoprávně hovoří do všech klíčových otázek.

Pravda, činí-li tak Rusko spíše zastrašovacím, než konstruktivním způsobem, svědčí to mnohem více o jeho slabosti, nežli síle. Co znamená současná ruská rétorika, na to se názory různí. Na jedné straně skutečně pozorujeme od konce 90. let postupnou demontáž bilaterálního smluvního systému kontroly zbrojení, vytvořeného v posledních letech studené války a těsně po ní, když Rusko po rozšíření NATO a americkém odvolání platnosti smlouvy ABM prohlašuje o jedné z bilaterálních odzbrojovacích smluv za druhou, že se přestává cítit jejími podmínkami vázáno. Na druhé straně je pravdou, že systém bezpečnostních hrozeb a strategická architektura světa se proměňují a studenoválečné smluvní závazky postupně zastarávají.

Dokládá to konec konců i současný rusko-americký spor, který je na tomto poli de facto sporem o to, zda setrvávat v doktríně vzájemného zaručeného zničení, anebo stavět světovou bezpečnost na nových, třeba spíše obranných, strategických základech. Rétorika obou stran, doprovázená i demonstrativními činy (viz test ruské střely RS-24 s vícečetnými samostatně naváděnými hlavicemi) do značné míry dokazuje, kdo v tomto sporu stojí na které názorové straně.

To vše ovšem neznamená, že by Rusko nebylo nebezpečné. Lze najít paralely upozorňující na to, že v době rozšiřování Severoatlantické aliance byla ruská rétorika také vyhrocená. Také hovořila o nutnosti revize Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, také používala slova jako „nepřátelský akt“. Pravdou však je, že v 90. letech nejvyhrocenější názory ruské politiky zpravidla „odfiltrovávaly“ nejextrémnější síly tamní stranicko-politické scény (Žirinovského nacionalisté či komunisté).

Jakkoli vyhlížely mocně (i z hlediska elektorátní podpory), oficiální hlas Kremlu byl přece jen poněkud mírnější. Putinova „suverénní demokracie“, ve skutečnosti však klasický autoritativní režim, pohltila do mocenského centra všechny tyto proudy a z jejich rétoriky si vybrala to, co někteří politologové předvídali ještě před Putinovým nástupem, tedy do značné míry vyhrocený nacionalismus, projevující se ve vnější politice jako nacionalismus neoimperiální. To není nikterak povzbudivé z hlediska budoucnosti demokracie v Rusku a nemůže to příliš těšit ani okolní svět.

Jak nasvědčovala některá prohlášení ještě před cestou, americký prezident nechce svoje turné příliš fixovat jen na otázku protiraketové obrany. Alespoň v očích jedné ze zemí, o níž se v této souvislosti hovoří více než vážně, se však jeho cesta tomuto osudu zřejmě nevyhne. Je třeba si uvědomit, že projekt je stále ve fázi jednání, o čemž svědčí i poslední signály z Kongresu, který má po posledních volbách jinou většinovou politickou orientaci, že by mohlo eventuelně dojít i k pozastavení plánovaných finančních prostředků na výstavbu v nejbližších letech.

To ovšem není důvod k alibismu. Projekt protiraketové obrany není o penězích, není to ani nový Marshallův plán, jak jej někdy nazývají. Je otázkou strategicko-politické rovnováhy současného světa (i když tato charakteristika ve srovnání s „Marshallovým plánem“ zní mnohem méně atraktivně), který se řada aktérů pokouší posunout různými (vojenskými i nevojenskými mocenskými prostředky) k multipolaritě. Na tom by nebylo nic tolik závažného, pokud by se tato (i jaderná) mulipolarita nejevila jako nepříliš stabilní a hlavně nepříliš bezpečná. Americké gesto vůči Evropě bývá interpretováno jako unipolární, je však v první řadě nabídkou spojenectví. A Evropa by měla z historie vědět, že nebývala vždy tím trochu lenivým a z hedónismu podezřívaným kontinentem, ale také arénou.  

Petra Kuchyňková
Centrum pro studium demokracie a kultury