Nejzávažnějším úkolem NATO je v současnosti stabilizace Afghánistánu. Pokud Aliance neuspěje, mohlo by se otevřít nové kolo diskusí o jejím smyslu a mohla by být ohrožena její důvěryhodnost. Problém spočívá v tom, že mise vedená ISAF se postupně vyvinula z asistenční operace v operaci bojovou a Severoatlantické aliance se stala jedním z aktérů konfliktu. Faktické cíle operace, tedy vytvoření bezpečného prostředí pro mírovou stabilizaci země, jsou v hrubém nesouladu s kapacitami NATO. V neposlední řadě afghánské angažmá vytváří v NATO dělící linii mezi státy, které jsou ochotné riskovat životy svých vojáků a nasazovat je v oblastech, kde je to nezbytně nutné, a mezi těmi ostatními.

Závěry summitu v Bukurešti předpokládající navýšení vojenského angažmá NATO v této zemi se mohou někomu zdát být krokem správným směrem. Mění ale vyslání několika tisíc dodatečných vojáků nějak zásadně strategickou situaci? Dochází ke zmenšení rozporu mezi cíli operace a disponibilními zdroji? Dle mého soudu nikoli. V současnosti má Aliance v Afghánistánu 47 000 vojáků v rámci ISAF. Amerických vojáků je v zemi 19 000. Pokud by míra vojenské alianční přítomnosti v zemi měla dosáhnout stejného rozsahu jako v případě ranných fází angažmá NATO v Bosně a Hercegovině, muselo by NATO nasadit 600 – 700 000 vojáků. To je zcela zřejmě nereálné.

Nicméně pokud má pokročit rekonstrukce této válkou týrané země, je nutné zajistit civilním expertům alespoň minimální míru bezpečnosti a výsledkům jejich práce alespoň minimální životnost. Nemá příliš smysl zaplatit stavbu zavlažovacího zařízení, které za týden Taliban zničí atp. Z tohoto úhlu pohledu jsou závěry summitu v Bukurešti týkající se posílení vojenského angažmá o několik tisíc vojáků nedostatečné a strategickou situaci NATO zásadně nezlepšují. Ani s navýšeným kontingentem nebude možné zemi vojensky kontrolovat v takovém rozsahu, aby by ji bylo možné rekonstruovat a stabilizovat.

Jedinou dlouhodobou alternativou navyšování aliančního angažmá je pokročit ve výstavě afghánských bezpečnostních sil, což je úkol, který si Aliance pravidelně dává už od roku 2003. Jedná se ostatně o strategii, kterou dlouhodobě prosazuje současná administrativa George Bushe. Pro budoucnost NATO by nebylo nic horšího, než kdyby afghánská vláda byla dlouhodobě závislá na alianční vojenské přítomnosti.

Výsledky summitu týkající se rozšiřování NATO jsou dle mého soudu mnohem povzbudivější. Přestože konečné slovo o přizvání Chorvatů a Albánců budou mít parlamenty všech členských zemí NATO, byl zahájen proces, který má reálnou šanci vyústit v členství dvou výše zmíněných států. Spory Řecka a Makedonie nejsou ničím novým a řecké veto bylo možné očekávat. Otázkou je, zda si v Athénách skutečně myslí, že se kvůli nim Makedonie přejmenuje a zda jsou skutečně připraveni členství Makedonie dlouhodobě blokovat kvůli názvu země. Spor o název země je totiž jediným problémem, který znemožnil zahájit s Makedonií přístupové rozhovory.

Naproti tomu Ukrajina a Gruzie dle mého soudu nejsou připraveny na členství.  Šanci na přípravu v rámci MAP by ale dostat měly a závěry summitu ponechaly této variantě otevřené dveře. Aliance je v otázce ukrajinského a gruzinského členství v NATO rozpolcená. Zatímco advokáty těchto zemí jsou Spojené státy a Velká Británie, zdrženlivý postoj Francie, Německa a Španělska je dlouhodobý. Pozice „skeptiků“ není generována jenom diskutabilní připraveností Ukrajiny a Gruzie na členství. Roli mají i jejich názory na optimální roli NATO v evropské bezpečnostní architektuře, strategická kultura, jejím prostřednictvím generované národní zájmy a v neposlední řadě ochota ustupovat Rusku. Jejich zdrženlivý postoj je tedy pochopitelný a nikoli nepodložený.

Bez podpory ukrajinské veřejnosti pro členství v NATO by mohl být vstup Ukrajiny destabilizující událostí pro region východní Evropy. Celkově závěry summitu v Bukurešti znamenají potvrzení politiky otevřených dveří, která významně přispěla k stabilizaci demokratických režimů v postkomunistických zemích střední a východní Evropy.  

Summit NATO se vyjádřil i k otázce protiraketové obrany, možná více diskutované v České republice a Polsku, než v dalších aliančních státech. Přijaté závěry je možné interpretovat tak, že Aliance nemá zásadních námitek vůči plánovaným krokům USA, České republiky a Polska a budoucí propojení plánovaných systémů s alianční protiraketovou obranou je nejen možné, nýbrž z úhlu pohledu NATO i žádoucí. Budoucnost alianční protiraketové obrany je dle mého soudu tak jako tak určena osudem protiraketové obrany americké.

Bez amerického vedení je málo pravděpodobné, že by se NATO zmohlo na skutečně funkční protiraketovou obranu na všech úrovních, protože tento program je finančně, technicky a politicky nesmírně náročný. Zejména politická náročnost projektu nebývá vždy doceňována. V NATO dnes nemá žádná jiná země potenciál k vyjednání konsensu o této otázce.

Ve vztahu k Rusku NATO kontinuálně pokračuje ve své dosavadní politice, která spočívá ve snaze s Ruskem kooperovat a ad hoc reagovat na ruské pokusy o mocenský návrat do sféry vlivu bývalého SSSR.

Celkově dle mého soudu summit kontinuálně navázal na předchozí politiku NATO. V mezích konsensuálního rozhodovacího mechanismu v NATO summit zformuloval odpověď Aliance na hlavní bezpečnostní problémy dneška. Obecně je v bezpečnostní komunitě akceptováno, že klíčovým tématem pro osud NATO je nyní Afghánistán. Pokud se zcela zásadně neurychlí výstavba afghánských ozbrojených sil a policie, Severoatlantická aliance bude i nadále v Afghánistánu konfrontována s rozporem mezi strategickými cíli a disponibilními prostředky. Buď NATO tento rozpor odstraní, nebo v Afghánistánu neuspěje.

Zdeněk Kříž
Autor je docentem na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií
Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity