Bukurešťský minisummit NATO aneb jak se „východní křídlo“ tvářilo, že vlastně není východní křídlo

17. listopadu 2015  17:40
Michal Kořan, Ústav mezinárodních vztahů
Po listopadových teroristických útocích v Paříži bude pozornost upřena na boj s Islámským státem a tato otázka se nevyhýbá ani Severoatlantické alianci. V nastalé vřavě by však neměla zapadnout bukurešťská událost z počátku listopadu. Osm středo- a východoevropských prezidentů a předseda české sněmovny Jan Hamáček se zde sešli, aby se pokusili nastavit agendu pro summit NATO ve Varšavě v červenci 2016.  
Předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček (vlevo) s prezidenty osmi zemí a náměstkem generálního tajemníka NATO Alexandrem Vershbowem (vpravo) na summitu v Bukurešti | foto: PR

Bukurešťská schůzka ukázala, jak se státy střední a východní Evropy (SVE) stále učí komunikovat o nejzávažnějších otázkách bezpečnosti jak mezi sebou, tak i navenek. Přesto, že schůzka skončila relativním úspěchem, hlavní výzvy spočívají uvnitř těchto států a společností samých.

SVE je hluboce rozdělena z hlediska ambic v obranné politice a především z hlediska vnímání závažnosti bezpečnostních hrozeb. Ruská agrese vůči Ukrajině toto rozdělení dále prohloubila. Proto byla bukurešťská iniciativa vcelku odvážným podnikem, za nímž stálo přesvědčení nového polského prezidenta Andrzeje Dudy, že je žádoucí celému středo- a východoevropskému regionu nabídnout polskou interpretaci bezpečnostní situace v Evropě. V případě úspěchu by pak bylo možné nést varšavský summit NATO v červenci 2016 v duchu silné reakce na ruské chování ve východním sousedství.

Chceme trvalou vojenskou přítomnost NATO, žádá devítka zemí včetně Česka

Přečtěte si související článek na natoaktual.cz

Podobné snahy v regionu v minulosti narážely na nepochopení, ale je pravda, že se díky dostředivému působení NATO, EU, ale i Visegrádské skupiny podařilo udržet alespoň základní regionální solidaritu. Bez ní by prezidentské setkání v Bukurešti skončilo neúspěchem. Pro zhodnocení schůzky je tedy klíčové zdůraznit, že regionální shoda je založena nikoli na dynamice uvnitř SVE, ale na síle ostatních multilaterálních rámců.

Účastníci bukurešťské schůzky se pokusili o nemožné – vykřesat z SVE jednotný postoj, který by byl nadto přenositelný na celo-alianční úroveň. Mnozí se táží, jaký význam celé cvičení mělo. Na to existuje snadná odpověď: pokud sdílí region určitou obavu, pak o ní má být NATO zpraveno s dostatečnou razancí a v dostatečném předstihu před varšavským summitem. Bez ohledu na to, zda se v bukurešťské schůzce zrcadlí regionální ambice Polska či pocit ohrožení pobaltských států, jde o signál, který by měl zbytek Aliance vzít vážně na vědomí.

Jedná se o drobení NATO?

V této souvislosti lze vznést provokativní otázku, jak by státy SVE reagovaly, pokud by se bez jejich přítomnosti konal minisummit „západního křídla“?

Bukurešť nakonec ukázala hranice toho, kam sahají možnosti vnuknout odlišně smýšlejícím státům společnou perspektivu, ale naznačilo i překvapivě silný kooperativní mód jednání. S výjimkou českého prezidenta všechny pozvané hlavy státu do Bukurešti přicestovaly a sama schůzka se těšila pozornosti jak mezi odborníky, tak u médií. Výsledné deklaraci se podařilo vyslat zřetelný signál, že SVE – bez ohledu na vnitřní rozdíly – se cítí více než ostatní znepokojena ruským chováním a celkovým bezpečnostním vývojem. Zároveň platí, že cesta do Bukurešti byla pro polskou i rumunskou diplomacii trnitá a deklarace je ve finále méně ambiciózní, než by si strůjci setkání přáli.

Prohlášení Spojenecká solidarita a sdílená zodpovědnost adresně zmiňuje „agresivní ruské jednání vůči Ukrajině“ a „ruské vojenské aktivity, které podlamují bezpečnostní architekturu v Evropě“. Ovšem Rusku a nebezpečí z něho plynoucí je v textu nakonec věnován jen omezený prostor. Společné prohlášení je především přihlášením se ke sdílené zodpovědnosti za nedělitelnou euroatlantickou bezpečnost, politickým závazkem ke zvýšení prostředků na vlastní obranu a zdůrazněním úsilí o implementaci rozhodnutích z waleského summitu v roce 2014. V jediném, zato klíčovém ohledu, jde deklarace za rámec implementace rozhodnutí waleského summitu: volá po „nových opatřeních“, která povedou ke spojeneckému ujištění, k posílení kolektivní obrany a k důvěryhodnému odstrašení.

Varšavský summit NATO by měl mezi tato opatření zařadit robustní, důvěryhodnou, „na míru šitou“ a udržitelnou spojeneckou vojenskou přítomnost. Formulace je to silná a zároveň opatrná. Otázka trvalé vojenské přítomnosti rozděluje nejen region, ale pochopitelně o ní nepanuje shoda v rámci Aliance jako takové. Zejména Německo je podpoře umístění trvalých jednotek na východě NATO velmi vzdáleno. Východoevropané si v Bukurešti velice dobře uvědomili, že jediná možnost, jak zajistit alespoň určitý dopad jejich iniciativy spočívá v rovnováze mezi požadavkem na silnější alianční obranu východní Evropy a přijatelností tohoto požadavku pro zbytek NATO. Deklarace tedy nehovoří o „trvalé“, nýbrž právě o „udržitelné“ přítomnosti.

„Východní křídlo“ musí nyní přesvědčit zbytek Aliance, že umístění trvalých základen na východě NATO je tou správnou cestou k zajištění obrany Evropy a že pouhé posílení a přesun obranné infrastruktury, techniky, spojenecká přítomnost na rotační bázi či zvýšená intenzita velkých spojeneckých cvičení a podobně jsou odpovědí nedostatečnou. Na této cestě je čeká několik zásadních překážek. První problém byl naznačen již v úvodu textu – není jasné, zda něco jako „východní křídlo“ existuje či vůbec má existovat.

Mnozí správně upozorňují na to, že síla Aliance spočívá v jednotě a regionalizace by ji podlamovala. Iniciátorům schůzky se ostatně příliš nepovedla veřejná komunikace, neboť ať už ze zlomyslných či z jiných důvodů jí bylo nejčastěji přezdíváno „východní minisummit NATO“, což je to nejhorší možné poselství, které mohli navenek vyslat. V této souvislosti vznesl kolega provokativní otázku, jak by státy SVE reagovaly, pokud by se bez jejich přítomnosti konal minisummit „západního křídla“ NATO. Země jako Německo, Francie či Velká Británie mají sice svůj vliv v Alianci zajištěn i bez zvláštních regionálních schůzek, ale pro ilustraci toho, jaké dojmy může případná regionalizace NATO vyvolávat, je tato otázka na místě.

Kam patří ČR?

Zdá se ale, že Česká republika se obecně spíše vidí v pozici západoevropského Německa než mezi členy východního křídla.

Nejdále šla ve snaze odlišit se od regionálního přístupu Česká republika. Nechme stranou, že prezident Miloš Zeman pozvání odmítl, protože se nechtěl účastnit schůzky, jejíž smysl spočíval v nalezení adekvátní odpovědi na současné ruské chování. Zdá se ale, že Česká republika se obecně spíše vidí v pozici západoevropského Německa než mezi členy východního křídla. Autoři finálního znění bukurešťské deklarace nakonec odvedli dobrou práci ve snaze ukázat, že Východoevropané přicházejí s celostním a nikoli s regionálním řešením. Přestože o regionálním poselství schůzky nikdo nepochybuje, česká vláda nyní dluží vysvětlení, jak vlastně celou iniciativu vnímá.

Druhý problém bude spočívat v tom, jak převést „duch deklarace“ do praxe. Čtyřikrát je v textu zmíněno slovo solidarita, mnohokrát se hlásí i k „jednotě“. Jenomže pouhé nadužívání obou pojmů nestačí k jejich skutečnému ctění. Německo, které bude klíčové pro výsledky varšavského summitu, také v současné době volá po větší solidaritě v souvislosti s řešením uprchlické krize, neboť si s jejím zvládáním jednoduše přestává vědět rady. Odpověď, která zazněla ze střední a východní Evropy, známe. Východní země NATO budou tedy čelit obtížnému poznání, kam až sahá jejich vlastní solidarita.

Vzhledem k současnému proti-imigračnímu politickému nastavení v SVE může být dialog s Německem obtížný. Anebo znamená ona solidarita, že „východní křídlo“ bude mít dostatek porozumění pro bezpečnostní percepci jižních států NATO? Text prohlášení naznačuje, že ano. Ale i zde bude poučné vyčkat a vidět, jakým způsobem se tato solidarita bude prosazovat v praxi, a to tím spíše za podmínek, které nastaly po zavrženíhodných útocích v Paříži.

Bezpečnost spočívá na zázemí

Bezprostřední osud Severoatlantické aliance spočívá sice v důvěryhodné kolektivní bezpečnosti, ale dlouhodobá budoucnost Evropy, včetně její obrany, vychází ze stabilního, demokratického a zodpovědného domácího zázemí.

Rozhodně také nebude snadné přesvědčit Spojené státy, aby ve volebním roce věnovaly ještě více pozornosti bezpečnosti na východě Evropy. Každý ví, téměř tři čtvrtiny výdajů na obranu Aliance pochází z USA. Washington navíc již učinil v uplynulých měsících řadu opatření, ještě před dvěma lety zcela nemyslitelných, která mají signalizovat ujištění východních spojenců. I v tomto ohledu byli autoři prohlášení předvídaví a jeho text je protkán důrazem na větší zodpovědnost za vlastní obranu. Obranným rozpočtům na národní úrovni je věnována v posledních dvou letech nepoměrně větší pozornost. Ale od pozornosti ke zvýšeným obranným kapacitám je ještě dlouhá cesta a rozhodně ne všechny dotčené země se na tuto cestu vydaly.

Přečtěte si další text Michala Kořana na natoaktual.cz:

Deklarace se rovněž dotkla otázky rozšíření NATO a aliančních partnerství. Je nicméně patrné, že již nejde o srdeční otázku středo- a východoevropských státníků. To je dle mého soudu chyba – Severoatlantická aliance nemůže založit svou budoucnost na tom, že se opevní a opustí myšlenku celoevropské kooperativní bezpečnosti. V takovém případě by až příliš přistoupila na pravidla hry diktována současným kremelským vedením. Taková „strategická adaptace“ nepředstavuje dobrou budoucnost ani pro NATO ani pro Evropu jako takovou. Právě v tomto ohledu spatřuji jak největší dluh, tak ale i největší prostor pro posun při varšavském summitu.

Nemá-li Bukurešť zůstat pouhým zoufalým výkřikem, musí zúčastněné státy nyní ukázat, jak vážně myslí své závazky vůči zodpovědnosti za vlastní obranu, vůči solidaritě a jednotě a jak dalece je politická reprezentace ochotna stát za politikou, která není doma populární. Signatáři v deklaraci volají po jednotném NATO, ovšem politici v těch samých zemích prohlubují brázdy mezi jednotlivými segmenty společností, jen aby posílili svůj aktuální politický kapitál. Bezprostřední osud Severoatlantické aliance spočívá sice v důvěryhodné kolektivní bezpečnosti, ale dlouhodobá budoucnost Evropy, včetně její obrany, vychází ze stabilního, demokratického a zodpovědného domácího zázemí.

Bude-li zbývajících osm měsíců do varšavského summitu využito k reálné implementaci waleských rozhodnutí, pak mají závěry bukurešťské deklarace šanci na úspěch. Hlavní obavy z hlediska budoucnosti Severoatlantické aliance ovšem vyplývají z neutěšeného zázemí vnitropolitického.

Michal Kořan
autor je zástupcem ředitele Ústavu mezinárodních vztahů

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2018

Výroční Dny NATO v Ostravě letos vidělo 220 tisíc návštěvníků.

Yankee od mariňáků

Září 2018

Premiéra amerického UH-1Y Venom, jednoho z kandidátů na přezbrojení českých vrtulníků.

Cvičení Sky Avenger

Červen 2018

Jak doplňují palivo americké stíhačky nad Českem z létajícího tankeru.

Army test u výsadkářů

Červen 2018

Pět disciplin dokonale prověří, zda by vaše fyzička stačila na přijetí do armády.