Budoucnost zahraničních základen v XXI. století, 1.část

18. října 2010  9:50
Zahraniční vojenské základny jsou tradičně nástrojem projekce síly a jako takové plní celé spektrum politických, vojenských a ekonomických zájmů států. Nejedná se přitom o myšlenku nijakou novou a především v Evropě mající tradici již od starověku. V současné době představují debaty o stahování amerických vojáků z Evropy vděčný zdroj témat, jež polarizují nejen odbornou veřejnost a politické elity v rámci NATO. Přímo znepokojení pak vyvolává opětovně získaná asertivita Ruska, která se projevuje především v ochotě vysílat svá vojska stále dále za hranice. Mnohem menší pozornost se věnuje zahraničním vojenským základnám Francie a Británie. O to větší je ovšem jejich vliv na oblasti, kde tyto země působí.  

Po druhé světové válce velké státy obou bloků vybudovaly globální síť základen v zásadě na třech druzích území. Především se jednalo o spřátelené nebo satelitní státy. Obrovské koncentrace sil zůstaly také v poražených zemích (Německo, Japonsko). Posledním oblíbeným stanovištěm byly kolonie, kde svá vojska ponechaly především Francie a Velká Británie.

Konec studené války sice vedl k zániku původní logiky tohoto rozmístění, ale praxe jako obvykle zůstala pozadu za doktrínou. Počty vojáků a zahraničních základen sice klesly, ale jejich konfigurace zůstala stále stejná. To platí především pro USA. Rusko bylo nuceno stáhnout své vojáky z území svých bývalých spojenců, ale pokusilo se uchovat vojenskou přítomnost v "blízkém zahraničí". Francie a Velká Británie se pak především zaměřily na snižování početních stavů z ekonomických důvodů. Každá z těchto čtyř zemí si postupem času vybudovala unikátní model rozmístění sil v zahraničí jak co do struktury, tak také co se týče regionů působnosti. Zároveň dnes Francie, Velká Británie a USA (v menší míře též Rusko) nasazují větší část vojsk do různých dočasných působišť a mírových (či jiných) operací – zpravidla na úkor sil umístěných ve stálých posádkách.

Americký sen – být všude?
USA provozují zdaleka nejrozsáhlejší síť zahraničních vojenských základen na světě. Počty vojáků na zahraničních základnách sice klesly ze zhruba 400 000 na konci osmdesátých let na 197 000 mužů v roce 2007. Dalších cca 200 000 vojáků však sloužilo v operacích (Irák, Afghánistán, Kosovo atd.) a nejsou tedy v těchto číslech zahrnuti. Celkově však rozmístění i přes svůj výrazný pokles kopíruje model pocházející z období studené války, který byl navržen k odstrašení Varšavské smlouvy. Určit počty zařízení je ovšem paradoxně mnohem obtížnější, než stavy vojáků na nich umístěných. Podle použité metodiky se odhady pohybují od 700 do 1000 základen mimo území USA. Kritici rádi zdůrazňují, že toto číslo dělá Pentagon největším vlastníkem pozemků na světě.

Podstatná část sil je stále na evropském kontinentu. Nejpočetnější složkou (mimo sil v operacích) je kontingent v počtu 72 000 mužů v Německu (268 vojenských zařízení), dále 10 000 příslušníků letectva ve Velké Británii a cca dalších 12 000 vojáků, letců a námořníků v Itálii. Kromě toho jsou Američané rozmístěni v menším počtu v Belgii, Řecku, Nizozemí, Portugalsku, Španělsku, Turecku atd.

V celé Asii americká přítomnost dosahuje celkem 76 500 vojáků a koncentruje se především na Japonsko (necelých 30 000 mužů na 128 základnách) a Jižní Koreu (25 000 mužů – 87 vojenských zařízení), Bahrajn, Kuvajt, Katar, ostrov Diego Garcia atd. Ovšem zde více než kde jinde je třeba brát v potaz velká soustředění sil v Afghánistánu a stále též v Iráku. Menší uskupení jsou pak také v Jižní Americe, v africkém Džibuti atd.

Přirozeně ovšem ne všechna americká vojenská zařízení v zahraničí jsou stejná. Odlišnosti plynou nejen z velikosti zařízení či systému rotací personálu, tak také z geografické polohy základny, druhu složky, která je provozuje, nebo úkolu, který plní. Obecně lze americké základny v zahraničí rozdělit na tři druhy.

  1. Main operating bases – MOB, jako například německý Ramstein, španělská Rota atd. Jsou plánovány jako trvalé s rozsáhlou infrastrukturou. 
  2. Forward Operation Sites – FOS (familiárně nazývány lily pads). Budují se v tzv. "Arc of Instability" táhnoucí se zhruba ze Západní Afriky přes jižní Asii, Pacifik do oblasti Andského pohoří. Prvním modelovým FOS je základna v Džibutsku. Vojáci zde slouží v šestiměsíčních rotacích. 
  3. Cooperative Security Locations - CSL. Tato zařízení budou obsluhována vojáky hostitelské země a budou obsahovat kapacity, které umožní jejich přetvoření ve FOS.

Tento poměrně přehledný systém je však více než co jiného výsledkem propletence faktorů sahajících od nedávné ekonomické krize, přes nástup Baracka Obamy, až po oteplení vztahů s Ruskem. To všechno přináší další kolo diskusí ještě o jednom fenoménu – transformaci americké vojenské přítomnosti v Evropě. A není přitom jen českou specialitou, že výraz "transformace" je téměř tradičně synonymem pro "snižování". V Evropě zůstanou především lehké brigády STRYKER a síly budou obecně rychle nasaditelné. Jinak mají sloužit převážně ke společnému výcviku s evropskými armádami. Stažení části sil z Německa bude alespoň částečně vyrovnáno přesunem do Rumunska a Bulharska. Tamější základny (spadající do kategorie CLS) umožní v případě potřeby umístit 1600 (Rumunsko) a 2500 mužů (Bulharsko) a budou hotovy do konce roku 2010.

Pro mnohé kongresmany v USA však již NATO není tím úžasným konceptem, jakým bylo v době svého vzniku před 61 lety. Základny v Evropě jsou považovány za luxus, který Němcům či Italům každoročně do místních rozpočtů nasype miliardy z kapes amerických daňových poplatníků. Ohlášené uzavření 22 amerických vojenských instalací v Německu mezi lety 2010 až 2015, tak do budoucna pravděpodobně nebude konečné.

Západoevropané by navíc mnohdy americké stažení uvítali. Při pohledu na vojenské doktríny těchto zemí, je jasné, že kromě terorismu, nelegální migrace, či proliferace ZHN, nepovažují žádné jiné bezpečnostní hrozby za relevantní.

Příznačné přitom také je, že v době, kdy se díky zlepšení vztahů mezi Washingtonem a Moskvou znovu objevují takové futuristické vize, jako přímé zapojení Moskvy do aliančních struktur, je hlavním argumentem zastánců americké přítomnosti poukazování na možnou agresivitu Ruska. Strach z Ruska není sice zdaleka sdílen všemi částmi amerického politického spektra, zato v Evropě má silně geopolitickou dimenzi a zvyšuje se směrem na východ. Zájmy a úmysly Kremlu přirozeně nejsou zcela jasné a pro mnohé země je americká přítomnost v Evropě určitou pojistkou. Pravděpodobnější ovšem je, že bezpečnostní vakuum vzniklé "transformací americké přítomnosti" by většina zemí vyřešila dohodou s Ruskem. V ekonomické oblasti to tak ostatně funguje již dlouhou dobu a především Německo je v tomto ohledu poměrně zdatným průkopníkem.

Velká Británie - smutný konec impéria
Kdysi obrovská Britská říše zanechala své stopy po celé planetě, ale v kontrastu k tomu relativně malé množství zahraničních základen. Koloniální dědictví jde znát především v charakteru rozmístění základen, které jsou rozesety na zbytcích zámořských území a bývalých kolonií. Nicméně podobně jako USA, i Velká Británie ponechala po konci studené války velkou část svých sil v Německu. V současnosti je ve čtyřech posádkách v Severním Porýní-Westfálsku a Dolním Sasku umístěno 19 130 vojáků převážně z 1. obrněné divize. Přihlédneme-li k faktu, že celkem je na základnách v zahraničí rozmístěno 25 310 Britů, pak jde o neskutečný poměr. A stejně jako v případě Američanů, ani Britové s tímto poměrem nejsou spokojeni. Stažení velké části těchto sil bylo jedním z návrhů konzervativců před letošními volbami – a vzhledem k nedostatku vojáků v jiných částech světa se zdá, že politici jsou ochotni své sliby dodržet.

Přečtěte si další materiály Lukáše Dyčky pro natoaktual.cz:

Rovněž druhé největší soustředění ozbrojených sil Spojeného Království v zahraničí je umístěno v Evropě – na Kypru. Podle podmínek smlouvy z roku 1960, v níž země získala nezávislost, si Londýn ponechal suverenitu nad základnami Akrotiri a Dhekalia o celkové rozloze 253 km2. V současné době je zde umístěno 2870 mužů (většinou příslušníků RAF). Jejich strategická pozice umožňuje ovlivňovat dění v Palestině, Izraeli a sousedních zemích. V souvislosti s otevřením ruských zařízení na syrském pobřeží je pravděpodobné, že NATO bude britské přítomnosti na Kypru stále významně využívat.

Ještě jedno současné zámořské území Velké Británie však hraje v globální politice velice významnou roli. Ostrov Diego Garcia v Indickém oceánu lze obecně považovat za nejvýznamnější vojenskou základnu v celé oblasti vůbec. V době studené války sloužila k zastrašení Indie a dnes, v souvislosti s operacemi v Afghánistánu či bojem proti pirátství, její význam určitě neklesá. Avšak počty vojáků, které tam Londýn udržuje nepřesahují zpravidla několik desítek. Drtivou většinu sil tak představují Američané, kteří z ostrova operují mimo jiné s letouny B-1 a B-52.

Přečtěte si 2. část analýzy Lukáše Dyčky zaměřenou na zahraniční vojenské základny Francie, Ruska a dalších zemí
Budoucnost zahraničních základen v XXI. století, 2.část

Další základny jsou ovšem už tak malé, že stojí stěží za zmínku. Pozůstatky lokálně formovaných koloniálních jednotek lze dosud najít v Gibraltaru, na Bahamách a Falklandách. Na obranu Falklandských ostrovů vydává metropole stále poměrně velké částky (jsou zde pravidelně umisťovány například stíhací letouny), ale jejich strategický význam se v budoucnu teprve musí projevit. Potenciální ložiska ropy a čas od času se vynořující nároky Argentiny, však tyto náklady ospravedlňují. Velká výcviková střediska Britové dále udržují také v Kanadě, USA, v Bruneji a v Keni. To už ale nejsou zahraniční základny v pravém slova smyslu.

Jako všechny evropské země, se také Londýn potýká s nedostatkem financí – respektive s neochotou je na obranu vydávat. Ústup Albionu z výsluní světové politiky sice začal již dávno, ale výhled do budoucna je pramálo povzbudivý. A tak stále ještě významný globální hráč pomalu, ale jistě upadá do bezvýznamnosti druhořadého poskytovatele sil do amerických misí v odlehlých koutech planety s mizivým strategickým významem. Svazky mezi bývalou metropolí a její říší tak udržují už jen slábnoucí ekonomické a kulturní styky - a možná královna Alžběta II.

Lukáš Dyčka
Autor je studentem bezpečnostních a strategických studií
Masarykovy univerzity v Brně

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2018

Výroční Dny NATO v Ostravě letos vidělo 220 tisíc návštěvníků.

Yankee od mariňáků

Září 2018

Premiéra amerického UH-1Y Venom, jednoho z kandidátů na přezbrojení českých vrtulníků.

Cvičení Sky Avenger

Červen 2018

Jak doplňují palivo americké stíhačky nad Českem z létajícího tankeru.

Army test u výsadkářů

Červen 2018

Pět disciplin dokonale prověří, zda by vaše fyzička stačila na přijetí do armády.