Bruselský rybář v Kaspickém moři & plynová bezpečnost ČR

2. března 2009  9:45,  aktualizováno  13:37
Rusko-ukrajinský spor o ceny plynu na začátku letošního roku opět rozvířil v Evropské unii a v České republice debatu okolo důvěryhodnosti Ruska a Ukrajiny jako spolehlivých obchodních partnerů. Zároveň celá krize znovu nekompromisně odhalila evropskou slabinu, kterou je závislost na dodávkách plynu z Ruska, pokrývající čtvrtinu spotřeby zemí Evropské unie.  
Podle dokumentů vydaných EU částečnou alternativu k ruskému nerostnému bohatství představuje oblast Kaspického moře, kde se Brusel snaží dlouhodobě získat přístup k zásobám zemního plynu, odhadovaných na 150–250 bilionů m3. Na druhou stranu, jak naznačuje koncept zahraniční politiky Ruské federace zveřejněný v červenci minulého roku, Moskva považuje region Kaspického moře za své „blízké příhraničí“ a sféru strategického vlivu s vlastními zahraničně-politickými zájmy.

A právě na vztazích a vlivu Ruska vůči zemím Kaspického moře pak budou do značné míry záležet limity a možnosti evropské energetické diplomacie a energetická bezpečnost zemí EU včetně České republiky.

Plynová bezpečnost České republiky
Česká republika je téměř 100% závislá na dovozu zemního plynu ze zahraničí. Rusko dodává přibližně 75% celkového objemu dovozu. Norský plyn spotřebovává Česká republika z 24% a 0,4% zemního plynu přichází do České republiky z Německa.


Plán evropských plynovodů
Tuzemské dodávky, zajišťované společností Moravské naftové doly, činí ročně přibližně 60 milionů m3, tedy 0,6 % z celkových dodávek. Denně se v ČR vytěží mezi 200 000 – 300 000 metrů krychlových plynu, což při spotřebě kolem 50 milionů m3 plynu za den je zcela nedostačující.

V porovnání s jinými zeměmi střední a východní Evropy se např. v Maďarsku ročně vytěží kolem 3,5 mld. m3 plynu, což představuje 20% domácí spotřeby. V Polsku, kde jsou zásoby plynu odhadovány na 0,1 bilionů m3 plynu, je situace velmi podobná. V Rumunsku pak roční těžba kolem 13 mld. pokrývá asi 65% vlastní spotřeby. Naproti tomu, Slovensko, Bulharsko a pobaltské státy dováží 100% zemního plynu z Ruské federace.

Zemní plyn je do České republiky přepravován mezinárodními systémy dálkové dopravy plynu tvořenými tranzitními soustavami zúčastněných států. Tranzitní plynovod ČR zajišťuje zejména přepravu ruského plynu z nalezišť ve směru východ − západ do států Evropské unie.

Současná provozní konfigurace tranzitního plynovodu ČR umožňuje i paralelní přepravu plynu ve směru západ − východ. Poprvé byla tato možnost využita během letošní plynové krize, kdy tímto způsobem RWE přepravil tranzitní dodávky zemního plynu z plynovodu Jamal na česko-německou hranici. Odtud plyn poputoval přes území České republiky na hraniční předávací stanici v Lanžhotě a dál na Slovensko.

K energetické bezpečnosti České republiky přispívá také 6 podzemních zásobníků plynu s celkovou kapacitou cca 2,3 miliardy m3 zemního plynu. I díky těmto opatřením je Česká republika schopna vydržet zhruba 50 - 60 dní bez dodávek ruského plynu.

Nicméně, i když je energetická politika dosud právně v rukou členských zemí unie, manévrovací prostor české zahraniční politiky je zúžený a energetická bezpečnost ČR je výrazně ovlivňována a formována v rámci Evropské unie, která dlouhodobě usiluje o diverzifikaci energetických zdrojů a snížení své spotřeby plynu z Ruska.

Bruselský rybář v kaspickém moři
K dosažení tohoto cíle by podle představ EU měl přispět zejména systém plynovodů, z nichž některé jsou již realizované (plynovod Baku-Tbilisi-Erzurum tzv. Jihokavkazký plynovod), jiné na své uskutečnění čekají např. Transkaspický plynovod. Evropská komise pak nejvíce prosazuje zejména plynovod Nabucco, který by měl vést přes Turecko, západní Balkán do střední Evropy s možností prodloužení do České republiky.

Potenciálním zdrojem plánovaných evropských plynovodů, obcházejících území Ruska, má být plyn z vybraných zemí Kaspického moře, jehož zdroje zemního plynu pokrývají 7- 10 % světových zásob.

 
Příští týden v rubrice
"Analýzy a komentáře":
Analýzu Jana Eichlera zaměřenou
na téma návratu Francie
do vojenských struktur NATO
čtěte na natoaktual.cz
již v pondělí 9. března
 

Jenomže i přes snahy o posílení postavení na mezinárodní scéně a vůli vystupovat jako silný globální hráč, vliv Evropské unie v regionu Kaspického moře výrazně zaostává za USA a Ruskem.

Nepříznivý stav se pokoušel změnit koncem minulého roku evropský komisař pro energetiku Andris Piebalgs během tzv. „Nabucco tour“ po zemích Kaspického moře, s úmyslem získat podporu představitelů těchto zemí s výstavbou plynovodu Nabucco.

V únoru 2009 pak podnikl český premiér Mirek Topolánek v rámci českého předsednictví v Radě EU diplomatickou návštěvu do vybraných kaspických zemí (Kazachstánu, Turkmenistánu a Ázerbájdžánu) s cílem dojednat dodávky energetických surovin do zemí unie. Úspěchy Evropské unie však zůstávají stále jenom dílčí.

Turkmenistán, který spolu s Kazachstánem disponuje největšími zásobami zemního plynu v kaspickém regionu (přibližně 2,86 bilionů m3 zemního plynu) na jednu stranu přislíbil EU dodávky 10 miliard m3 plynu ročně, ale současně artikl prodává do Ruska a také podepsal dohodu o rozvíjení a těžbě tzv. „zelených polí“ s Čínou.

Kazachstán, jehož těžební oblasti zemního plynu mají velmi výhodnou polohu u Kaspického moře téměř v evropské části Kazachstánu a s předpokládanými zásobami kolem 3 bilionů m3 plynu, umožňuje západním společnostem těžbu zemního plynu na svých obřích polích Tengiz a Kashagan. Zároveň však za tuto „službu“ požaduje větší zisk.

Nekompromisně vystupuje i Ázerbájdžán se zásobami přibližně kolem 1,28 bilionů m3 plynu, který se již s EU dohodl na ročních dodávkách přibližně 8 mld. m3 zemního plynu a je dále ochoten jednat o dalším plynu pro Nabucco, ale chce za ně nejlepší tj. tržní cenu.

Medveděvova doktrína a zájmy ruského medvěda
Kaspickou alternativu pak nejvíce komplikuje silný politický vliv Moskvy v této oblasti. Podle Medveděvovy doktríny, zveřejněné v srpnu minulého roku po pětidenní kavkazské válce, má Rusko „přednostní zájmy“ v regionech postsovětského prostoru, kam patří i oblast Kaspického moře.

Cílem ruských zájmů v kaspickém regionu je na jednu stranu zabránit USA a zemím Evropské unie, aby se dostaly k nalezištím zemního plynu, který by mohl být přiváděn do evropských konkurenčních plynovodů obcházejících ruské území. Současně s tím se Rusko snaží postupně mj. příslibem světových tržních cen, uzavřít dlouhodobé kontrakty a nakoupit dostatečné množství plynu ze středoasijských zemí.

Na druhou stranu má Ruská federace v této oblasti vlastní energetické zájmy týkající se zejména realizace Kaspického plynovodu a plynovodu South Stream, který představuje protiváhu evropskému projektu plynovodu Nabucco.

Plynovod South Stream je součástí dlouhodobých strategických úvah ruského energetického gigantu Gazprom o získání vlivu na středoasijská resp. kaspická naleziště zemního plynu, která jsou jedna z největších světových nalezišť a ten, kdo k nim získá přístup, bude mít také možnosti jimi ovlivňovat evropský trh a nejen ten.

Faktický monopol Ruska na odběr většiny produkovaného plynu ze Střední Asie, stejně jako další možnosti nátlaku ze strany Moskvy neposkytují kaspickým státům příliš prostoru pro nezávislou politiku. Zároveň Rusko logicky využívá své převahy jako nástroj zahraniční politiky.

Rusko si však dobře uvědomuje dlouhodobou neudržitelnost své momentální dominance. Zájem o středoasijský plyn sdílí více globálních aktérů, kteří se mohou stát nevítanými konkurenty, ale i tolerovanými partnery.

Do první skupiny patří zejména USA, jejichž strategií v oblasti Kaspického moře je jednak zabránit, aby se Rusko stalo jedinou přítomnou velmocí v regionu a zaujalo místo ve vzniklém politickém vakuu po rozpadu Sovětského svazu. Zároveň jsou ale zásoby kaspické ropy a plynu velkým lákadlem pro americké ropné společnosti.

Mezi momentálně tolerované partnery v tomto prostoru je naopak Čína, která s každoročně rostoucí spotřebou energie má eminentní zájem na kaspickém nerostném bohatství.

Bez íránského plynu to nepůjde
Jedním z nejdůležitějších hráčů v oblasti Kaspického moře je také Írán, který má po Rusku prokázány druhé největší naleziště plynu a představuje tak současně teoreticky nejjednodušší alternativu, jak zajistit dostatek plynu pro plynovod Nabucco.

Na území Íránu se v současné době nachází asi 15 % odhadovaných zásob plynu tj. přibližně 28 bilionů m3 a ložiska na jihu íránské provincie Fárs jsou považována za největší na světě. V Íránu se pak ročně vytěží asi 100 miliard m3 plynu.

Teherán, i díky nepříjemným důsledkům poklesu cen ropy, je v současné době ochoten zahájit s Evropskou unií rozhovory o těsnějších energetických vztazích a je připraven přispět k zlepšení evropských energetických otázek. Jenomže i toto řešení má své „ale“.

Gas OPEC
Moskva na rozdíl od Evropské unie v současné době již o dodávkách zemního plynu s Teheránem obchodně jedná, což dokazují ruské investice ve výši téměř čtyř miliard dolarů od roku 2000. Gazprom se také nedávno dohodl s íránskou vládou na rozvoji několika nových nalezišť zemního plynu.

Za druhé Rusko spolu s Íránem plánují založit tzv. plynový OPEC, který by sdružoval klíčové producenty plynu ovládající přibližně 70 % světových zásob. Vzniklo by reálné nebezpečí, že tyto země budou určovat ceny plynu a prodávat jej lukrativním západním spotřebitelům. Tím by samozřejmě mohly být ohroženy dodávky plynu do České republiky.

Nabucco jako energetická zbraň proti Rusku
Proti evropské energetické diplomacii s Íránem se také zásadně staví Washington, který odmítá, aby plánovaný evropský plynovod Nabucco přiváděl íránský plyn. Evropská unie by tímto krokem musela uznat, že je pro ni klíčová spolupráce s Íránem, tedy se zemí, která je Spojenými státy považována za novodobou říši zla.

Nicméně je možné předpokládat, že potřeba energetických zdrojů zejména zemního plynu povede evropské podniky a země k novému pohledu na vztah s Íránem a je jen otázkou času, kdy se členské státy Evropské unie rozhodnou s Íránem uzavřít smlouvu o dodávkách plynu.

Realizace plynovodu Nabucco by pak měla pro Evropskou unii velký psychologický význam. Brusel by tak dal Moskvě jasně najevo, že je schopen postupně snížit svoji závislost na dodávkách ruského plynu a vyvrátil by tak tvrzení generálního ředitele Gazpromu Alexeje Millera, který prohlásil, že „pro západ neexistuje alternativa k ruskému modrému palivu“.

Lukáš Tichý
Autor je analytikem vládního informačního portálu Euroskop
a působí na Úřadu vlády, Odboru informování o evropských záležitostech

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2016

Počtem účastnících se letadel rekordní Dny NATO v Ostravě vidělo 130 tisíc návštěvníků.

Šampionát odstřelovačů

Duben 2016

Jedna rána, dvacet sekund! Snajpři z devíti zemí soupeřili v preciznosti

Staronová Aerovka

Duben 2016

V historických hangárech Aerovky v pražských Letňanech se otevírá nová letecká expozice.

Jordánské bojovnice

Září 2015

„Křehcí zabijáci“ v maskáčích a s kabelkami se chtějí vyrovnat mužům. Osmička žen předvedla své bojové dovednosti.

Mise na Islandu

Srpen 2015

Čeští letci s gripeny už podruhé během relativně krátké doby střežili na několik týdnů v rámci mise NATO daleký Island.