Nicméně okolní země jako Saudská Arábie a Sýrie a především vzdálenější Severní Korea stále představují nebezpečí z hlediska podporování terorismu.

Bylo by chybou se proto domnívat, že s ukončením války v Iráku skončí i americká snaha zbavit svět hrozby terorismu, i za cenu ozbrojených útoků. A v tomto případě budou mít spojenci USA v NATO výjimečnou šanci na reparát z hlediska projevení loajality k pevným hodnotám západní civilizace. 

Podpora války v Iráku a popularita prezidenta George W. Bushe stoupá přímo úměrně s úspěchy amerických vojáků na bitevním poli a v současnosti se pohybuje kolem 75 procent.

Pro Bushe juniora bylo jistě zadostiučiněním vidět sochu Saddáma Husajna pod nohami iráckého lidu, tak jako bylo pro jeho otce satisfakcí ničení berlínské zdi (i když v tomto ohledu hrál jistě důležitější roli Ronald Reagan).

Avšak mladší z prezidentů Bushových by si měl vzít z příkladu svého otce jedno velké ponaučení. I velká podpora veřejnosti se může ve světle domácích problémů velmi rychle proměnit v nepopularitu.

George Bush senior se po úspěšné válce v Perském zálivu těšil neobvyklé podpoře 90 procent americké populace, jeho popularita však "díky" hospodářské recesi a zanedbávání domácích problémů klesla o neuvěřitelných šedesát procent.

Tento "Churchillovský syndrom" by se v případě přílišné orientace na zahraniční politiku a zhoršené ekonomické situace země mohl stát v prezidentských volbách v příštím roce osudným i současnému prezidentovi. A to by pro dlouhodobou strategii boje proti terorismu určitě nebylo prospěšné.