Americká armáda v posledních letech sice v Iráku udržovala málo viditelnou přítomnost, její působení přesto sloužilo jako významný stabilizační prvek. Kompletní stažení ke konci roku 2011 tak možná znamená konec války pro USA, nikoliv však pro samotné Iráčany.

Důvodů, které USA vedly k rozhodnutí stáhnout poslední zbytky své armády z Iráku, bylo několik. Válka v Iráku byla pro USA (a další západní země) nákladná – stála více než 800 miliard dolarů. Prezidenta Obamu v letošním roce čeká volební kampaň, v níž bude ekonomika hrát silnou úlohu. I z toho důvodu pro něj pokračující vojenská přítomnost v Iráku není příliš vítanou možností. O setrvání amerických jednotek neprojevil zájem ani irácký premiér Núrí al-Málikí – podle mnohých na nátlak svého hlavního patrona, Íránu.

Válka ale rozhodně neskončila a situace v Iráku ani zdaleka není stabilizovaná. Naopak, irácká společnost, politické elity i bezpečnostní složky jsou čím dál hlouběji rozděleny na náboženských a etnických základech. K tomu přispěla i občanská válka a rozsáhlé etnicko-sektářské násilí, které vypuklo po roce 2003 a během nějž už o život přišlo zhruba 100–200 tisíc lidí. Irácká infrastruktura se rozpadá a úroveň vzdělávání či zdravotnictví dramaticky klesá. Na případě Iráku se navíc jasně ukázalo, že odstraněním totalitního státu se situace sama o sobě nevyřeší – pokud nedojde k vytvoření funkčních institucí, výsledkem je korupční prostředí ještě rozsáhlejší než v případě předchozího režimu.

Premiér al-Málikí do svých rukou zároveň soustředí stále více moci – kromě vlády přímo kontroluje i ministerstva vnitra a obrany, ovládá části zpravodajského aparátu a úřad národní bezpečnosti. Veřejným tajemstvím je i to, že stojí za obávanými šíitskými komandy smrti odpovědnými za únosy lidí. Proto a z mnoha dalších důvodů (neústavní či protiústavní praktiky jeho spolupracovníků atd.) ho někteří Iráčané začínají označovat za nového Saddáma. Specialitou mnoha iráckých politiků je také to, že se snaží trávit co možná nejvíce času mimo Irák. Když se k tomu připočítá sektářské politikaření, činí to z iráckého parlamentu v podstatě nefunkční instituci. Stejně nefunkční je i justice, která je prostoupena politickými tlaky. Ústavní soud v posledních letech také vydal několik rozhodnutí na zakázku vlády. Jediný, kdo irácké politiky činil alespoň do určité míry zodpovědnými, byli právě Američané. Po jejich odchodu je tak možné počítat s tím, že irácká "demokracie" dostane další závažné trhliny.

Plánované stažení armády USA z Iráku bude mít vliv i na chování sousedních zemí – zejména Íránu, Turecka a Saúdské Arábie. Všechny tři země Irák využívají jako regionální bojiště k utvrzení svých rozdílných zájmů. V Iráku si také tradičně vydržují (a vydržovat budou i nadále) své spojence. Stejně tak tyto státy podporovaly (a podporovat budou i nadále) různé irácké exilové skupiny žijící na svém území, které by mohly sehrát určitou úlohu v dalším vývoji Iráku. V zájmu Turecka je především vytvoření robustního iráckého politického procesu, v němž nebude dominovat žádná strana. Turecko rovněž do Iráku aktivně investuje, zejména v oblasti iráckého Kurdistánu.

Oproti tomu Írán upřednostňuje pasivního souseda s vyloženě sektářskou politickou architekturou. V zájmu Íránu není ani navýšení irácké produkce ropy. V ekonomické sféře má Írán silnou přítomnost v jižním a středním Iráku, kde se stal hlavním investorem v oblasti infrastruktury, energetiky a náboženských poutních projektů. Jde o součást íránského plánu ustavit si sféru vlivu zejména v iráckých jižních (šíitských) provinciích. Saúdská Arábie zase usiluje o omezování vlivu svého tradičního rivala – Íránu – a po chuti jí není ani šíitská vláda v Iráku. I z toho důvodu podporuje (a podporovat bude) různá sunnitská uskupení, včetně těch militantních.

Pro budoucnost Iráku bude rovněž důležité to, jakým způsobem se budou vyvíjet vztahy mezi USA a Íránem. Mezi oběma zeměmi bude v nejbližších letech docházet k třenicím, z nichž mnohé se budou odehrávat právě na půdě Iráku. Vyjasnění rolí obou zemí bude vyžadovat i vyřešení dalších sporných otázek – na straně Íránu především jaderného programu, postoje vůči arabsko-izraelskému mírovému procesu a podpory hnutí jako je Hizballáh; na straně USA zejména vojenské přítomnosti v oblasti, ekonomických sankcí a zmražených předrevolučních íránských aktiv. Prozatím se zdá, že jakákoliv dohoda ohledně těchto věcí není mezi oběma státy možná. Irák byl také důležitý v americké strategii zamezování íránského jaderného programu postavené na ekonomických sankcích. Hranici s Irákem dlouhou zhruba 1500 km zatím Írán díky přítomnosti USA nemohl využívat. Nicméně mnoho iráckých politiků již dalo najevo, že se necítí vázáni mezinárodním sankčním režimem a po odchodu USA z Iráku své hranice Íránu otevřou. 

Jako rozbuška k opětovnému vypuknutí občanské války tak může v Iráku sloužit celá řada událostí – od vojenského převratu přes zavraždění nějakého klíčového vůdce až po rostoucí autoritářství iráckého premiéra. Scénářů, které by mohly ohrozit budoucnost Iráku, je tedy několik. Konflikt na sebe může vzít podobu větších třenic v rámci různých šíitských uskupení či válčení o kontrolu nad státem mezi jednotlivými složkami iráckých ozbrojených sil. Závažná hrozba pochází také ze vzplanutí arabsko-kurdského konfliktu ohledně sporných území v oblasti iráckého Kurdistánu bohatých na ropu. Všechny scénáře mají jedno společné: povedou k obnovení spirály násilností mezi jednotlivými náboženskými a etnickými skupinami.

Irák dnes stojí před několika výzvami. První se týká konsolidace irácké národní identity založené na mnohem hlubší shodě mezi jednotlivými komunitami. Druhá spočívá v rozvoji iráckých ekonomických zdrojů a nápravě zničené sociální struktury. Třetí, nejkritičtější výzva se týká vládnutí (zejména skutečného prosazování demokracie a odstranění korupce). Poslední výzva spočívá v tom, jakým způsobem se Irák vypořádá se zahraničním vměšováním. Nejdůležitějším předpokladem k úspěšnému zdolání všech výzev bude klidnější vnější prostředí, které iráckým politickým i jiným elitám umožní soustředit se na domácí potíže. Druhým předpokladem je pak upřímná snaha těchto elit o společné překonání problémů. Právě naplnění těchto předpokladů lze ale v případě Iráku očekávat jen velmi stěží.

Ondřej Beránek
autor je vedoucím Centra pro studium Blízkého východu Metropolitní univerzity Praha