Pod tlakem rychle se zhoršující bezpečnostní situace v souvislosti s událostmi na východní Ukrajině, rozpínavostí tzv. Islámského státu (IS) a jeho hroznými opakujícími se údery v Evropě cítí téměř všichni, že se musí bezpečnosti systematicky věnovat. Možné scénáře dalšího vývoje migrační vlny, které v tom horším případě znamenají téměř nepřetržité vnitřní ohrožení naší společnosti útoky radikálních islamistů, děsí i největší odpůrce zvyšování výdajů na obranu. Armáda nedokončila po více než 10 letech modernizaci základních vševojskových svazků a útvarů a vůbec nezačala obměnu výzbroje druhů vojsk a logistických útvarů.

Všechny koncepce skončily krátce po jejich schválení tím, že se změnil finanční rámec plánovaného rozvoje armády. Nejvíce na tyto restrikce doplatila armáda v oblasti personálu. Zastavila se profesionalizace, kdy se celkový počet vojáků dokonce snížil hluboce pod plánované počty a koncepce aktivních záloh se téměř úplně zastavila. Teprve nyní se mění základní zákony a zase se rozbíhají hlavní modernizační programy. Co se vlastně stalo?

Prošli jsme obdobími, které byly významně ovlivněny více politickými přáními než realitou. To se stalo především v případě našeho vztahu k Rusku. Putin se svou klikou zneužil vstřícného přístupu NATO k Rusku a po mnoha letech vzájemného poměřování sil došlo k okamžikům, kdy bylo zřejmé, kdo na jaké straně stojí.

Zatímco my jsme naivně věřili Putinovi a Rusku jako takovému v tom, jak deklarovali upřímné úsilí na vyřešení sousedských vztahů s našimi spojenci na východní hranici Aliance, Rusko vedené Putinem promyšleně připravovalo návrat svého vlivu na státy, které byly v nedávné minulosti ve sféře vlivu Sovětského svazu. Zatímco většina členů Aliance snižovala své obranné rozpočty, Putin krok za krokem modernizoval svoji armádu. Naše pozornost však byla odpoutána jiným směrem.

Severoatlantická aliance a stejně i Česká republika se významně zaměřila na své úkoly dané politickými rozhodnutími v oblasti Afghánistánu a Středního východu. Boj proti terorismu nás zaměstnal do té míry, že jsme zapomněli na to, že základní povinností armády je zajistit obranu vlastního území.

Obrovské a dlouhodobé nasazení nutné v misích na Balkánu, v Iráku a Afghánistánu upoutalo naši pozornost do té míry, že jsme nechtěli vidět nebo rozumět závěrům analytiků, kteří upozorňovali na nebezpečné tendence na východě Aliance. Významně tuto novou situaci reflektoval summit ve Walesu. Ještě více než předcházející summity NATO položil důraz na stabilizaci obranných rozpočtů a jako reakci na situaci na Ukrajině přijal Akční plán připravenosti.

Jedním z důvodů k obavám o naši bezpečnost byly změny v armádě po dlouhých letech nasazení v misích boje proti terorismu. Armáda byla cvičena a vyzbrojována podobně jako ostatní armády NATO ke schopnostem bojovat v podmínkách nepřátelského prostředí, ale také v podmínkách asymetrického boje. Byla natolik ovlivněna operacemi na Středním východě a v Afghánistánu, že vedle nezbytné přípravy velitelského sboru, štábů a vojsk docházelo i k podřízení vyzbrojovacích procesů tomuto úkolu. Jak je uvedeno v řadě dokumentů NATO, většinaspojeneckých armád ztratila schopnost vést komplexní boj vysoké intenzity, AČR nevyjímaje.

Jedním z důsledků tohoto vývoje a podcenění rozvoje armád ve svém důsledku vedlo mimo jiné k vyšší rozhodnosti Putina provést anexi Krymu, aniž by mohl očekávat, že Severoatlantická aliance učiní jakékoli významné kroky v čase, který potřeboval k realizaci jeho operace. A to i přesto, že jsme byli „varováni“ podobnou akcí proti Gruzii v roce 2008. Naše oslabení především východního křídla nás stálo až příliš velkou cenu.

I Česká republika se stala a je cílem operací tzv. hybridní války. Tento pojem tak neníani pro představitele ČR a naší armády ničím neobvyklým a je možné proti tomuto druhu války najít protiopatření. Cílem 1. kategorie byla Česká republika v letech diskusí o možném umístění radaru protiraketové obrany v Brdech. I když se ČR začala tímto problémem intenzívně zabývat, je nutné vidět, že je to problém mnohem komplexnější. Naše reakce byla ovšem zklamáním pro naše spojence a zároveň povzbuzením pro protivníky. I proto dnes musíme řešit deficit mj. v podobě radarového krytí území ČR a o protiraketové obraně uvažujeme jen jako o nadstandardním řešení protiletadlové obrany.

Nepředpokládám, že Rusko ve svých představách o obnovení vlivu bývalého Sovětského svazu použije proti státům Severoatlantické aliance vojenskou sílu. Dovolím si to tvrdit i s vědomím častých ruských provokací ve vzdušném prostoru nebo na moři, kterými trpí naši spojenci. Naše vzdušné síly se podílí na opatření ochrany vzdušného prostoru, především pobaltských států. Kromě nich jsou jako možný terč ruských vojenských operací velmi často zmiňovány Polsko, Rumunsko či Bulharsko.

Skutečným terčem použitím formy hybridní války by ovšem mohly být především státy s relativně velkou či aktivní ruskou menšinu. Aktivizací těchto menšin by došlo k výraznému narušení společenské soudržnosti států a následně pak i bezpečnostního prostředí v těchto státech. V tomto případě nelze spoléhat jen na demonstrativní kroky vojenských sil nebo politické deklarace. Zároveň chci upozornit, že Česká republika a rusky mluvící menšina u nás není tak úplně mimo zorné pole ruských zpravodajských služeb.

I přes mnohé deklarace o efektivnosti činnosti zpravodajců je evidentní, že se dosud nepodařilo překonat limity dané národními zájmy, které snižují možnosti využití všech našich zjištění, provádět odpovídající analýzy a předávat je těm komponentům, které mohou výsledky práce plnohodnotně využít. Musíme chránit svoje národní zájmy a spolu s našimi spojenci poslat Rusku jasný a silný signál, že končí doba ustupování tlaku na Českou republiku. Příkladem nám budiž polské trvání na permanentní přítomnost aliančních vojsk na území Polska a pobaltských států. Především vojska USA jsou garancí, po které většina států NATO volá.

Evropské alianční státy by však měly hlavně převzít větší díl odpovědnosti za svou bezpečnost, a to nejenom deklaratorně, ale skutečně vyčlenit pro své obranné rozpočty doporučovaná 2 % HDP. Dnes je tento limit dosahován jen minimem států Aliance. Česká republika sice zvyšuje nominální hodnotu obranného rozpočtu, ale procentuálně náš podíl obranného rozpočtu na HDP klesá. (2013 – 1,06%, 2014 – 1,08%, 2015 – 1,04%, 2016 – 1,03%)

Politická rozhodnutí v době minulé krize snížily výdaje na obranu na minimální únosnou míru. S tím při vyčerpávajícím tempu nasazení vojsk v zahraničních misích došlo k vyčerpání nejenom lidského potenciálu naší armády, ale i logistických zásob.

Teritorium Evropy bylo považováno za ostrov bezpečí

Pozornost euroatlantickému prostoru musí být i nadále naším primárním úkolem. To souvisí s mojí poznámkou na adresu vztahu k Rusku. Až proces, který začal na sklonku roku 2013 na Ukrajině a který vygradoval v ukrajinsko-ruskou krizi, nás přivedl zpět do reality. V Evropě nečekaný krok Ruska vedoucí k anexi Krymu a významný podíl na destabilizaci východní Ukrajiny ukázal na omezené možnosti NATO a nás jako člena Aliance. A to jak na politické úrovni, tak ve vojenských limitech. Přílišná politická korektnost ohrozila všechny členy NATO na východní hranici. Polsko se svojí, mnoha letou negativní zkušeností s ruskou rozpínavostí se jako člen NATO stává terčem vyhrožování ruských politiků o rozmístění útočných raketových komplexů Iskander v Kaliningradské oblasti.

I to je další důvod, abychom tomuto bezpečnostnímu riziku věnovali zvýšenou pozornost. Dosah raket systému Iskander je až 500 km. To je velká část polského území. Je tedy logické, že Polsko požaduje od svých partnerů kvalitní obranu, která bezesporu zahrnuje účinné protiraketové systémy, především rakety Patriot. Neměli jsme přehlížet agresivní vyjadřování představitelů Ruska na adresu ČR již v době, kdy se o protiraketové obraně uvažovalo za minulé vládní garnitury USA.

Ačkoli jsem hluboce přesvědčen, že Rusko k přímé vojenské konfrontaci nepřistoupí, nelze ale nevzít v úvahu současný konflikt mezi Ruskem a Tureckem, který vznikl jako důsledek hraničního incidentu, kdy byl sestřelen ruský bombardér. Na místo rozumného řešení konfliktu Rusko roztáčí kola zvyšování napětí, mezi něž patří přesuny sofistikovaných zbraňových systémů na Střední východ, které v důsledku zvyšují nebezpeční vojenské konfrontace mezi Tureckem, členem Severoatlantické aliance, a Ruskem. Následek by byl pravděpodobně velmi významný. Že Rusko neváhá vyhrocovat konflikt, svědčí posilování jeho námořních sil ve Středomoří.

O tom svědčí i ekonomické sankce proti Turecku na místo toho, aby byla hledána cesta k mírovému vyřešení tohoto incidentu. Objektivně je ale také nutné přiznat, že určitou míru viny na incidentu nese i Turecko. Nejvyšší vedení NATO musí hrát významnější roli, než je tomu dodnes a vrátit se k rozhodovacím mechanismům, které budou mít větší vliv na politické reprezentace států, především však států hrající důležitou roli v krizových oblastech, mezi něž Turecko bezpochyby patří. Česká republika jako již zkušený člen NATO musí zastávat objektivní a zásadní stanovisko. Jinak se může stát, že se s Ruskem nestřetneme na východní hranici, ale na jihu.

Schopnosti, které Aliance má, bude dříve nebo později používat v operaci proti Islámskému státu, a to nejen jako dočasná koalice bombardující bojovníky IS, ale bude muset začít uvažovat o komplexnější operaci, která zajistí jeho skutečnou porážku. Problém na bojišti v Sýrii a Iráku může být poměrně rychle vyřešen dobře připravenou a provedenou operací koalicí, kde NATO sehraje významnou roli. Buďme připraveni, že se může stát, že budeme požádáni nejenom o logistické zabezpečení, nemocnici nebo malé jednotky, ale o mnohem větší příspěvek do sil NATO. Je jen důležité dojít k politickému rozhodnutí, které bude podkladem pro plánování účasti v takové operaci. Pořád však platí, že masivní pozemní operaci by měla provést vojska Iráku, případně umírněné opozice v Sýrii.

Česká republika se dlouhodobě angažuje v boji proti teroristům v Afghánistánu. Propojení mezi Afghánistánem a Středním východem nelze přehlížet. I přes počáteční úspěch IS je zřejmé, že bude dříve nebo později poražen. To sebou přinese jeden následný efekt, kterým bude masivní přesun evropských džihádistů do Evropy.

Evropa zažívá migrační vlnu, která nemá v novodobé historii obdoby. To ovšem samo o sobě neznamená katastrofu. Přesto je stále více zřejmé, že migrační vlna je i bezpečnostní hrozba. Hlavním důvodem je to, že schováni do tisíců migrantů se do Evropy dostávají zpět evropští džihádisté, kteří jsou jednou z nejradikálnějších složek IS. A nejenom to, tito lidé jsou často vzdělaní, znalí řešení problémů a samozřejmě že i kulturního prostředí jak v Evropě, tak radikálního islámu. Do Evropy se dostávají i džihádisté, kteří nejsou občané evropských států a přesunují se proto, aby po porážce v Sýrii a Iráku splnili svoji roli teroristy. Jejich výhoda je jejich anonymita a možnost vytvořit novou vlastní „identitu“ dosud neznámou bezpečnostním složkám evropských států.

Zatímco věnujeme pozornost aktivitám islamistů v západní Evropě či Rusku, jen málo věnujeme pozornost některým zemím bývalé Jugoslávie, jako je například Bosna a Hercegovina, Kosovo, případně další. Už před rozpadem Jugoslávie se v Bosně a Hercegovině objevovaly tendence k radikalizaci islámské komunity. V době aliančních misí IFOR a později SFOR na území Bosny a Hercegoviny muselo vedení NATO v Sarajevu řešit tyto tendence, které zhoršovaly vzájemné vztahy mezi všemi třemi válčícími entitami.

Je vhodné upozornit, že informace o existenci buněk radikálního islámu jsou běžně dosažitelné i ve sdělovacích prostředcích. Současné poznatky o aktivitách radikálních islamistů na území Evropy musí být reflektovány i v ČR. Česká republika nežije ve vzduchoprázdnu a problémy v Německu se začnou dříve nebo později přelévat k nám.

Protože se nás situace na Balkáně přímo dotýká a je součástí našeho národního zájmu, aby „Balkán“ nebyl východištěm pro operace džihádistů v Evropě, měli bychom se výrazně zaměřit na tuto oblast. Mimo jiné poskytnout odpovídající prostředky v pomoci zpravodajského pokrytí oblasti balkánských států tak, aby byly pod kontrolou veškeré aktivity radikálních islamistů v této oblasti Evropy.

Měli bychom být připraveni vyčlenit se spojenci takové kapacity, které by urychlily vojenskou porážku IS a zároveň s tím s partnery na Středním východě zajistit co nejefektivnější kontrolu pohybu poražených sil IS. Nadále poskytovat vyžádané prostředky našim spojencům ke kontrole migrační vlny, případně Evropské unii poskytnout takové kapacity k monitorování a ochraně jejích vnějších hranic, které budou vyžadovány. V neposlední řadě zajistit monitoring a podporu operací proti nelegální migraci.

V nejhorším případě – úderu islamistů na našem území – bychom měli připravit armádní síly a prostředky k posílení Policie ČR k ochraně obyvatelstva pro situace, kdy by došlo k dalšímu přímému ohrožení ČR teroristickým útokem. Armáda musí být připravena i na mnohem významnější zapojení se do operací a pomoc i dalším státům, které by např. tak jako Francie po úderech teroristů v Paříži v listopadu 2015 iniciovaly článek 42.7 smlouvy o Evropské unii („Ostatní členské státy jsou povinny v případě, že se členský stát stane obětí ozbrojené agrese na svém území, poskytnout mu pomoc a podporu všemi dostupnými prostředky v souladu s článkem 51 Charty OSN.“).

Poslední dva roky po odeznění ekonomické krize se podařilo zastavit (nominální) propad rozpočtu ministerstva obrany a ministerstva vnitra a dát novou dynamiku rozvoji všech segmentů bezpečnostního systému ČR. Zlepšují se schopnosti Armády ČR, která dostává novelizované zákony, konečně se rozjela další etapa výstavby aktivních záloh a lepší rozpočet a výhled do příštích let umožnuje zahájit i velké modernizační programy. I Policie ČR a Hasičský záchranný sbor dostávají injekci v podobě náboru dalších lidí na místa, která významně posílí jejich akceschopnost. I tyto složky IZS posilují nákupem nových technologií.

I když ČR zastává poměrně zásadní stanovisko v případě migrační krize, podobně jako ostatní členové V4, není úplně jasné, jak by se naše vláda postavila k takové krizi na hranicích, jak to předvedla maďarská vláda. Mimo omezených vojenských kapacit jsme nikdy nepřijali rozhodnutí k rozsáhlejšímu nasazení našich vojsk do bojových operací (ani naše působení v Afghánistánu není tímto rozsáhlým nasazením), a to i přesto, že pan prezident Zeman vyzývá k boji proti teroristům využitím úderů výsadkářů, speciálních jednotek a bezpilotních letounů. Jak budeme reagovat, až nás partneři v NATO požádají i splnění toho, o co žádá pan prezident, není úplně jasné.

Nejzásadnější je náš nejasný reálný postoj ve vztahu k Rusku a jeho roli v krizi na východě Ukrajiny. Rozporná vyjádření našich vrcholných politiků zvyšují pochybnosti našich partnerů o spolehlivosti ČR v současných i budoucích bezpečnostních krizích.

armádní generál (v záloze) Jiří Šedivý
autor je bývalý náčelník Generálního štábu AČR