Arabská výzva: Evropané jsou z Marsu i z Venuše

14. března 2011  11:41
Evropská unie čelí další ztrátě důvěryhodnosti – ani poté, co vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, není schopna jednotně reagovat na dramatické události v arabském světě. Zatímco Francouzi a Britové na posledním summitu EU prosazovali bezletovou zónu nad Libyí, drtivá většina zemí byla proti.  

Bezletová zóna fakticky znamená vojenský zásah. A není vůbec jasné, jak by ho přijalo arabské veřejné mínění. V této chvíli se může zdát, že bezletová zóna nad Libyí má v arabském světě podporu. Ale kdo ví, jak by Arabové reagovali na první zprávy o nevinných civilních obětech po leteckém útoku na cíle v Libyi?

Západ tohle dilema dobře zná. Zaútočit, nebo nezaútočit v arabské zemi? Před osmi lety se Američané naprosto rozešli s mnoha evropskými spojenci v postoji vůči Iráku. Zatímco Spojené státy vsadily na "hard power" a zahájily invazi, Evropané před takovým útokem varovali a tvrdili, že nadělá ještě více škod. Historik Robert Kagan tehdy přišel se svou proslulou tezí, že Američané jsou z Marsu a Evropané z Venuše.

Dnešní pohled na postoje Západu je úplně jiný. Zatímco sami Američané po zkušenostech z Iráku a Afghánistánu lavírují někde mezi Marsem a Venuší, a za prezidenta Baracka Obamy se stále více se přibližují k té druhé planetě, dělící linie prochází Evropou. Řečeno s mírnou nadsázkou, Francouzi a Britové jsou z Marsu, ostatní z Venuše. Každopádně se potvrzuje, že v kritických chvílích společná evropská politika fakticky neexistuje. V tomto ohledu se toho opravdu moc nezměnilo.

Předpoklady? Pouze na papíře
Eurokomisař pro vztahy se sousedními oblastmi Evropské unie Štefan Füle v nedávném rozhovoru pro deník E15 upozornil, že opravdu společná zahraniční politika EU získala základní předpoklady pro své fungování teprve nedávno. "Teprve od prvního ledna tohoto roku vysoká představitelka pro zahraniční politiku Catherine Ashtonová dostala pod svoji pravomoc stovky lidí a vytvořil se základ nové unijní diplomacie," řekl Füle. Díky tomu, že Ashtonová je zároveň místopředsedkyní Evropské komise, je nyní podle Füleho možné propojit politické vedení na úrovni členských zemí s těmi instrumenty, které má k dispozici komise.

Související text na natoaktual.cz:
M. Romancov: Egyptská krize a geopolitika

Potíž je v tom, že právě Británie a Francie – tradiční jaderné velmoci a stálí členové Rady bezpečnosti – neprojevují přílišnou ochotu přenechávat iniciativu baronce Ashtonové a jejímu týmu. Když chtěla Ashtonová jako první evropská představitelka navštívit Egypt po pádu Husního Mubáraka, předběhl ji britský premiér David Cameron. Opravdu silnou ránu ale bruselskému vedení společné zahraniční politiky EU zasadili Francouzi. Ti bez jakékoliv dohody s dalšími zeměmi unie oficiálně uznali libyjskou opoziční Národní radu v Benghází.

Vše přitom nasvědčuje tomu, že právě vztah k Libyi se stává noční můrou všech, kdo chtějí, aby se Evropská unie ukázala na globální scéně nejen silnější, ale také v sympatičtějším světle. Bez toho se unie, která na bruselské úrovni tradičně sází spíše na jemnou "soft power", důvěryhodným globálním hráčem nestane. Z dnešního pohledu se veškeré dřívější námluvy Evropanů s libyjským diktátorem Muammarem Kaddáfím, jednání o investicích, ropě i dodávkách zbraní vládcům v Tripolisu jeví jako absurdní politika. Nejen Brusel, který měl už dříve blíže k idealistickému pojetí politiky než ke kritizované reálpolitice, ale také Paříž a Londýn nyní volí rétoriku, která staví do popředí podporu povstalcům a splnění legitimních nároků obyvatel arabských zemí.

Demokracie kontra stabilita
Otázkou ale zůstává právě to, zda je náhlý obrat francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho a dalších Evropanů ve vztahu k libyjskému, ale i bývalému egyptskému a tuniskému vedení vůbec důvěryhodný. Nedávné opačné postoje evropských zemí jsou v živé paměti. David Cameron pochybnosti ještě posílil, když do své delegace pro cestu na Blízký východ přizval představitele zbrojních firem. A velmi rychlé uznání libyjské opozice Francií zase může budit dojem, že si Paříž chce pojistit zbrojní i další zakázky pro dobu, kdy se vlády nad Libyí ujmou Kaddáfího následovníci. Pokud by platila tato logika, teď už opravdu Paříži nezbývá nic jiného, než všemi možnými prostředky prosazovat rychlý Kaddáfího pád. Jestliže arabská ulice před časem podezírala Američany, že jim v Iráku nešlo o nic jiného, než o ropu a zakázky amerických korporací, je docela pravděpodobné, že by dnes mohla podobným způsobem vnímat Francouze a Brity.

Analýza národních zájmů evropských zemí pak ukazuje, že s odklonem od dřívější reálpolitiky to vůbec nebude jednoduché. Evropanům šlo v minulosti o to, aby Středomoří bylo stabilním regionem, a v zájmu toho byli ochotni přimhouřit oči nad počínáním diktátorů. Štefan Füle je přesvědčen, že právě to se musí změnit. Mluví o velké sebereflexi v Evropské unii a na příkladu Tuniska dokládá, že podpora demokracie posiluje stabilitu.

Tento předpoklad ovšem v příštích týdnech a měsících projde velmi náročnou zkouškou. Evropané totiž stále vnímají spoustu bezpečnostních rizik. Zkusme je vyjmenovat, byť jde zatím o teoretické hrozby: Nejen diktátorům, ale ani novým "demokratičtějším" vládcům v některých arabských zemích se například nemusí dařit zlepšovat hospodářskou situaci a Evropa může čelit dalším vlnám ekonomických uprchlíků. Ohroženy mohou být dodávky ropy a plynu, což by mělo dopad na energetickou bezpečnost starého kontinentu. A pominout nelze ani obavu, že kvůli pádu silných mužů garantujících mír na Blízkém východě (především Mubáraka), se opět vyostří napětí mezi Araby a Izraelem. Ruku na srdce – neleží toto vše mnoha evropským politikům na srdci více než úsilí Arabů o spravedlivější společnost?

A pak je tu ještě jedna zásadní, byť zatím hypotetická, otázka: Jak by se nejen Evropa, ale celý Západ zachoval, kdyby se musel rozhodnout, zda podpoří protesty proti vládě v Saúdské Arábii? Tedy zemi, která Západu garantuje dostatečně vysoké dodávky ropy?

Osa Londýn – Paříž
Zastánci společné bezpečnostní politiky Evropské unie dnes paradoxně mají i jeden důvod k optimismu. Je jím sbližování Paříže a Londýna. Pokud už totiž EU nemá být pouhým vojensko-bezpečnostním trpaslíkem jako v minulosti, musí převzít iniciativu právě Francie s Británií. V této oblasti by to koneckonců nebylo poprvé.

Další původní texty Jana Žižky psané pro natoaktual.cz

Na druhé straně je jasné, že když budou dva – byť vojensky nejsilnější – státy mezi celkově sedmadvaceti členy osamoceny, jejich už tak malá ochota předávat jakékoliv pravomoci na centrální bruselskou úroveň rozhodně nestoupne. Rozpor v přístupech je přitom značný – zatímco Britové i Francouzi pořád navazují na tradici prosazování svých zájmů s pomocí vojenské síly (ať už reálně nasazované na bojišti, či určené k zastrašování), většina ostatních členů EU má dnes k takovému uvažování poměrně daleko.

Kromě toho se ukáže, zda si pohledy z Londýna a Paříže budou i nadále také blízké jako v nynějším postoji k bezletové zóně nad Libyí. Přesto možná stojí za to připomenout si jednu historickou událost, která dnes přinejmenším vybízí k zamyšlení. Za Suezské krize a během konfliktu s Násirovým Egyptem v roce 1956 Britové a Francouzi obsadili Suezský průplav. Pod tlakem zbytku světa se ale museli stáhnout…

Jan Žižka
autor je zástupcem šéfredaktora deníku E15

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2018

Výroční Dny NATO v Ostravě letos vidělo 220 tisíc návštěvníků.

Yankee od mariňáků

Září 2018

Premiéra amerického UH-1Y Venom, jednoho z kandidátů na přezbrojení českých vrtulníků.

Cvičení Sky Avenger

Červen 2018

Jak doplňují palivo americké stíhačky nad Českem z létajícího tankeru.

Army test u výsadkářů

Červen 2018

Pět disciplin dokonale prověří, zda by vaše fyzička stačila na přijetí do armády.