„Je to obrovský, vpravdě trumpovský paradox. Donald Trump vyhlašuje, že zásadně přepíše kontury americké zahraniční politiky. A možná, že to nakonec i tak bude. Ale výkonný aparát, o který by svoji vizi opřel, si zatím musel půjčit od Obamy,“ konstatoval Anýž.

Připomněl, že den před inaugurací Trumpův štáb oznámil, že několik desítek nejvyšších postů (zhruba má jít o padesát pozic), včetně několika náměstků na ministerstvech obrany a zahraničí, zůstane zatím obsazeno lidmi z Obamovy administrativy.

Samotné soupeření, přetlačovaní dvou táborů na poli bezpečnostně-zahraniční politiky, kde na jedné straně stojí Rada pro národní bezpečnost (NSC), a na straně druhé pak klíčová ministerstva obrany a zahraničí, by podle něj v americké praxi nebylo ničím novým, spíše by šlo o pokračování tradice.

Donald Trump ale ve své administrativě vytvořil ještě zdaleka zásadnější pnutí a rozkol. Na jedné straně stojí například nastupující ministr obrany James Mattis, podle kterého „je stále méně oblastí, kde můžeme s Ruskem spolupracovat, a stále více těch, kde se budeme muset s Ruskem konfrontovat“.

Na druhé straně rovněž bývalý generál Michael Flynn, podle něhož je třeba v duchu doktríny „America First“ vše podřídit jedinému americkému zájmu – potlačení „radikálního islámského terorismu“. Ostatní věci, například ruský vliv na Ukrajině nebo i hlouběji v Evropě, nejsou tím, co by Ameriku opravdu pálilo.

„Jak celý souboj dvou výkonných center, ale vlastně i dvou velmi odlišných představ o podobě americké zahraniční politiky dopadne, záleží samozřejmě nejvíce na prezidentu Trumpovi,“ uvedl Anýž.

Podle jednoho názoru Trump zcela záměrně vytvořil „tým rivalů“, zápas bude jen moderovat a sám se pak přikloní k silnějšímu názoru. Podle jiných nelze dopředu opravdu nic předjímat.

Jisté je však podle něj jedno, což Trump ve svém inauguračním projevu zdůraznil hned dvakrát: Amerika má být na prvním místě, „America First“ má být klíčovým principem jeho prezidentství.

Tento výraz přitom upomíná na název izolacionistického proudu v americké politice 40. let minulého století, jehož představitelem byl například Charles Lindbergh, který do poslední chvíle, až do útoku na Pearl Harbor, tvrdil, že nástup Adolfa Hitlera není americkou starostí.