Studie NATO MD
Dnes budovaný protiraketový „deštník“ USA má kořeny v „Hvězdných válkách“ (Strategické obranné iniciativě) prezidenta Reagana. Evropské země se začaly touto myšlenou zabývat až později, přibližně v první polovině 90. let, kdy už bylo jasné, že balistické rakety coby nosiče zbraní hromadného ničení představují v rukou diktátorů a nestabilních režimů reálnou hrozbu. Jednotlivé vyspělé evropské země tedy začaly pracovat na protiraketových systémech a rodily se také programy mezinárodní spolupráce, avšak Severoatlantická aliance jako organizace se do této iniciativy významně zapojila teprve na přelomu století.

Vůbec prvním vyjádřením této vůle byla deklarace z roku 1999, v níž se členské státy NATO usnesly, že balistické rakety představují rostoucí nebezpečí, kterému je nutno adekvátně čelit. Praktickým výsledkem se staly dvě studie, obecně známé jako protiraketová obrana NATO a protiraketová obrana bojiště NATO. První z nich nese oficiální název NATO Missile Defence a jedná se o studii proveditelnosti, o jejímž vypracování bylo rozhodnuto na summitu Aliance v roce 2002 v Praze. NATO MD se zabývala ochranou členských zemí i jejich vojenských sil v zahraničí proti všem kategoriím balistických raket.

Nešlo však pouze o sestřelování těchto raket, nýbrž o daleko komplexnější přístup. Nejprve se mělo zabránit šíření raketových technologií, ve druhém kroku měl být vlastník raket odstrašen od jejich použití proti členům Aliance a až jako třetí protiopatření přišla na řadu protiraketová obrana v užším slova smyslu, tedy ničení odpálených raket. Jednou z myšlenek tohoto třetího kroku bylo propojení se systémem ochrany vzdušného prostoru NATINADS. Čtvrtou složkou NATO MD pak bylo odstraňování následků použití balistických střel.

Protiraketová obrana bojiště
Studie NATO MD mj. konstatovala, že problematika ničení mezikontinentálních raket je dosti složitá, a obsahovala určité implicitní doporučení, aby byl tento úsek ponechán USA, jež mají daleko větší zkušenosti i vůli jej realizovat. Evropské země NATO se měly soustředit spíše na boj proti raketám krátkého či středního doletu, což znamená především protiraketovou obranu bojiště. Tento závěr byl plně v souladu s oním druhým projektem, který byl nastartován v roce 2001 a stal se známým jako ALTBMD, Active Layered Theatre Ballistic Missile Defence, čili aktivní vrstvená protiraketová obrana bojiště.

ALTBMD řeší ochranu území členských zemí NATO (myšleno převážně evropských) a jejich vojenských jednotek mimo území Aliance proti balistickým raketám s dostřelem do 3000 km, tj. proti všem raketám krátkého a středního doletu a části zbraní strategických. O jejím rozvoji bylo definitivně rozhodnuto v roce 2004 s tím, že počáteční operační způsobilosti by mělo být dosaženo roku 2010 a plné účinnosti o dva roky později. První zakázky na vývoj byly zadány v roce 2006 a vzhledem k povaze programu ALTBMD je typické, že nešlo o samotné zbraně, nýbrž o prostředky velení, řízení a spojení.

Americký protiraketový štít je koncipován jako „systém systémů“ od počátku, kdežto projekt ALTBMD představuje koordinaci a integraci zbraní, které byly původně vyvíjeny samostatně. Vlastní zbraně coby příspěvky národních států existují, takže NATO musí zajistit „jen“ jejich propojení do jednotné soustavy pomocí prostředků pro velení a řízení, komunikaci a distribuci informací, na něž jsou napojeny i další kapacity Aliance. Tyto nástroje dostaly oficiální názvy Air Command & Control System (ACCS), NATO General Communication System (NGCS) a Bi-Strategic Command Automated Information System (Bi-SC AIS).

PAC-3, MEADS a Aster
Vlastní protiraketové zbraně projektu ALTBMD zahrnují systémy PAC-3, MEADS a systémy využívající střely Aster. PAC-3 (Patriot Advanced Capability 3) je úspěšným typem americké výroby, který je zaváděn také do výzbroje dalších států. Od roku 2012 jej má začít nahrazovat pokročilejší komplet MEADS (Medium Extended Air Defense System), na kterém se podílejí USA, Německo a Itálie. MEADS sice využívá rakety PAC-3, ale spojuje je se dvěma novými typy radiolokátorů. Navíc jde o tzv. systém rozprostřené architektury, do kterého by mělo být možné snadno integrovat další senzory a zbraně.

Největší naděje se však vkládají do raket Aster, což jsou výrobky britsko-francouzsko-italské zbrojovky MBDA. Existují dvě základní varianty, Aster 15 s dosahem asi 30 km a výkonnější Aster 30 s dostřelem přes 100 km. Mohou efektivně napadat aerodynamické i balistické cíle a lze je vypouštět z různých platforem. Pro pozemní síly je určen komplex SAMP/T s raketami Aster 30, na větších válečných lodích (např. na britských torpédoborcích Type 45) se objevuje systém protivzdušné ochrany bojiště PAAMS s oběma verzemi raket a některé další třídy lodí nesou sebeobranné komplexy se střelami Aster 15. První zbraňové systémy rodiny Aster byly zařazeny do operační služby v roce 2001.

Letošní summit Aliance potvrdil snahu pokračovat ve vývoji ALTBMD a posléze jej propojit s americkým protiraketovým štítem, resp. s jeho prvky umístěnými v Evropě. Není to vlastně žádným překvapením; bylo by přece zcela iracionální, kdyby USA a evropské země budovaly „konkurenční“ zařízení. Logickým krokem by posléze měla být spolupráce s Ruskou federací, aby vznikl trilaterální obranný systém. Nová deklarace o strategických vztazích USA a Ruska obsahuje i záměr obou supervelmocí usilovat o toto řešení.

Lukáš Visingr
Autor je spolupracovníkem redakce časopisu ATM