Alexandr Vondra a krize českého atlantismu

3. prosince 2012  16:34
Zdá se, že stále větší část české veřejnosti je přesvědčena, že se naše země nachází v hluboké krizi. Má mnoho podob, jejichž vnímání a hodnocení do velké míry závisí na osobních hodnotových východiscích a politických preferencích.  
Alexandr Vondra, ministr obrany ČR | foto: Ministerstvo zahraničí ČR

Někdo je přesvědčen, že krize spočívá především v údajně všeprostupující korupci. Jiný se domnívá, že se primárně jedná o krizi českých politických stran, jež mají stále méně členů a myšlenkově jsou stále prázdnější. Další poukazuje na každodenní případy zjevné dysfunkce státu a státních institucí v klíčových oblastech. A další zdůrazňují krizi ekonomickou, vzdělávací, zahraničněpolitickou či všeobecně morálně-společenskou.

Řada čtenářů tohoto portálu může mít pocit, že se v posledních letech nacházíme také v krizi českého atlantismu. Projevuje se na mnoha rovinách: myšlenkové, personální i praktické, ať už se jedná o kvalitu a rozsah bilaterální spolupráce mezi Českou republikou a Spojenými státy nebo o (důležitější) multilaterální rozměr transatlantických bezpečnostně-politických vztahů, tedy působení ČR v Severoatlantické alianci.

Atlantismus není zadarmo

Aby transatlantická bezpečnostní, obranná a politická spolupráce fungovala, musí do ní všichni zúčastnění, včetně menších států jako je ČR, vkládat adekvátní úsilí a peníze.

Odchod předního (a posledního významného) českého atlantisty Alexandra Vondry z české politiky, k němuž došlo v průběhu uplynulého měsíce a půl, je proto příležitostí k tomu, abychom na krizi českého atlantismu pohlédli bez zbytečných skrupulí. Právě Vondrovu rezignaci na post ministra obrany lze totiž chápat jako jeden ze symptomů této krize či jako její dosavadní završení.

Jasně formulovaný a reálnými činy dokládaný atlantismus v zahraniční a bezpečnostní politice byl v ČR ještě začátkem minulého desetiletí normou. V české politice působila řada výrazných osobností, jejichž atlantismus byl jak zcela autentický, tak myšlenkově nebanální. A co je nejdůležitější: byli to lidé, kteří neuhýbali od zodpovědnosti, kterou s sebou autentický atlantismus nese. Věděli, že aby transatlantická bezpečnostní, obranná a politická spolupráce fungovala, musí do ní všichni zúčastnění, včetně menších států jako je ČR, vkládat adekvátní úsilí a peníze.

Bez neustálého vzájemného ujišťování a průběžného budování důvěry, dokládaného aktivním přebíráním odpovídajícího dílu zodpovědnosti, totiž nemůže transatlantické spojenectví přežít. To přitom vedle evropské integrace zůstává jedním ze dvou nejdůležitějších pilířů české zahraniční a bezpečnostní politiky, na čemž se alespoň deklarativně shoduje celé české politické spektrum s výjimkou (většiny, ale nikoli všech) komunistů.

Alexandr Vondra byl posledním českým politikem činným ve vysoké ústavní funkci, který patřil mezi takové nebanální a zároveň zodpovědné atlantisty. Jeho působení na ministerstvu obrany v posledních dvou a půl letech to celkem jasně dokládá. Rezort zdědil ve strašlivém stavu, s množstvím páchnoucích zdechlin ve skříních a s mnoha problémy, jež předchozí ministři kvůli nedostatku odvahy či kompetence či obojího neřešili a pouze odsouvali. Vondra se do jejich řešení pustil a po dvou letech jsou pozitivní výsledky jeho práce zřejmé. Rezort obrany je dnes bez jakýchkoli pochyb v mnohem lepším stavu, než byl v roce 2010, a to navzdory pokračujícímu drastickému snižování obranného rozpočtu.

Vondrovým odchodem tedy utrpěl český atlantismus další ránu, a to jak v rovině symbolické, tak praktické. Vondra byl v rámci NATO respektovaným ministrem obrany, a to nejen v USA, ale i v mnoha klíčových evropských aliančních zemích. V jeho podání a s jeho reputací za zády zněla poměrně věrohodně argumentace, že Česká republika sice stejně jako další středoevropské a jihoevropské členské země NATO snižuje svůj obranný rozpočet, ale že o to lépe a efektivněji zbylé prostředky využívá, čímž se do velké míry daří dopady rozpočtových škrtů mírnit. A kromě toho tuto argumentaci dokládala i Vondrova reálná reformní činnost na ministerstvu obrany, která byla v zainteresovaných zahraničních kruzích se zájmem sledována a patřičně oceňována.

Žádného jiného politika, který by byl v aliančních hlavních městech respektovaný tak, jako Vondra, už Česká republika nemá. A rozhodně mezi ně nepatří žádný ze zvažovaných kandidátů na křeslo ministra obrany. To není samo o sobě kritikou těchto kandidátů, to je jen konstatováním faktu. I jemu navzdory totiž zůstává důležité, aby se novým ministrem obrany stal někdo, kdo zaručí pokračování reformních změn, které před dvěma lety Vondra zahájil. Jde o to, aby se ministerstvo obrany znovu nestalo kasičkou, odkud různé mafie (které se Vondrovi podařilo odstřihnout) vyvádějí peníze do svých soukromých kapes. Aby byly veřejné prostředky určené na obranu využívány co nejefektivněji a abychom neztratili pověst v zásadě spolehlivého a zodpovědného spojence, kterou v NATO stále ještě máme. Aby se obranný rozpočet dále nesnižoval poté, co se jej Vondrovi podařilo po prudkém poklesu v minulých letech stabilizovat, a to navzdory jeho slabé politické pozici v rámci vlády i ODS.

Reálná podpora NATO

Severoatlantické alianci sice na vágní rovině stále důvěřuje nadpoloviční většina obyvatel ČR, jakmile se ale má jednat o nějaký hmatatelnější příspěvek k transatlantické agendě, podpora veřejnosti se ztrácí.

Další rovinou krize českého atlantismu je veřejné mínění, které je vůči spolupráci s USA a vůči zapojení ČR do aliančních misí souvisejících s problematikou mezinárodního krizového řízení stále skeptičtější. Severoatlantické alianci sice na vágní rovině stále důvěřuje nadpoloviční většina obyvatel ČR, jakmile se ale má jednat o nějaký hmatatelnější příspěvek k transatlantické agendě, podpora veřejnosti se ztrácí.

Rovněž se nelze se ubránit podezření, že míra nenávisti, která byla v uplynulých dvou letech nemalou částí české veřejnosti vůči Alexandru Vondrovi vyjadřována, byla umocňována právě jeho jasnou atlantistickou orientací i jeho minulostí předního atlantistického politika a diplomata. Pokud je tomu skutečně tak, je to pro perspektivy českého atlantismu poměrně alarmující. Před prořídlým houfem českých atlantistů v politice i mimo ni proto stojí těžký úkol tento negativní trend zvrátit.

Jan Jireš
autor je ředitelem Centra transatlantických vztahů vysoké školy CEVRO Institut

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2016

Počtem účastnících se letadel rekordní Dny NATO v Ostravě vidělo 130 tisíc návštěvníků.

Šampionát odstřelovačů

Duben 2016

Jedna rána, dvacet sekund! Snajpři z devíti zemí soupeřili v preciznosti

Staronová Aerovka

Duben 2016

V historických hangárech Aerovky v pražských Letňanech se otevírá nová letecká expozice.

Jordánské bojovnice

Září 2015

„Křehcí zabijáci“ v maskáčích a s kabelkami se chtějí vyrovnat mužům. Osmička žen předvedla své bojové dovednosti.

Mise na Islandu

Srpen 2015

Čeští letci s gripeny už podruhé během relativně krátké doby střežili na několik týdnů v rámci mise NATO daleký Island.