O Afriku jeví velký zájem Evropa, Čína i USA, zatímco státy Afriky hledají cestu k užší spolupráci v rámci Africké unie. Kam kráčí „černý kontinent“ na počátku 21. století?

Konflikty a zdroje

"V množství konfliktů a krizí i v úrovni chudoby a nestability však Africe jednoznačně patří smutné první místo."

Afrika je druhým největším světadílem co do rozlohy i počtu obyvatel. V množství konfliktů a krizí i v úrovni chudoby a nestability jí však jednoznačně patří smutné první místo. Lze jen těžko pochybovat o tom, že současná nezáviděníhodná situace Afriky je důsledkem koloniální minulosti světadílu. Téměř všechny státy jsou bývalými koloniemi evropských mocností, což se odráží mj. v některých absurdně „rovných“ hranicích, které byly kdysi vytýčeny zcela bez ohledu na národnostní, kmenové či náboženské složení obyvatelstva.

Když se po druhé světové válce začal koloniální systém hroutit, Afrika se okamžitě propadla do víru válek. Boj za nezávislost mnohde plynule přešel v občanskou válku o kontrolu čerstvě samostatného státu a v řadě zemí následovaly série násilných převratů. V Africe se však stále podstatně angažovaly evropské mocnosti i obě soupeřící supervelmoci, USA a SSSR. A bylo by skutečně naivní se domnívat, že tomu tak nebylo především kvůli obrovskému přírodnímu bohatství tohoto kontinentu.

Afrika disponuje snad všemi nerostnými surovinami, které vyspělé země potřebují, od ropy a zemního plynu přes kovové rudy až po diamanty. Za zmínku stojí mj. velké zásoby uranu, jež poutaly pozornost už za druhé světové války, nebo rozsáhlá ložiska diamantů i jiných drahých kamenů. Notoricky známé „konfliktní“ nebo „krvavé“ diamanty byly a jsou hlavním zdrojem financování válek zejména na pobřeží Guinejského zálivu.

Mezi Evropou, Čínou a USA
Jak už bylo řečeno, v Africe si stále uchovávají významný vliv bývalé koloniální mocnosti, tj. vyspělé evropské státy. Na prvním místě je to pochopitelně Francie, k níž mnoho zemí střední a severní Afriky dosud cítí silné pouto, v menší míře rovněž Portugalsko nebo Velká Británie. V poslední době však pozice evropských států v africké politice začínají slábnout spolu s tím, jak se v ní začíná angažovat Čína a USA.
Nejlidnatější země světa se netají tím, že chce v Africe získat dominantní roli. Její ekonomika potřebuje africké suroviny, především ropu a plyn, zatímco chudé africké země jsou ideálními odbytišti pro levné čínské produkty.

"Nejlidnatější země světa se netají tím, že chce v Africe získat dominantní roli."

Obchod mezi Čínou a Afrikou se mezi roky 1995 a 2005 zvýšil ze tří na čtyřicet miliard dolarů a roku 2010 má dosáhnout až 100 miliard. Čína uzavírá důležité smlouvy i s diktátorskými režimy, které Západ odmítá, mj. se Súdánem a Zimbabwe, poskytuje jim investice a dodává jim zbraně.

Poněkud méně se hovoří o vzrůstajícím zájmu USA o Afriku, a to z několika důvodů. Jedním z nich je ropa; africké země pokrývají 14 % americké spotřeby, avšak roku 2025 to má být již 25 %. Washington předpokládá, že dodávky např. z Angoly a Nigérie by mohly zcela nahradit import z arabských států. Dalším důvodem je vliv islamistů, jemuž chtějí Američané čelit, jak dokládá nedávné angažmá ve válce v Somálsku. USA chtějí v Africe zřídit i několik základen; zvažuje se např. Egypt, Etiopie, Ghana či Maroko. O serióznosti těchto plánů svědčí i fakt, že je vytvářeno vojenské velení pro Afriku (AFRICOM).

Spojené státy africké?
Mnohé země samozřejmě nehledí na zahraniční vlivy s nadšením a usilují o to, aby se i sama Afrika stala významným hráčem na světové politické scéně. Prostředkem k tomu je především Africká unie, společenství 53 zemí (resp. všech afrických zemí kromě Maroka) založené roku 2001 jako nástupce Organizace africké jednoty. „Předlohou“ AU je Evropská unie, dle jejíhož vzoru jsou vytvářeny instituce AU. Je to mj. parlament, shromáždění hlav států a vlád, komise či soud. Dlouhodobým cílem je zavedení společné měny a společného trhu, vytvoření „africké armády“ a hlubší politická integrace.

"Nejhlasitějším zastáncem panafrické federace je libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, na jehož stranu se však přidaly pouze dva další státy, Senegal a Zimbabwe."

Ale jestliže existuje široká shoda na ekonomických cílech (tj. trhu a měně), kolem společných vojenských sil a federalizace panují rozpory, které se projevily na červencovém summitu AU. Nejhlasitějším zastáncem panafrické federace je libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, na jehož stranu se však přidaly pouze dva další státy, Senegal a Zimbabwe. Drtivá většina zemí v čele s Jihoafrickou republikou prosazuje ekonomické sjednocování, ale na „Spojené státy africké“ s dvoumilionovou armádou je podle nich příliš brzy.

Také odborníci soudí, že federalizovaná Afrika je v dnešní situaci cíl zcela nereálný. V mnoha státech AU vládne korupce a násilí, v několika probíhají občanské války, rozšiřují se epidemie AIDS a dalších nemocí, chudoba dosahuje neuvěřitelné úrovně a některé státy jako Zimbabwe jsou prakticky před totálním zhroucením. Určitě bude trvat ještě desítky let, než se stav Afriky stabilizuje. Pozici významného aktivního účastníka světové politiky by sjednocená AU mohla získat snad až někdy ve druhé polovině 21. století.

Lukáš Visingr
Autor je spolupracovníkem redakce časopisu ATM.